Robert Jordan - Srdce zimy

Teprve když se Lan otočil od Faina, uvědomil si Rand, že v místnosti je ještě někdo. Bledý čahoun, který se strážci ochotně postavil. Toram Riatin měl ztrhaný výraz, ale do tance s meči se pustil s půvabem mistra šermíře, jímž byl. Lan mu čelil se stejným půvabem a oba se dali do tance oceli a smrti.

Jakkoliv byl Rand překvapený, že vidí muže, který se pokusil získat cairhienský trůn, v odřeném kabátě ve Far Maddingu, nepřestával sledovat Faina, bývalého formana a nyní temného druha a něco mnohem horšího, jak ho kdysi dávno nazvala Moirain. Kvůli oslepující bolesti v boku Rand klopýtl, když na Faina zaútočil, a dupotu a řinčení oceli za sebou si nevšímal, stejně jako si nevšímal sténání Luise Therina ve své hlavě. Fain poskakoval sem a tam a snažil se dostat dost blízko, aby mohl použít dýku, která Randovi způsobila nikdy se nehojící ránu v boku. Celou dobu tiše klel, jak ho Rand udržoval mečem v uctivé vzdálenosti. Náhle se otočil a rozběhl se pryč.

Když Fain zmizel z místnosti, muka se vytratila v pouhé bodání, ale Rand ho přesto pronásledoval. Ve dveřích však uviděl, že se Fain nesnaží schovat. Stál a čekal na něj nad schody dolů, zakřivenou dýku připravenou. Velký rubín na jílci se třpytil a chytal světlo lamp stojících na stolech v místnosti bez oken. Jakmile Rand vstoupil do místnosti, oheň a led v jeho boku opět zesílily, až cítil, jak mu prudce buší srdce. Udržet se na nohou vyžadovalo železnou sílu vůle. A udělat krok bylo ještě mnohem těžší, on však ten krok udělal, a další.

„Chtěl jsem, aby věděl, kdo ho zabije,“ kňučel Fain mrzutě. Mračil se na Randa, ale jako by mluvil sám se sebou. „Chci, aby to věděl! Ale až bude mrtvý, přestane mě strašit ve snech. Ano. Tak já ho zastavím.“ S úsměvem zvedl volnou ruku.

Po schodech, s plášti přehozenými přes ruku, vyšli Torval a Gedwyn.

„Říkal jsem, že se k němu nepřiblížíme, dokud nezjistím, kde jsou ostatní,“ zavrčel Gedwyn. „M’Hael nás zabije, jestli...“

Rand bez přemýšlení stočil zápěstí v Sekání větru a ihned následovalo Otevírání vějíře.

Iluze oživlých mrtvol zase zmizela a Fain s výkřikem uskočil a po tváři mu tekla krev. Náhle naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal, a vzápětí, se zuřivým jekem, seběhl po schodech.

Užaslý Rand ho chtěl následovat, ale Lan ho chytil za ruku.

„Ulice se plní gardisty, ovčáku.“ Na levé straně kabátu měl tmavou, vlhkou skvrnu, ale meč měl v pochvě, důkaz, že v tanci byl on tím lepším. „Je čas vylézt na střechu, jestli máme odejít.“

„V tomhle městě nemůže muž s mečem ani jít ulicí,“ zamumlal Rand a také vrátil meč do pochvy. Lan se nezasmál, jenže kromě kvůli Nyneivě se nesmál téměř nikdy. Zdola se od schodiště nesl křik a řev. Třeba Faina chytila uliční garda. Třeba ho pověsí za ty mrtvoly tady. Sice by to nebylo dost, ale muselo by to stačit. Rand už byl unavený ze všeho toho, co musel udělat.

V podkroví Lan vyskočil, zachytil se okraje padacích dveří a vytáhl se na střechu. Rand si nebyl jistý, jestli to zvládne taky. Prudká bolest odešla s Fainem, ale měl pocit, jako kdyby ho do boku tloukli klacky. Když se připravoval ke skoku, strčil dolů hlavu Lan a natáhl k němu ruku.

„Možná nepůjdou rovnou nahoru, ovčáku, ale má smysl tady čekat?“

Rand se ho chytil za ruku a nechal se vytáhnout až k okraji střechy, kde se již mohl zachytit a vylézt nahoru. Přikrčeně přeběhli po vlhké střeše dozadu a přelezli hřeben. Na ulici mohli být gardisté, ale stále tady byla dost velká naděje, že se dostanou pryč, aniž by je někdo zahlédl, zvlášť pokud dokážou dát Nyneivě znamení, aby odvrátila pozornost.

