Robert Jordan - Srdce zimy

Rand vyskočil a tiše zaklel. „Ne! Drž je ode mě dál!“

Cadsuane přimhouřila tmavé oči. „Už jsem tě varovala, aby sis dával pozor na jazyk. Znovu tě varovat nebudu.“ Ještě chvíli se na něj mračila a pak kývla, jako by usoudila, že si vzal její poučení k srdci. „A teď, proč si myslíš, že mi můžeš říkat, co mám dělat, chlapče?“

Rand vedl vnitřní boj. Tady nemohl vydávat rozkazy. Vlastně Cadsuane nemohl rozkazovat nikde. Min tvrdila, že ji potřebuje, že ho naučí něco, co se musí naučit, ale pokud něco, byl z ní kvůli tomu ještě nervóznější. „Chci tu dokončit svou práci a tiše odjet,“ řekl nakonec. „Jestli jim to řekneš, tak alespoň zařiď, aby pochopili, že si nemůžu dovolit pustit si je k tělu, ne, dokud nebudu připravený odjet.“ Cadsuane zvedla obočí a čekala. Rand se zhluboka nadechl. Proč pořád musela všechno ztěžovat? „Velice bych ocenil, kdybys jim neříkala, kde jsem.“ Váhavě, velmi váhavě dodal: „Prosím.“ Min vydechla, jako by doteď zadržovala dech.

„Dobře,“ pravila Cadsuane po chvilce. „Když se snažíš, chováš se docela slušně, i když u toho vypadáš, jako kdyby tě bolely zuby. Asi to tvoje tajemství můžu zachovat, prozatím. Ne všichni vědí, že jsi ve městě. Aha, ano, měla bych ti to říct. Merise se spojila s Narishmou, Corele má Damera a mladý Hopwil patří Daigian.“ Řekla to, jako by to byla jen nedůležitá informace, která jí mohla snadno vypadnout z hlavy.

Tentokrát nadávku jen nezamumlal a Cadsuane mu málem vykloubila čelist. Před očima mu vyskočily černé skvrny. Jedna z žen v místnosti zasupěla.

„Říkala jsem ti to,“ podotkla Cadsuane mírně. „Už žádné další varování.“

Min k němu popošla a on lehce zavrtěl hlavou. Pomohlo mu to pročistit zrak. Rád by si bradu přetřel, ale držel ruce u boků. Musel se přimět pustit flétnu. Cadsuane se tvářila, jako by se nic nestalo.

„Proč by Flinn a ostatní přijali pouto?“ chtěl vědět.

„Zeptej se jich, až je uvidíš,“ odvětila. „Min, tuším, že Alanna s ním chce být chvíli sama.“ Otočila se ke dveřím, aniž by počkala na Mininu odpověď, a dodala: „Alanno, budu čekat dole v ženském pokoji. Nezdrž se dlouho. Chci se vrátit zpátky na Výšiny. Min?“

Min se na Alannu zlobně mračila. Na Randa taky. Pak rozhodila rukama a s mrmláním vyrazila za Cadsuane, jen za sebou práskla dveřmi.

„Líbil ses mi víc s vlastními vlasy.“ Alanna zkřížila ruce na prsou a prohlížela si ho. V poutu se svářely hněv a radost. „Doufala jsem, že když budu u tebe, bude to lepší, ale pořád mi ležíš v hlavě jako kámen. I když tu stojím, skoro nepoznám, jestli jsi, nebo nejsi rozčílený. Ale stejně je to lepší, když jsem tady. Nemám ráda, když jsem tak dlouho pryč od svého strážce.“

Rand si jí ani radosti v poutu nevšímal. „Nezeptala se, proč jsem přišel do Far Maddingu,“ podotkl Rand tiše a hleděl na dveře, jako by Cadsuane viděl i skrz dřevo. Určitě ji to muselo zajímat. „Řeklas jí, že jsem tady, Alanno. Musela jsi to být ty. Co se stalo s tvou přísahou?“

Alanna se zhluboka nadechla a odpověděla až po chvíli. „Nejsem si jistá, jestli Cadsuane na tobě vůbec záleží,“ štěkla. „Dodržuju tu přísahu, jak to jen jde, ale ty mi to ztěžuješ.“ Hlas jí ztvrdl, poutem se více nesl hněv. „Dlužím věrnost muži, který si odejde a opustí mě. Jak ti mám asi sloužit? A důležitější je, co jsi to udělal?“ Přistoupila k němu a v očích jí žhnul vztek. Rand byl víc než o půl lokte vyšší, jenže ona si toho nevšímala. „Něco jsi udělal, to vím. Byla jsem v bezvědomí tři dny! Co jsi to udělal?“

