Robert Jordan - Srdce zimy

Aleisin palác se pochopitelně nemohl ani zdaleka rovnat Slunečnímu paláci nebo královskému paláci v Andoru ani jiným palácům, ze kterých vládli králové a královny. Byl to majetek Aleis, nesouvisel s její hodností první radní. Všude kolem stály další paláce, menší i větší, obklopené vysokými hradbami ze všech stran kromě té otočené k Výšinám. Jediné místo, kudy se dalo dostat ke kopci, byl prudký útes spadající do vody. Přesto palác nebyl zrovna malý. Barsallské ženy se věnovaly obchodu a politice již od doby, kdy se město ještě jmenovalo Fel Moreina. Barsallský palác na obou poschodích obklopovala velice vysoká sloupořadí a krychle z nádherného bílého mramoru pokrývala většinu prostranství uvnitř hradeb.

Cadsuane našla v obývacím pokoji, který by poskytoval pěkný výhled na jezero, nebýt zatažených závěsů, aby se tu uchovalo teplo stoupající z velkého mramorového krbu. Cadsuane tu seděla, košík se šitím položený na intarzovaném stolku vedle křesla, a klidně vyšívala. Ale nebyla sama. Verin přehodila plášť přes čalouněné opěradlo křesla a posadila se.

Elza se na ni skoro nepodívala. Obvykle příjemně se tvářící zelená stála před Cadsuane, tvářila se dost divoce, tvář měla rudou a oči jí plály. Elza si vždycky dávala pozor na to, aby sestrám prokazovala patřičnou úctu, možná až příliš. K tomu, aby ignorovala Verin, natož aby se postavila Cadsuane, musela být dost rozrušená. „Jak jsi ji mohla nechat jít?“ ptala se Cadsuane. „Jak ho bez ní máme najít?“ Aha, takže o to šlo.

Cadsuane se dál skláněla nad vyšívacím kruhem a dělala malé stehy. „Můžeš počkat, až se vrátí,“ pronesla klidně.

Elza zaťala ruce v pěst. „Jak můžeš být tak chladná?“ vyjela. „Je to Drak Znovuzrozený! Toto místo pro něj může být smrtelná past! Musíš –!“ Zuby jí cvakly, když Cadsuane zvedla prst. Víc neudělala, ale od ní to stačilo.

„Už jsem ten tvůj výlev snášela hodně dlouho, Elzo. Můžeš jít. Hned!“

Elza zaváhala, ale vlastně neměla na vybranou. Stále celá rudá udělala pukrle, pěsti zaťaté do sukní, a vyrazila z místnosti bez dalšího otálení.

Cadsuane si položila výšivku do klína a opřela se. „Uděláš mi čaj, Verin?“

Verin sebou proti své vůli trochu trhla. Druhá sestra se na ni ani jednou nepodívala. „Jistě, Cadsuane.“ Na čtyřnohém podstavci na servírovacím stolku stál stříbrný čajník a čaj byl naštěstí ještě teplý. „Bylo moudré nechat Alannu jít?“

„Těžko jsem jí mohla zabránit, aniž bych dovolila, aby kluk zjistil víc, než by měl, ne?“ optala se.

Verin si dávala načas, když čaj nalévala do šálku z tenkého modrého porcelánu. Nebyl to porcelán Mořského národa, ale byl velmi jemný. „Máš tušení, proč ze všech míst přišel zrovna do Far Maddingu? Málem jsem si spolkla jazyk, když jsem si uvědomila, že důvodem, proč přestal skákat sem a tam, by mohlo být to, že je tady. Jestli má v plánu něco nebezpečného, možná bychom se měly pokusit ho zarazit.“

„Verin, může si dělat, cokoliv se mu zlíbí, naprosto cokoliv, pokud se dožije Tarmon Gai’donu. A dokud můžu být po jeho boku dost dlouho, abych ho zase naučila smát se a plakat.“ Zavřela oči, přetřela si spánky a povzdechla si. „Mění se v kámen, Verin, a jestli znovu nezjistí, že je člověk, tak vyhrát Poslední bitvu by nemuselo být o moc lepší než ji prohrát. Mladá Min mu řekla, že mě potřebuje. Tolik jsem z ní dostala, aniž bych vzbudila její podezření. Ale musím počkat, až on přijde za mnou. Viděla jsi, jak se s Alannou a ostatními nemazlí. Bude dost tvrdé ho učit, pokud o to požádá. Bojuje s radami, myslí si, že musí všechno udělat a naučit se sám, a jestli ho nedonutím o to usilovat, tak se to nenaučí vůbec.“ Spustila ruce na výšivku v klíně. „Dneska mám zřejmě svěřovací náladu. To se mi obvykle nestává. Jestli někdy skončíš s tím čajem, mohla bych se ti svěřit ještě s něčím.“

„Aha ano, ovšem.“ Verin rychle naplnila druhý šálek a malou fíólu vrátila do kapsáře neotevřenou. Bylo dobré být si Cadsuane konečně jistá. „Dáš si med?“ zeptala se popleteně. „Nikdy si to nepamatuju."

