Robert Jordan - Srdce zimy

Jenomže stačil jeden pohled na pobořené ulice a on změnil názor. Vedle něj se zvedala světlá kupole, jejíž rozbitý vrcholek byl ve výšce padesáti sáhů či víc, a nad ní byla dopolední obloha. Ale od rozbitého okraje kupole až dolů na ulici byly temné stíny, jako by se tu již stmívalo. Město se... třáslo. Cítil to.

V lese vybuchl oheň, výbuchy spletené ze saidínu , takže vyhazovaly do vzduchu hořící stromy, a blížily se k němu, jenže on již splétal průchod. Proskočil jím a nechal ho zmizet, načež se co nejrychleji rozběhl mezi popínavkami obrostlými stromy, prošlapával si cestu sněhem a zakopával o kameny skryté v prsti, avšak nezpomalil, ani na chvíli ne. Předivo bylo z opatrnosti obrácené, jenže to byla i ta první, a on byl voják. Při běhu slyšel výbuchy, jak čekal, a věděl, že se blíží k místu, kde byl jeho průchod, stejně jistě, jako zamířily k němu v troskách města. Ale teď byly dost daleko, aby ho nijak neohrožovaly. Bez zpomalení zamířil k přístupovému klíči. S tím, jaké množství saidínu jím proudilo, to mohla klidně být ohnivá šipka na obloze, ukazující na al’Thora.

Tak. Pokud někdo v tomhle prokletém věku neobjevil nějakou další neznámou schopnost, musel al’Thor získat zařízení, ter’angrial , který dokázal zachytit mužské usměrňování. Z toho, co věděl o tom, čemu nyní lidé říkali Rozbití, kdy byl on sám uvězněn v Shayol Ghulu, každá žena, která by uměla vyrobit ter’angrial , by se snažila vytvořit takový, jenž by to dokázal. Ve válce druhá strana vždycky přichází s něčím, co člověk nečeká, a on se tomu musí postavit. On byl ve válčení vždycky dobrý. Nejdřív se musel dostat blíž.

Znenadání napravo před sebou zahlédl mezi stromy nějaké lidi a schoval se za šedý kmen. Jakýsi plešatý stařík s věnečkem bílých vlasů kulhal mezi dvěma ženami. Jedna byla hezká takovým tím divokým způsobem, druhá byla neobyčejná krasavice. Co dělají tady v lese? Co jsou zač? Al’Thorovi přátelé, nebo jen lidé ve špatný čas na špatném místě? Nechtěl je rovnou zabít, ať už byli kdokoliv. Každé použití jediné síly by al’Thora varovalo. Bude muset počkat, dokud nepřejdou. Stařík otáčel hlavu, jako by mezi stromy něco hledal, ale Demandred pochyboval, že by tak sešlý dědek měl dobrý zrak.

Náhle se muž zastavil a ukázal rovnou na Demandreda. A vzápětí Demandred zoufale odháněl síť saidínu , která na jeho ochrany udeřila mnohem tvrději, než by měla, tak tvrdě, jako by to bylo jeho vlastní předivo. Ten kulhavý dědek byl asha’man! A nejméně jedna z těch žen musela být to, co se v dnešním věku vydávalo za Aes Sedai, a spojená s mužem v kole.

Pokusil se sám zaútočit a rozdrtit je, ale stařík po něm bez váhání vrhal jednu síť za druhou, a on měl co dělat, aby je odrazil. Ty, které zasáhly stromy, je obklopily plameny nebo rozervaly kmeny na třísky. Demandred byl generál, skvělý generál, ale generálové nemuseli bojovat bok po boku s muži, jimž veleli! S prskáním začal ustupovat mezi hořícími stromy a výbuchy. Pryč od klíče. Dřív nebo později se stařík musí unavit, a potom se Demandred postará o al’Thora a konečně ho zabije. Pokud se tam dřív nedostane někdo z ostatních. Upřímně doufal, že ne.

Sukně vytažené ke kolenům a s kletbami běžela Cyndane od svého průchodu, jakmile ho vytvořila. Slyšela, jak se k tomu místu blíží výbuchy, ale tentokrát si uvědomila, proč míří přímo na ni. Utíkala dál a při běhu zakopávala o liány pod sněhem a vrážela do stromů. Nenáviděla lesy! Byli tu někteří z ostatních – viděla, jak ty šlehající plameny míří i jinam než na ni, a cítila, jak na víc než jednom místě někdo spřádá saidar , a spřádá ho pěkně vztekle – ale modlila se k Velikému pánu, aby se k Luisi Therinovi dostala první. Uvědomila si, že ho chce vidět umírat, a proto se musela dostat blíž.