„Rozhodl jsem se, že když už mám být spojený, tak by to klidně mohlo být s někým, kdo se mě zeptá.“ Jenom tak tak ji chytil za ruku, než mu přistála na tváři. „Na jeden den už jsem facek dostal dost.“

Mračila se na něj, zuby vyceněné, jako by se mu chtěla zakousnout do krku. Z pouta se nesl jenom nepříčetný vztek, vydestilovaný do ostrých hrotů. „Tys dovolil nějaké jiné, aby se s tebou spojila? “ prskla. „Jak se opovažuješ! Ať je to kdokoliv, poženu ji před soud! Nechám ji zmrskat metlou! Ty jsi můj!“

„Protože sis mě vzala , Alanno,“ pravil chladně. „Kdyby se o tom dozvědělo víc sester, zmrskaly by tebe .“ Min mu kdysi řekla, že Alanně může věřit, že viděla zelenou a čtyři další sestry „v jeho ruce". A on jí věřil, jistým zvláštním způsobem, a přesto byl i on v její ruce, a to nechtěl. „Propusť mě a já popřu, že se to kdy stalo.“ Ani nevěděl, že je to možné, dokud mu Lan neřekl o sobě a o Myrelle. „Propusť mě a já tě zbavím tvé přísahy.“

Hněv proplouvající poutem se zmenšil, ale nezmizel, ona se však zatvářila klidně a mluvila ovládaně. „Mačkáš mi ruku.“

Věděl, že to dělá. Cítil tu bolest přes pouto. Pustil ji a ona si masírovala zápěstí, příliš okatě na to, jak moc ji tiskl. Posadila se do křesla a dala nohu přes nohu. Zřejmě přemýšlela.

„Uvažovala jsem o tom, jaké by to bylo, kdybych se tě zbavila,“ řekla nakonec. „Snila jsem o tom.“ Lítostivě se zasmála. „Dokonce jsem požádala Cadsuane, aby mi dovolila přenést tvoje pouto na ni. To ukazuje, jak jsem byla zoufalá, žádat o něco takového. Ale jestli tě někdo zvládne, tak ona. Jenomže ona odmítla. Byla hrozně vzteklá, že jsem to navrhla, aniž bych se tě nejdřív zeptala, ale neudělala by to, ani kdybys souhlasil.“ Rozhodila rukama. „Takže jsi můj.“ Její výraz se nezměnil, ale jak mluvila, v poutu se opět objevila radost. „Prostě jsem tě získala a ty jsi můj strážce a já jsem za tebe zodpovědná. Tohle cítím stejně silně jako přísahu, kterou jsem složila, že tě budu poslouchat. Stejně silně. Takže tě nepřepustím žádné, dokud nebudu vědět, že tě správně zvládne. Kdo se s tebou spojil? Jestli je schopná, tak jí tě nechám.“

Už jenom z možnosti, že by Cadsuane mohla získat jeho pouto, mu po zádech přejížděly rampouchy. Alanna ho přes pouto nikdy nedokázala ovládat a on si nemyslel, že by to některá sestra zvládla, ale s Cadsuane by to nikdy neriskoval. Světlo!

„Proč si myslíš, že jí na mně nezáleží?“ chtěl vědět místo odpovědi na Alanninu otázku. Důvěra nedůvěra, tuhle věc nikdo nezjistí, pokud tomu bude moci zabránit. To, co Elain, Min a Aviendha udělaly, věžový zákon možná povoloval, ale kdyby se ukázalo, že se s ním takto propojily, hrozilo by jim něco horšího než jen trest od Aes Sedai. Posadil se na krajíček postele a obracel flétnu v rukou. „Jenom proto, že odmítla moje pouto? Možná nebere následky na tak lehkou váhu jako ty. Přišla za mnou do Cairhienu a zůstala tam ještě dlouho poté, než aby k tomu měla jiný důvod než mě. Opravdu mám věřit, že jenom přijela navštívit přátele, když tu náhodou jsem já? Přivedla tě do Far Maddingu, aby mě našla."

„Rande, každý den chtěla vědět, kde jsi,“ namítla Alanna pohrdavě, „ale velice pochybuju, že v Seleisinu je jediný ovčák, který by si neříkal, kde asi jsi. Celý svět to chce vědět. Věděla jsem, že jsi daleko na jihu, že ses už celé dny nepohnul. Nic víc. Když jsem zjistila, že s Verin jedou sem, musela jsem žebrat – na kolenou! – než mě s sebou vzala. Ale já sama jsem nevěděla, že jsi tady, než jsem projela tím průchodem v kopcích nad městem. Předtím jsem si myslela, že možná budu muset cestovat až skoro do Tearu, než tě najdu. Cadsuane mě to moc dobře naučila, když jsme jely sem, takže si nemysli, že se mi v budoucnu dokážeš tak snadno vyhýbat.“