Robert Jordan - Srdce zimy

Z ulice přišel dlouhán v dlouhém mokrém plášti s kapuci staženou do čela a Rand ho pohledem provázel ke schodům vzadu. Muž vyrazil nahoru a cestou si shodil kapuci, takže se objevil věchýtek bílých vlasů a bledý, zarudlý obličej. Nemohl to být ten, koho měl sloužící na mysli. Jeho by si s Peralem Torvalem nikdo nespletl.

Rand se opět zadíval do vína a hlavou mu táhly neveselé myšlenky. Min a Nyneiva odmítly strávit v ulicích byť jedinou hodinu, jak to Min vyjádřila, a tušil, že Alivia se s ukazováním obrázků taky zrovna nepřetrhne. Pokud dělala vůbec něco. Všechny tři odjely na den z města do kopců, usoudil z pouta s Min. Byla kvůli něčemu velice vzrušená. Ty tři věřily, že když se Kismanovi nepovedlo zabít Randa, uprchl, a ostatní odpadlíci buď odešli s ním, nebo sem vůbec nedorazili. Všechny se ho už celé dny snažily přemluvit k odchodu. Aspoň že to Lan nevzdával.

Proč by nemohly ty ženy mít pravdu? pošeptal mu vztekle Luis Therin. Tohle město je horší než vězení. Není tu žádný pravý zdroj Proč by tu zůstávali? Proč by tady zůstal jakýkoliv duševně zdravý muž? Měli bychom odjet za tu bariéru, alespoň na den, na pár hodin. Světlo, alespoň na pár hodin! Hlas se neovladatelně, divoce smál. Ach, Světlo, proč mám v hlavě šílence? Proč? Proč?

Rand Luise Therina rozzlobeně potlačil do tlumeného bzučení, jako když kolem letí kousalka. Napadlo ho, že ženy na projížďce doprovodí, jen aby znovu ucítil pravý zdroj, i když jen Min z toho byla nadšená. Nyneiva a Alivia by nepřiznaly, proč se chtějí projet, když ranní obloha vypadala na déšť, který nyní padal venku. A nebylo to poprvé, co odjely. Asi chtěly cítit pravý zdroj, usoudil Rand. Znovu pít z jediné síly, byť jen nakrátko. No, on snese, že nemůže usměrňovat. Snese! Musí, aby mohl zabít muže, kteří se pokusili zabít jeho.

Tohle není rozumný důvod! křičel Luis Therin a překonal Randovy snahy ho umlčet. Ty se bojíš! Když tě nevolnost přemůže ve chvíli, kdy se pokusíš získat přístup k ter’angrialu, mohlo by tě to zabít nebo něco horšího! Mohlo by nás to zabít všechny! sténal.

Randovi vystříklo víno na ruku a zmáčelo mu rukáv. Pustil pohár. Už od začátku nebyl dokonale kulatý a Rand usoudil, že ho neohnul natolik, aby si toho někdo všiml. On se nebojí! Odmítal se nechat ovládat strachem. Světlo, nakonec bude muset zemřít. Už to přijal.

Snažili se mě zabít a já je za to chci mít mrtvé , pomyslel si. Jestliže to chvíli potrvá, tak ať, třeba ta nevolnost do té doby přejde. Světlo tě spal, musím se dožít Poslední bitvy . Luis Therin se v jeho hlavě smál bláznivěji než předtím.

Přišel další dlouhán, tentokrát dveřmi od stájí hned za schody nahoru. Vytřepal si z pláště kapky deště, shodil si kapuci a zamířil ke dveřím do ženského pokoje. Měl pohrdlivě ohrnuté rty, ostrý nos a pohledem opovržlivě přelétl lidi u stolů. Vypadal trochu jako Torval, ale tak o dvacet let starší a o třicet liber těžší. Nahlédl pod žlutý oblouk a zavolal vysokým, afektovaným hlasem s illiánským přízvukem. „Panímámo Gallgerová, zítra odjíždím. Brzy, takže za zítřek nebudu nic platit, jasné?“ Torval byl z Tarabonu.

Rand si vzal plášť, víno nechal stát na stole a neohlížel se.

Polední obloha byla zatažená, déšť sice trochu polevil, ale jen trochu, a navíc vál nárazový vítr od jezera, což stačilo, že byly ulice téměř prázdné. Rand si jednou rukou držel plášť u těla, aby byl aspoň trochu v suchu, a druhou rukou si držel kapuci, aby mu ji nesebral vítr. Kapky deště hnané větrem ho na tváři studily jako led. Minula ho nosítka, nosičům visely promočené vlasy na záda a boty jim čvachtaly v kalužích. Po ulicích se ploužilo pár lidí, zabalených až po bradu v pláštích. Do večera ještě zbývalo několik hodin, on ale prošel kolem hostince U Srdce na pláni, aniž by zašel dovnitř, a minul i hostinec U Tří maredských paní. Říkal si, že je to deštěm. Za takového počasí nemohl chodit od hospody k hospodě. Ale věděl, že sám sobě lže.