Rand se dostal až na hřeben a Lanovi za ním uklouzla noha po břidlici, až to zaskřípělo. Rand se zkroutil a chytil ho za zápěstí, jenže Lan byl dost těžký, takže Rand sám také sklouzl. Oba se marně snažili volnou rukou něčeho zachytit, čehokoliv. Ani jeden nic neříkal. Lanovi sjely nohy přes okraj střechy, pak následoval i on. Rand se čehosi chytil, nevěděl, co to je, a nezáleželo mu na tom. Hlavou a rameny již přečníval okraj střechy a Lan mu visel na ruce dobře pět sáhů vysoko nad uličkou vedle nízkého domu.

„Pusť mě,“ vyzval jej Lan tiše a vzhlédl, oči měl chladné a tvrdé, tvář naprosto bezvýraznou. „Pusť mě.“

„Až slunko zezelená,“ opáčil Rand. Kdyby ho dokázal povytáhnout, jen trošičku, aby se zachytil okraje střechy...

To, čeho se držel, se s prudkým křupnutím ulomilo a oba se zřítili do uličky.

Nyneiva se snažila pokud možno nenápadně sledovat uličku vedle svíčkařství. Vrátila plochou zelenou stuhu zpátky na podnos pouliční prodavačky a strčila ruku do pláště, aby jí ho nesebral vítr. Byl to lepší plášť, než měli ostatní chodci, ale dost obyčejný, aby se na ni nikdo nedíval. Ale podívali by se, kdyby viděli její pásek. Ženy nosící šperky Modrokapří ulici nenavštěvovaly příliš často, ani nenakupovaly u pouličních prodavačů. Když osahala všechny stuhy a pentle na podnose, hubená prodavačka se už šklíbila, jenže Nyneiva si již od jiných prodavačů koupila tři pentle, dvě stuhy a balíček špendlíků, jen aby měla důvod se tu zdržet. Špendlíky se vždycky hodí, jen netušila, co bude dělat s tím ostatním.

Náhle zaslechla hluk, přicházel směrem od strážního podstavce, řehtačky uliční stráže byly stále hlasitější. Gardista slezl ze svého hřadu. Jeden chodec, míjející strážní podstavec, se zadíval do Modrokapří ulice a pak se honem přitiskl ke zdi domu, aby ho neušlapali běžící gardisté, mávající nad hlavou dřevěnými řehtačkami. Nebyla to obyčejná hlídka, dva nebo tři muži, ale hotový příval ozbrojených mužů, ženoucích se Modrokapří ulicí, a další se k nim připojovali. Lidi, kteří nestačili včas uhnout z cesty, prostě odstrkovali stranou a jednoho muže dokonce pošlapali, aniž by cestou přes něj zpomalili.

Prodavačka pentlí vysypala polovinu podnosu, jak se honem hnala stranou, a Nyneiva se stejně rychle přitiskla ke zdi vedle ní. Gardistů byla plná ulice, měli chytací hole a tyče, jež drželi jako píky. Otírali se o ni a strkali do ní. Prodavačka vykřikla, když jí vyrvali podnos z rukou, ale všichni gardisté zírali před sebe.

Když kolem proběhl poslední muž, Nyneiva byla o dobrých deset kroků dál, než kam se původně postavila. Prodavačka pentlí rozzlobeně křičela a hrozila pěstmi. Nyneiva si rozčileně urovnala plášť a už chtěla udělat něco víc než jen křičet. Skoro provedla...

Náhle jí zamrzl dech v hrdle. Uliční gardisté se všichni, asi stovka mužů, zastavili a křičeli na sebe, jako by náhle nevěděli, co dělat. Všichni stáli před ševcovskou dílnou. Ach, Světlo, Lan. A Rand také, vždycky Rand, ale v jejím srdci byl vždycky přednější Lan.

Nadechla se. Sto mužů. Dotkla se opasku, studny. Zůstala v něm méně než polovina saidaru , který tam uskladnila, ale mohlo by to stačit. Bude to muset stačit, i když zatím nevěděla přesně na co. Stáhla si kapuci do čela a zamířila k mužům před ševcovnou. Nikdo se na ni nepodíval. Mohla by...

Kdosi ji popadl, stáhl ji zpátky a otočil obráceným směrem.

Uvědomila si, že ji za jednu ruku drží Cadsuane a Alivia za druhou a obě s ní spěchaly pryč. Dál od domu ševce. Min, jdoucí vedle Alivie, vrhala ustarané pohledy přes rameno. Náhle sebou trhla. „On je... Myslím, že spadl,“ zašeptala. „Myslím, že je v bezvědomí, rozhodně je zraněný, nevím, jak vážně.“