Robert Jordan - Srdce zimy

Rand si vyměnil pohled s Lanem, jenž jen lehce pokrčil rameny a napil se. Rand si pomalu vydechl. Nyneiva měla s Cadsuane rozdílné názory, které si časem vysvětlí, Min v ní viděla přísnou tetu a Alivia přísnou učitelku. Pokud znal Nyneivu, tak kvůli ní budou lítat jiskry. Ale zůstanou na krku jemu. Taky se napil.

Muži u stolu nebyli dost blízko, aby je slyšeli, pokud by nekřičeli, ale Nyneiva ztišila hlas a naklonila se k Randovi. „Cadsuane mi ukázala, co dělají dva mý ter’angrialy ,“ pošeptala mu rozjařeně. „Vsadím se, že ty ozdoby, co nosí, jsou taky ter’angrialy . Ty moje poznala, jakmile na ně sáhla.“ S úsměvem si pohladila jeden ze tří prstenů na pravé ruce, ten se zeleným kamenem. „Věděla jsem, že tohle zachytí, když někdo usměrní saidar na tři míle daleko, když to nastavím, jenže ona mi řekla, že to zachytí i saidín . Zřejmě si myslí, že by mi to mělo i říct, kterým směrem to bylo, ale nepřišly jsme na to jak.“

Alivia se otočila a hlasitě zafrkala, ale také ztišila hlas: „A tys byla ráda, když to nedokázala. Viděla jsem to na tobě. Jak můžeš být ráda, že něco nevíš?“

„Jen když ona neví vše,“ zamumlala Nyneiva a zamračila se na ni, ale vzápětí se už zase usmívala. „Nejdůležitější, Rande, je tohle.“ Položila ruce na opasek s drahokamy. „Říká tomu ‚studna‘.“ Trhl sebou, jak se mu cosi otřelo o obličej, a ona se zahihňala. Nyneiva se opravdu hihňala! „ Je to studna,“ smála se s prsty přes pusu, „nebo sud. Plný saidaru . Není moc velký, ale k naplnění stačí, když skrze něj uchopím saidar , jako by to byl angrial . Není to nádhera?“

„Nádhera,“ pronesl bez většího nadšení. Takže Cadsuane se tady prochází s vlasy plnými ter’angrialů , co, a nejspíš je mezi nimi i jedna z těch „studní", jinak by ji nepoznala. Světlo, myslel si, že nikdo nikdy nenašel dva ter’angrialy , které by dělaly totéž. Sejít se s ní dnes večer by bylo hodně špatné, kdyby nevěděl, že dokáže usměrňovat dokonce i tady.

Už chtěl požádat Min, aby šla s ním, když do místnosti vrazila panímáma Keeneová a bílý drdol měla utažený tak pevně, jako by se snažila stáhnout si kůži z obličeje. Na Randa a Lana vrhla podezíravý, nesouhlasný pohled a našpulila rty, jako by uvažovala, co zase dělají špatně. Viděl ji, jak stejné pohledy vrhá po kupcích v hostinci. Aspoň po mužích. Kdyby tu ubytování nebylo tak pohodlné a jídlo tak dobré, žádné hosty by nejspíš neměla.

„Tohle bylo dnes ráno doručeno pro tvého manžela, panímámo Farshawová,“ řekla a podala Min dopis zapečetěný červeným voskem. Pak zvedla špičatou bradu. „A ptala se po něm nějaká žena.“

„Verin,“ řekl Rand rychle, aby předešel otázkám a té ženštiny se co nejdřív zbavil. Kdo věděl, že mu má sem poslat dopis? Cadsuane? Jeden z asha’manů s ní? Možná některá jiná sestra? Zamračil se na složený čtverec papíru v Minině ruce a nemohl se dočkat, až hostinská vypadne.

Min zkřivila rty a nedívala se na něj tak významně, až věděl, že se usmívá kvůli němu. Pobavení kapalo i z pouta. „Děkuju, panímámo Keeneová. Verin je přítelkyně.“

Ta špičatá brada se zvedla ještě víc. „Jestli chceš něco vědět, panímámo Farshawová, když máš hezkýho manžela, musíš hlídat také jeho přítelkyně.“

Min se dívala, jak žena odchází červeným obloukem, a v očích jí jiskřilo veselí. Měla co dělat, aby se nerozesmála. Místo aby dopis dala Randovi, zlomila palcem pečeť a otevřela ho, jako by se v tomhle šíleném městě narodila.

Mírně se zamračila, ale záblesk z pouta bylo jediné varování, jehož se mu dostalo. Zmačkala dopis a otočila se ke krbu. Rand vyrazil z lavice a sebral jí ho dřív, než ho mohla hodit do plamenů.