Ulicí naproti němu šla jakási malá žena, zachumlaná v tmavém plášti, a náhle zamířila přímo k němu. Když se zastavila před ním a zvedla hlavu, viděl, že je to Verin.

„Takže nakonec jsi tady,“ řekla. Pršelo jí na tvář, ale nevšímala si toho. „Tvoje hostinská si myslela, že chceš jít na Avharin, ale nebyla si jistá. Obávám se, že panímáma Keeneová nevěnuje příchodům a odchodům mužů velkou pozornost. A tak jsem tady a mám promočené boty i punčochy. Zamlada jsem se docela ráda procházela v dešti, ale zřejmě to někde cestou ztratilo svůj půvab.“

„Poslala tě Cadsuane?“ zeptal se a snažil se nemluvit nadějně. Držel si pokoj u Hlavy radní i po Alannině odchodu, aby ho Cadsuane našla. Stěží ji mohl přimět, aby se o něj začala zajímat, kdyby ho musela hledat po hospodách. Zvlášť když nedávala najevo, že by ho hledala.

„Ach ne, to by nikdy neudělala.“ Verin už samotná ta myšlenka zřejmě překvapila. „Jenom mě napadlo, že bys to chtěl slyšet. Cadsuane odjela s děvčaty.“ Zamyšleně se zamračila a naklonila hlavu na stranu. „I když bych asi Alivii neměla říkat děvče. Zajímavá žena. Na novicku příliš stará, škoda. Ano, veliká škoda. Vstřebává vše, co ji kdo naučí. Myslí si, že zná téměř všechny způsoby, jak někoho zničit s pomocí jediné síly, ale skoro nic jiného nezná.“

Zatáhl ji stranou, kde jim přesah střechy jednoposchoďového kamenného domu poskytoval jakýs takýs úkryt před deštěm, když už ne před větrem. Cadsuane že je s Min a ostatními? Možná to nic neznamená. Už viděl, jak Nyneiva Aes Sedai přímo fascinuje, a podle Min byla Alivia ještě silnější. „Co bych měl vědět, Verin?“ zeptal se tiše.

Malá kulatá Aes Sedai zamrkala, jako kdyby zapomněla, že mu chtěla něco říci, a pak se náhle usmála. „Aha, ano. Seanchané. Jsou v Illianu. Ne ve městě, ještě ne. Není třeba blednout. Ale překročili hranice. Podél pobřeží i ve vnitrozemí si budují opevněné tábory. O vojenských otázkách toho moc nevím. Když čtu historii, bitvy vždycky přeskakuju. Ale zdá se mi, že ať už jsou ve městě nebo ne, určitě míří tam. Tvoje bitvy je zřejmě ani moc nezpomalily. Proto nečtu o bitvách. Zdá se, že málokdy něco změní z dlouhodobého hlediska, jen z krátkodobého. Jsi v pořádku?“

Musel se přinutit otevřít oči. Verin na něj zírala jako boubelatý špaček. Všechen ten boj, všichni ti mrtví, které zabil, a ono to nic nezměnilo. Nic!

Ona se mýlí , mumlal Luis Therin. Bitvy můžou změnit historii . Neznělo to moc nadšeně. Potíž je, že občas nepoznáš, jak se ta historie změní, dokud není příliš pozdě .

„Verin, když půjdu za Cadsuane, bude se mnou mluvit? O něčem jiném než o tom, jak se jí nelíbí moje chování? Na ničem jiném jí zřejmě nezáleží.“

„Ach, Rande. Obávám se, že Cadsuane je v jistých věcech zastánkyní tradic. Nikdy jsem neslyšela, že by muže skutečně označila za povýšence, ale...“ Zamyšleně si položila prsty na rty, pak kývla. „Myslím, že si poslechne, co jí budeš chtít říct, pokud se ti podaří smazat ten špatný dojem, jaký jsi na ni udělal. Nebo ho aspoň trochu rozmazat. Tituly a koruny udělají dojem jen na málokterou sestru, Rande, a na Cadsuane nejmíň ze všech. Mnohem víc jí záleží na tom, jestli ti lidé jsou hlupáci nebo ne. Když jí předvedeš, že nejsi hlupák, bude poslouchat.“