Robert Jordan - Srdce zimy

Rand přejel široký kamenný most za Caemlynskou bránou. Ani se neohlédl. Slunce vypadalo jako bledě zlatá koule těsně nad obzorem, obloha byla bez mráčku a vzduch byl dost chladný, aby se mu u úst tvořila pára, a vítr od jezera mu škubal pláštěm. On však zimu necítil, jen jako něco vzdáleného a ne tak docela spojeného s ním. Sám byl studenější, než mohla být sebevětší zima. Stráže, které ho přišly včera večer vyzvednout z kobky, překvapilo, že se nepatrně usmívá. Usmíval se i teď, rty měl lehce zkřivené. Nyneiva mu vyléčila modřiny s použitím zbytku saidaru z pásku, ale důstojník v přilbě, který vyšel na silnici u paty mostu, podsaditý muž s tupými rysy, sebou při pohledu na něho trhl, jako by měl obličej stále oteklý a purpurový.

Cadsuane se naklonila ze sedla, aby muži řekla pár tichých slov a podala mu složený papír. On se na ni zamračil a začal číst, pak sebou trhl a užasle zazíral na lidi trpělivě čekající na koních za ní. Znovu začal číst od začátku a potichu pohyboval rty, jako kdyby si chtěl být jistý každým slovem. Nebylo divu. V rozkaze, zapečetěném a podepsaném všemi třinácti radními, stálo, že nemá kontrolovat mírová pouta ani prohledávat nákladní koně. Že je třeba úplně vymazat jména tohoto oddílu ze záznamů a rozkaz samotný spálit. Ve Far Maddingu nikdy nebyli, ani Aes Sedai, ani Atha’an Miere, nikdo z nich.

„Je po všem, Rande,“ podotkla Min mírně a zavedla svou mohutnou hnědku vedle jeho bělouše, i když už teď zůstávala tak blízko u něj jako Nyneiva u Lana. Lanovi vyléčila pohmožděniny a zlomenou ruku dřív, než obstarala Randa. Z Mininy tváře čišela ustaranost stejně jako z pouta. Pustila plášť a poplácala ho po ruce. „Už na to nemusíš myslet.“

„Jsem Far Maddingu vděčný, Min.“ Jeho hlas byl naprosto bez emocí, vzdálený, jako býval, když za časných dní uchopil saidín . Dříve by k ní hovořil hřejivěji, teď to ale zjevně nedokázal. „Skutečně jsem tu našel, co jsem potřeboval.“ Kdyby mohl mít meč paměť, mohl by být vděčný výhni kovárny, ale nikdy by ho nemohl mít rád. Když je pustili dál, Rand naklusal po udusané silnici, aniž by se ohlédl, dokud mu stromy nezakryly výhled na město.

Silnice stoupala a kroutila se mezi zalesněnými kopci, kde jen borovice a kaliny byly zelené a většina větví holá a šedá, a najednou byl pravý zdroj opět tady, zdánlivě těsně mimo dohled. Pulsoval, kynul mu a plnil ho hladem. Bez uvažování se natáhl a naplnil prázdnotu v sobě saidínem , lavinou ohně, ledovou bouří, vše prošpikované špínou, z níž ho opět víc rozbolela větší rána v boku. Zakymácel se v sedle, jak se mu zatočila hlava a stáhl žaludek, zatímco se snažil jet na lavině, která se mu snažila sežehnout mysl, snažil se letět s bouří, která se pokoušela zmrazit mu duši. V mužské polovici jediné síly nebylo odpuštění ani lítost. Muž to buď překonal, nebo zemřel. Cítil, jak se všichni tři asha’mani za ním plní také, pijí ze saidínu jako muži, kteří se právě dostali z Pustiny a našli vodu. Luis Therin v jeho hlavě si vydechl úlevou.

Min dovedla koně tak blízko k němu, že se dotýkali koleny. „Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně. „Vypadáš nemocný.“

„Je mi tak dobře jako dešťové vodě,“ odpověděl a nelhal jenom o svém žaludku. Byl jako ocel a k jeho vlastnímu překvapení to nebylo dost tvrdé. Hodlal ji poslat do Caemlynu s Alivií, aby ji chránila. Má-li mu ta zlatovlasá žena pomoci zemřít, mohl jí důvěřovat. Už to chtěl povědět, podíval se však do Mininých tmavých očí a zjistil, že není dost tvrdý, aby to vyslovil. Odbočil s koněm mezi holé stromy a přes rameno promluvil ke Cadsuane: „Tady to je.“