„Nebuď hloupý,“ řekla a chytila ho za zápěstí. Dívala se na něj, tmavé oči smrtelně vážné. Totéž se neslo i z pouta. „Prosím, nebuď hloupý.“

„Slíbil jsem Verin, že se pokusím nebýt,“ pravil, ale Min se neusmála.

Rand uhladil papír. Dopis byl psán pavoučím písmem, které nepoznal, a nepoznal ani podpis.

Vím, kdo jsi, a přeji ti štěstí, jenže také chci, abys odešel z Far Maddingu. Drak Znovuzrozený za sebou zanechává jen smrt a zkázu. Už taky vím, proč jsi tady. Zabil jsi Rochaida a Kisman je taky mrtvý. Torval a Gedwyn se ubytovali nad ševcem jménem Zeram na Modrokapří ulici hned nad Illiánskou bránou. Zabij je a odejdi a nechej Far Madding na pokoji.

Hodiny v ženském pokoji odbily celou. Do setkání s Cadsuane ještě zbývalo mnoho hodin.

Min seděla se zkříženýma nohama na posteli, což v jezdeckých šatech nebylo tak pohodlné jako ve spodcích, a pohrávala si s nožem, který převalovala přes hřbety prstů. Tom jí řekl, že to není naprosto k ničemu, ale občas to upoutalo pozornost, takže lidé začali dávat pozor, aniž by musela udělat něco víc. Uprostřed pokoje Rand držel svůj meč v pochvě, prohlížel si přeříznuté mírové pouto a jí nevěnoval sebemenší pozornost. Dračí hlavy na hřbetech rukou se mu třpytily kovově rudě a zlatě.

„Musíš přiznat, že to je past,“ zavrčela na něj. „Lan to připouští. I poloslepý kozel v Seleisinu má víc rozumu, než aby vlezl do pasti! Jenom hlupák líbá sršně a kouše oheň!'“ ocitovala.

„Past vlastně není past, když víš, že tam je,“ opáčil nepřítomně a ohnul konec jednoho z přecvaknutých drátů, aby byl v jedné rovině s druhým koncem. „Když víš, že tam je, tak taky uvidíš cestu, takže to nakonec past vůbec není.“

Hodila nůž vší silou. Přeletěl mu před obličejem a zarazil se do dveří. Trochu nadskočila, když si vzpomněla, jak to udělala naposledy. No, teď na něm neleží a Cadsuane taky nepřijde. Světlo toho chlapa spal, ten zamrzlý uzlík pocitů v její hlavě se ani nezachvěl, když nůž letěl kolem, dokonce ani překvapením ne! „I když uvidíš jen Gedwyna a Torvala, budeš vědět, že se tam schovávají i ostatní. Světlo, mohlo by tam na tebe čekat padesát najatých mečů!“

„Ve Far Maddingu?“ Přestal se dívat na nůž ve dveřích, ale jen proto, že zavrtěl hlavou a znovu se jal zkoumat mírové pouto. „Pochybuju, že v celém městě budou i dva žoldnéři, Min. Věř mi, nehodlám se tu nechat zabít. Pokud neuvidím, jak se ta past spouští, aniž bych v ní uvízl, tak se k ní ani nepřiblížím.“ Nebál se o nic víc než kámen! A měl asi tolik rozumu! Nehodlal se nechat zabít, jako by to někdy někdo hodlal!

Min slezla z postele a otevřela noční stolek, odkud vytáhla řemen, který panímáma Keeneová dávala do každého pokoje, i když je pronajímala cizincům. Byl dlouhý jako její paže a široký jako dlaň, na jednom konci bylo dřevěné držadlo a na druhém byl rozdělený do tří pruhů. „Kdybych na tebe vzala tohle, třeba by ti to vyčistilo nos na dost dlouho, abys ucítil, co máš před sebou!“ zavřískla.

Tehdy vstoupili Nyneiva, Lan a Alivia. Nyneiva a Lan měli pláště a Lan meč u boku. Nyneiva si sundala všechny šperky kromě jednoho náramku s drahokamy a opasku s drahokamy, studny. Lan za nimi zavřel dveře, zatímco Nyneiva a Alivia zíraly na Min s řemenem zdviženým nad hlavou.

Min řemen honem hodila na podlahu a kopla ho pod postel. „Nechápu, proč to Lana necháváš dělat, Nyneivo,“ prohlásila, jak nejrázněji dovedla. V té chvíli to zrovna moc rázné nebylo. Proč lidé vždycky vejdou v té nejhorší chvíli?