Elain, kráčející s Egwain přes zahnědlý Trávník v Emondově Roli, změny rozesmutnily. Egwain jimi zřejmě byla zcela ohromena. Když se poprvé objevila v Tel’aran’rhiodu , visel jí na zádech dlouhý cop, měla prosté vlněné šaty, ze všech věcí, a zpod sukní jí vykukovaly pevné boty. Elain usoudila, že takové šaty nosívala, když ještě žila ve Dvouříčí. Nyní měla tmavé vlasy k ramenům a sepjaté čepečkem z jemné krajky, oděv měla stejně nákladný jako Elain, modré šaty vyšívané na živůtku, vysokém límci, manžetách a lemu sukně stříbrem. A pevné boty nahradily stříbrem vyšívané aksamitové střevíčky. Elain se nemusela soustředit na to, aby se její jezdecké šaty ze zeleného hedvábí neměnily, snad dokonce do trapné módy, avšak její přítelkyně tu změnu určitě provedla schválně.

Doufala, že Rand Emondovu Roli stále miluje, ale již to nebyla ta vesnice, kde s Egwain vyrůstali. Nebyli zde žádní lidé, tady ve světě snů, ale nebylo pochyb, že z vesnice se zatím stalo slušně velké a bohaté město, kde nejméně jeden ze tří domů byl z omítnutého kamene, některé měly dokonce dvě poschodí a víc střech kryly tašky všech možných odstínů než došky. Některé ulice byly dlážděné, dlažební kámen byl hladký a nový, ještě neošlapaný, a kolem celého města stála silná kamenná hradba s věžemi a železem zpevněnou bránou, jaká by se hodila i pro hraniční město. Za hradbami byly mlýny, pily, slévárna a veliké tkalcovské dílny na sukno i koberce a uvnitř hradeb pak dílny výrobců nábytku, hrnčířů, švadlen, bednářů, zlatníků a stříbrotepců a vystavené zboží bylo často stejně kvalitní jako v Caemlynu, třebaže vzory občas pocházely z Arad Domanu či Tarabonu.

Vzduch byl svěží, ale ne chladný, a prozatím tu nebylo po sněhu ani památky. Slunce zde stálo v nadhlavníku, i když Elain doufala, že v bdělém světě je stále ještě noc. Chtěla se trochu prospat, než bude muset ráno vstát. Posledních pár dní byla stále unavená. Bylo třeba vykonat tolik věcí a měla na to tak málo hodin. S Egwain chodily sem, poněvadž nebylo příliš pravděpodobné, že by je tady našel nějaký špeh, ale Egwain se zdržela a prohlížela si změny, jež se udály s jejím rodištěm. A Elain měla vlastní důvody, kromě Randa, proč chtěla Emondovu Roli vidět. Potíž, jedna z potíží, byla v tom, že v bdělém světě mohla uplynout hodina, zatímco ve světě snů to bylo pět či deset, ale stejně dobře to mohlo být obráceně. V Caemlynu již mohlo být ráno.

Egwain se zastavila na kraji návsi a zadívala se na široký kamenný most, klenoucí se přes rychle se rozšiřující potok vytékající zpod kamenné skály a dost prudký, aby člověku podrazil nohy. Uprostřed návsi stál mohutný mramorový sloup, na němž byla vytesaná jména, a dvě vysoké žerdi s kamennými podstavci. „Památník na bitvu,“ zamumlala – „Kdo by si něco takovýho představil v Emondově Roli? I když Moirain kdysi povídala, že na tomhle místě došlo k velký bitvě, za trollockých válek, když padl Manetheren.“

„Bylo to v historii, kterou jsem studovala,“ poznamenala Elain tiše a zadívala se na žerdi. Teď byly prázdné. Tady Randa necítila. Stále ho měla v hlavě, stejně jako Birgitte, pevný uzlík emocí a tělesných pocitů, které bylo teď ještě těžší vyložit, když byl tak daleko, ale tady v Tel’aran’rhiodu nepoznala, kterým směrem je. A to jí vadilo, i když to byla drobnost. Scházel jí.