Osan’gar se krčil za padlým kmenem a funěl, jak předtím běžel. Ty měsíce, kdy se vydával za Corlana Dashivu, ho nepřiměly, aby měl tělesná cvičení raději. Výbuchy, které ho téměř zabily, utichly a pak začaly znovu někde v dálce. Osan’gar se opatrně zvedl, aby mohl vyhlédnout nad kmen. Ne že by si myslel, že mu ten kus dřeva poskytne ochranu. Nikdy nebyl voják, ne doopravdy. Jeho nadání, jeho génius, bylo někde jinde. On vytvořil trolloky a tím i myrddraaly, kteří z nich vznikli, a množství dalších tvorů, kteří otřásli světem a proslavili jeho jméno. Přístupový klíč žhnul saidínem , ale cítil, jak na různých místech někdo používá menší množství.

Čekal, že tady před ním budou ostatní Vyvolení, a doufal, že by mohli ten úkol dokončit, než dorazí on sám, jenže očividně to nezvládli. Al’Thor si zjevně přivedl některé z těch asha’manů a podle množství saidínu , které šlo do výbuchů, jež se na něj zaměřily, přinesl si i Callandor . A možná i některé ze svých zkrocených takzvaných Aes Sedai.

Znovu se přikrčil a kousl se do rtu. Tenhle les byl velice nebezpečné místo, nebezpečnější, než čekal, a rozhodně se nehodil pro jeho génia. Ale zůstávalo faktem, že ho Moridin děsil. Ten muž ho děsil vždycky, od samého začátku. Už předtím, než je zavřeli do Vrtu, byl posedlý mocí, a od chvíle, kdy se osvobodili, si zřejmě myslel, že on je Veliký pán. Moridin by nějak zjistil, kdyby utekl, a zabil by ho. Horší, jestli al’Thor uspěje, Veliký pán by se mohl rozhodnout, že zabije oba dva a Osan’gara s nimi. Na tom, jestli zemřou oni, mu ani za mák nezáleželo, zato na tom, jestli zemře on, mu záleželo hodně.

Neuměl odhadovat čas podle slunce, ale zřejmě se blížilo poledne. Zvedl se ze země, pokusil se dostat hlínu z šatů a potom se znechuceně vzdal, a začal přebíhat od stromu ke stromu, tak jak si představoval, že vypadá nenápadné přemisťování. Přebíhal směrem ke klíči. Třeba ho vyřídí jeden z ostatních dřív, než se dostane příliš blízko, ale pokud ne, třeba najde příležitost stát se hrdinou. Samozřejmě opatrně.

Verin se zamračila na zjevení procházející mezi stromy nalevo od ní. Žádný jiný výraz pro ženu, jdoucí lesem v drahokamech a róbě, která měnila barvu od černé po bílou, přičemž procházela celou barevnou škálou a občas i zprůsvitněla, ji nenapadal! Žena nespěchala, ale mířila ke kopci, kde byl Rand. A pokud se Verin příliš nemýlila, byla jednou ze Zaprodanců.

„To na ni budeme jen tak koukat?“ šeptala Shalon vztekle. Byla rozčilená, že ona nemůže spojovat vlákna, jako by se síla divoženky u Aes Sedai nepočítala, a hodiny dusání po lese její náladu zrovna nevylepšily.

„Musíme něco udělat,“ dodala Kumira tiše a Verin kývla.

„Právě jsem přemýšlela co.“ Štít, rozhodla se. Zajatý Zaprodanec by mohl být užitečný.

Použila veškerou sílu svého kruhu, setkala štít a šokovaně se dívala, jak se odrazil. Žena již držela saidar , i když kolem ní nesvítilo žádné světlo, a byla neuvěřitelně silná!

A pak už neměla čas myslet na nic, když se zlatovlasá žena otočila a začala usměrňovat. Verin tkaniva neviděla, ale věděla, kdy bojuje o holý život, a zašla příliš daleko, než aby tu zemřela.

Eben přes sebe přehodil plášť a přál si, aby uměl lépe ignorovat chlad. Prostý chlad ignorovat dokázal, ale ne vítr, který se zvedl, co slunce prošlo nadhlavníkem. Tři sestry propojené s ním nechávaly pláště prostě vlát, jak se snažily vidět na všechny strany zaráz. Kruh vedla Daigian – usoudil, že kvůli němu – ale natahovala tak zlehka, že skoro necítil šepot saidínu , jenž jím proudil. Nechtěla mu čelit, dokud nebude muset. Zvedl jí kapuci zase na hlavu a ona se na něj usmála. Z pouta se nesla její náklonnost k němu, a doufal, že obráceně to jde taky. Usoudil, že časem by tuhle malou Aes Sedai mohl milovat.