Robert Jordan - Srdce zimy

Do ševcovské dílny vešli dva muži a Rand se otočil a předstíral, že nahlíží výlohou z nekvalitního skla plného bublin do nožířství na vystavené nože a nůžky. Jeden muž byl vysoký, ale ne tak vysoký, aby to mohl být Aiel. Tváře jim zakrývaly kapuce a nenesli boty, a i když si pláště přidržovali oběma rukama, vítr jimi škubal natolik, že byly vidět meče v pochvách. Poryv větru strhl menšímu muži kapuci z hlavy. Hned si ji zase natáhl, ale škoda už byla napáchána. Charl Gedwyn začal nosit vlasy sepjaté na šíji stříbrnou sponou s velkým rudým kamenem, ale stále to byl ten tvrdý chlapík s vyzývavým pohledem. A jelikož tenhle byl Gedwyn, ten druhý musel být Torval. Rand byl ochoten si na to vsadit. Žádný z ostatních nebyl tak vysoký.

Rand počkal, až oba zajdou do krámu, olízal si z rukavic mastné drobky a šel hledat Nyneivu a Lana. Našel je, ještě než ho zatáčka ulice dovedla z dohledu ševcovského krámu. Svíčkařův dům, odkud se chtěl dostat na ulici, stál hned za ním, s uličkou po straně. Před ním se úzká ulice stáčela na opačnou stranu. O padesát kroků dál stál strážní podstavec s uličním gardistou, ale další tříposchoďová budova, truhlářství, přes uličku od svíčkaře, mu bránila ve výhledu.

„Torvala a Gedwyna poznalo půl tuctu lidí,“ hlásil Lan, „ale nikoho z ostatních.“ Mluvil potichu, i když se na ně žádný z kolemjdoucích ani nepodíval. Pohled na dva muže s meči pod pláštěm stačil, aby každý zrychlil.

„Řezník dole v ulici říkal, že u něho ti dva nakupují,“ dodávala Nyneiva, „ale vždycky jenom pro dva.“ Úkosem se podívala na Lana, jako by její slova byla skutečným důkazem.

„Viděl jsem je,“ opáčil Rand. „Teď jsou doma. Nyneivo, mohla bys mě s Lanem zvednout na tu střechu z uličky za domem?“

Nyneiva se zamračila na Zeramův dům a přejela rukou po opasku. „Jednoho po druhým bych mohla,“ řekla nakonec. „Ale spotřebuje to víc než polovinu toho, co ve studni je. Dolů vás už nedám."

„Nahoru to stačí,“ ujistil ji Rand. „Odejdeme přes střechy a slezeme hned za svíčkařem.“

Pochopitelně namítala. Šli společně zpět k ševci. Nyneiva vždy odmítala všechno, co nevymyslela sama. „To vás mám jenom strčit na střechu a čekat?“ mumlala a mračila se na všechny strany tak, že před ní lidé málem uskakovali. Ani oba muži s meči je tolik neděsili. Nyneiva vyndala ruku zpod pláště, aby ukázala náramek se světle červenými kameny. „Tohle mě pokryje zbrojí líp než ocel. Ani neucítím, když mě zasáhne meč. Myslela jsem , že dovnitř půjdu s váma.“

„A uděláš co?“ optal se Rand tiše. „Budeš je držet jedinou silou, abychom je mohli zabít? Zabiješ je sama?“ Zamračila se na dlažbu.

Rand zašel za Zeramův krám, zastavil se před nízkým domem a nenápadně se rozhlédl. V dohledu nebyli žádní uliční gardisté, ale když Nyneivu postrčil do uličky, pohnul se rychle. Za Rochaidem také žádné gardisty neviděl.

„Jsi nějaká zamlklá,“ poznamenal za nimi Lan.

Nyneiva udělala tři kroky, než odpověděla, aniž by zpomalila nebo se ohlédla. „Prve mě to nenapadlo,“ přiznala tiše. „Brala jsem to jako dobrodružství, bojovat s temnými druhy, odpadlými asha’many, ale vy je tam půjdete popravit. Pokud to půjde, zabijete je dřív, než zjistí, že tam jste, že jo?“

Rand se ohlédl na Lana, ale starší muž jen pokrčil rameny, stejně zmatený jako on. Ovšemže je zabijí bez varování, pokud to jen trochu půjde. Tohle nebyl souboj, byla to poprava, jak to označila. Aspoň Rand z duše doufal, že to tak bude.

Ulička za domem byla jen o něco málo širší než ta, po níž přišli, v kamenité hlíně byly vyježděné koleje po vozech odvážejících odpadky, které tudy jezdily každé ráno. Kolem byly jen hladké kamenné zdi. Nikdo se nechtěl z okna dívat na vozy s odpadky.