Pochopitelně ho následovala. Všichni šli za ním. Harine ho skoro nepustila z očí na dost dlouho, aby se mohl trochu prospat. Nechtěl ji tu, ale kvůli tomu mu Cadsuane poskytla první radu. Uzavřel jsi s nimi dohodu, chlapče, je to stejné jako podepsat úmluvu. Nebo dát slovo. Dodrž ji, nebo jim řekni, že je zrušená. Jinak budeš jen jako zloděj . Byla neomalená a z jejího hlasu bylo jasné, jaký má názor na zloděje. Nikdy neslíbil, že se bude jejími radami řídit, ale tolik se zdráhala mu vůbec radit, že nechtěl riskovat, že ji zažene příliš brzy, a tak paní vln a druhé dvě ženy jely s Alivií před Verin a ostatními pěti Aes Sedai, které mu složily přísahu, a čtyřmi, jež doprovázely Cadsuane. Byl si jistý, že by ho opustila stejně radostně jako ony, možná radostněji.

Pro jiné oči než jeho se tohle místo, kde kopal, než odjel do Far Maddingu, nijak nelišilo od ostatních. On zde viděl tenký paprsek, stoupající jako světlo lucerny z vlhké prsti na zemi. Dokonce i jiný muž, který by uměl usměrňovat, by kolem toho paprsku prošel, aniž by věděl, že tam je. Nenamáhal se sesednout. Použil prameny vzduchu a serval silnou vrstvu tlejícího listí a větviček a odhrabal vlhkou hlínu, až odhalil dlouhý úzký ranec převázaný koženými řemeny. Když si poslal Callandor do ruky, na látce byly kousky hlíny. Neodvažoval se vzít ho do Far Maddingu. Bez pochvy by ho byl musel nechat v mostecké pevnosti, kde by byl jako nebezpečný prapor ohlašující jeho přítomnost. Nebylo pravděpodobné, že by na světě existoval jiný křišťálový meč, a příliš mnoho lidí vědělo, že Drak Znovuzrozený takový má. A když ho nechal tu, stejně skončil v tmavé kamenné krychli pod... Ne. To už bylo vyřízeno. Vyřízeno. Luis Therin supěl ve stínech jeho mysli.

Zastrčil si Callandor pod podpínku u sedla a pak otočil bělouše k ostatním. Koně skláněli ocasy kvůli větru, ale občas některý dupl nebo pohodil hlavou, jak už se nemohl dočkat, až se po tak dlouhé době strávené ve stáji trochu protáhne. Kožený tlumok, jejž měla Nyneiva přehozený přes rameno, se nehodil ke všem těm ter’angrialům s drahokamy, jež nosila. Snažila se skrýt strach, přesto se jí třásla brada. Cadsuane se na něj dívala nevzrušeně. Kapuce jí sklouzla na záda a občas jí silnější závan větru rozhoupal zlaté rybky, ptáčky, hvězdičky a měsíčky na drdolu.

„Chci odstranit špínu z mužské polovice pravého zdroje,“ oznámil.

Tři asha’mani, nyní v prostých tmavých kabátech a pláštích jako ostatní strážci, si vyměnili vzrušené pohledy, ale Aes Sedai se zavrtěly. Nesune zasupěla.

Cadsuanin výraz se sebeméně nezměnil. „S tímhle?“ zeptala se a skepticky zvedla obočí na ranec pod jeho nohou.

„S Choedan Kal,“ odtušil. To jméno byl další dar od Luise Therina a leželo mu v hlavě, jako by tam bylo odjakživa. „Ty je znáš jako obrovské sochy, sa’angrialy , jeden je zakopaný v Cairhienu a druhý na Tremalkingu.“ Harine při zmínce o ostrově Mořského národa trhla hlavou, až jí zlaté medailonky na řetízku od nosu zacinkaly. „Jsou příliš velké, aby se daly jen tak přemístit, ale já mám dva ter’angrialy , kterým se říká přístupové klíče. S jejich použitím lze napíchnout Choedan Kal z libovolného místa na světě.“

Nebezpečně , sténal Luis Therin. Šílenství . Rand si ho nevšímal. V této chvíli byla důležitá jedině Cadsuane.

Její ryzák zastříhal černým uchem a působil tak vzrušeněji než jezdkyně na něm. „Jeden z těch sa’angrialů je vyrobený pro ženu,“ podotkla chladně. „Kdo navrhuješ, aby ho použil? Nebo ti ty klíče umožňují natáhnout z obou?“