Nyneiva se zadívala na zadní stěnu Zeramova domu a pak si náhle povzdechla. „Zabijte je ve spánku, jestli to půjde,“ řekla, na tak krutá slova velmi klidně.

Randovi se kolem prsou v podpaždí ovinulo cosi neviditelného a pomalu ho to zvedlo do vzduchu. Nakonec se dostal přes okraj střechy, kde neviditelný postroj zmizel a on dopadl na strmou střechu a na vlhké břidlici trochu uklouzl. Přikrčil se a popolezl po čtyřech. O chvíli později vedle něho přistál Lan. I strážce se přikrčil a nahlédl dolů do uličky.

„Je pryč,“ řekl nakonec, pootočil se k Randovi a ukázal: „Tudy se dá dostat dovnitř.“

Byla to padací dvířka zasazená kousek pod hřebenem střechy, s kovovým okapem, aby na půdu nenatekla voda. Rand se spustil na zaprášenou půdu, matně osvětlenou otvorem v padacích dveřích. Chvíli zůstal viset za ruce, potom se pustil a dopadl na zem. Kromě křesla se třema nohama a otevřené truhly byla místnost stejně prázdná jako ta truhla. Zeram půdu zřejmě přestal používat ke skladování věcí, když jeho žena začala brát nájemníky.

Oba muži chvíli pátrali, než našli další, větší padací dveře. Byly zavřené. Lan ohmatal mosazné panty a šeptl, že sice nejsou namazané, ale nejsou rezavé. Rand vytáhl meč a kývl a Lan dveře rychle otevřel.

Rand asi netušil, co ho čeká, když proskočil otvorem, přičemž se opřel o jednu ruku, aby svůj pád trochu zmírnil. Přistál zlehka na špičkách v místnosti, která zřejmě zaujala místo půdy, podle skříní a almar přistrčených ke zdi. Na nich byly naskládané dřevěné truhly a stoly a stoličky. Ale poslední, co čekal, byli dva mrtví muži ležící na podlaze, jako kdyby je sem někdo přitáhl a hodil na zem. Nafouknuté černé obličeje byly změněné k nepoznání, nicméně ten menší z nich měl ve vlasech stříbrnou sponu s velkým červeným kamenem.

Lan se nehlučně spustil dolů, podíval se na mrtvoly a zvedl obočí. To bylo vše. Jeho nikdy nic nepřekvapilo.

„Je tady Fain,“ šeptl Rand. A jako kdyby to vyslovení Fainova jména spustilo, rozbolely ho obě rány v boku, ta starší byla jako kruh ledu a novější jako ohnivá čára přes něj. „To on poslal ten dopis.“

Lan ukázal mečem na padací dveře, avšak Rand zavrtěl hlavou. Chtěl ty odpadlíky zabít vlastní rukou, jenže když teď byli Torval a Gedwyn mrtví – a Kisman téměř jistě taky, to musela být ta nateklá mrtvola, o níž se zmiňoval kupec u Zlatého kola – uvědomil si, že je mu jedno, kdo je zabil, hlavně když jsou mrtví. Nezáleželo by ani na tom, kdyby Dashivu také vyřídil někdo cizí. Fain však byl něco jiného. Fain poštval trolloky na Dvouříčí a způsobil mu druhou, nehojící se ránu. Kdyby se mu Fain dostal na dosah, jeho by Rand nenechal odejít. Kývl na Lana, stejně jako nahoře, a s mečem v obou rukou se vydal ke dveřím. Když je druhý muž prudce otevřel, vrazil do velkého, osvětleného pokoje. U zdi stála postel a v krbu praskal oheň.

Zachránila ho jenom jeho rychlost. Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb, něco ho zatahalo za plášť vlající za ním, a neohrabaně se otočil, aby odrazil výpad zakřivené dýky. Každý pohyb pro něj znamenal obrovskou námahu. Rány v boku už jen nepobolívaly, přímo ho drásaly; roztavené železo a samotná duše ledu se ho snažily rozervat na kusy. Luis Therin zavyl. Kvůli té agónii Rand nedokázal na nic myslet.

„Řekl jsem ti, že je můj!“ zavřískl kostnatý mužík a uhnul před Randovým výpadem. Tvář měl zkřivenou vzteky a velký nos a uši, které jako by byly stvořeny ke strašení dětí, ale v očích měl jenom vraždu. S vyceněnými zuby připomínal lasičku posedlou záchvatem vražedné zuřivosti. Lasičku nakaženou vzteklinou, připravenou postavit se i levhartovi. S tou dýkou by mužík dokázal zabít libovolný počet levhartů. „Můj!“ vřeštěl Padan Fain a opět uskočil, když do místnosti vrazil Lan. „Zabij toho šeredu!“