Robert Jordan - Srdce zimy

Na žerdích se objevily praporce a zůstaly jen na tak dlouho, aby se jednou líně zavlnily. Na dost dlouho, aby na jednom rozeznala rudého orla v letu na modrém poli. Ne jen tak nějakého rudého orla. Toho Rudého orla. Kdysi, když toto místo v Tel’aran’rhiodu navštívila s Nyneivou, měla dojem, že ho zahlédla, ale usoudila, že se musela zmýlit. Pan Norry ji nutil chovat se správně. Milovala Randa, ale jestli někdo na místě, kde vyrůstal, začal vytahovat Manetheren z jeho starého hrobu, bude to muset vzít na vědomí, jakkoliv ho to bude bolet. Ten prapor a jméno měly stále dost velkou moc, aby ohrozily Andor.

„Slyšela jsem o změnách od Bode Cauthonové a ostatních novicek z domova,“ pokračovala Egwain a mračila se na domy kolem návsi, „ale o něčem takovým se nezmiňovala.“ Většina domů byla z kamene. Vedle rozlehlých kamenných základů nějaké mnohem větší budovy, kde uprostřed vyrůstal mohutný dub, stál docela maličký hostinec, ale na druhé straně těch základů byla téměř dokončena budova, jež vypadala na mnohem větší hostinec, a nade dveřmi již byl umístěn vývěsní štít se jménem U LUČIŠTNÍKŮ. „Ráda bych věděla, jestli je táta ještě starostou. Je máma v pořádku? A co moje sestry?“

„Vím, že zítra přesouváš vojsko,“ řekla Elain „jestli už není zítra, ale určitě by sis mohla najít pár hodin a navštívit to tady, až se dostaneš k Tar Valonu.“ Cestování takové věci usnadňovalo. Možná by sem sama mohla někoho poslat. Kdyby znala někoho, komu by to mohla svěřit. Kdyby mohla postrádat někoho, komu mohla věřit.

Egwain jenom zavrtěla hlavou. „Elain, musela jsem nechat ženy, se kterýma jsem vyrůstala, zpráskat proutkem, protože nevěřily, že jsem amyrlin, nebo, pokud tomu uvěřily, tak proto, že si myslely, že můžou porušovat pravidla, poněvadž mě znají.“ Náhle se jí na ramenou objevila sedmipruhá štóla. Dokud si jí s úšklebkem nevšimla a nenechala ji zase zmizet. „Asi bych se nedokázala postavit někomu z Emondovy Role jako amyrlin,“ dodala smutně. „Zatím ne.“ Otřásla se a zesílila hlas. „Kolo se otáčí, Elain, a všechno se mění. Musím si na to zvyknout. Zvyknu si na to.“ Mluvila skoro jako Siuan Sanche, jako Siuan v Tar Valonu, než se všechno změnilo. Štóla neštóla, Egwain mluvila jako amyrlin. „Určitě ti nemám poslat pár vojáků Garetha Brynea? Aspoň tolik, aby ti pomohli zabezpečit Caemlyn.“

Náhle je obklopil třpytný sníh a sahal jim po kolena. Vytvářel i bílé hromádky na střechách, jako by pořádně nasněžilo. Nebylo to poprvé, co se něco takového stalo, a ony prostě nedovolily, aby se jich zima dotkla, místo aby si představily pláště a teplejší šaty.

„Do jara proti mně nikdo nevytáhne,“ namítla Elain. V zimě aspoň vojska nepostupovala, pokud tedy některé nemělo výhodu cestování jako to Egwainino. Sníh zakryl všechno a tam, kde roztál, bylo bláto. Hraničáři nejspíš vytáhli na jih, protože si mysleli, že letos zima vůbec nepřijde. „Kromě toho, až dorazíš k Tar Valonu, budeš potřebovat všechny muže.“

Egwain jen kývla, aniž by nabídku zopakovala. I když za sebou měli měsíc plný verbování, Gareth Bryne měl stále jen asi polovinu vojáků, o nichž jí řekl, že potřebuje k dobytí Tar Valonu. Podle Egwain byl připravený začít s tím, co měl, ale jí to očividně dělalo starosti. „Musím rozhodnout pár těžkých věcí, Elain. Kolo tká, jak si kolo přeje, ale stejně to musím rozhodnout sama.“

Elain z náhlého popudu došla blíž a prudce ji objala. Jakmile se jí dotkla, sníh zmizel. Zůstaly po něm jen vlhké skvrny na šatech. Obě se zapotácely, jako by tancovaly, a málem upadly.

„Vím, že se rozhodneš správně,“ prohlásila Elain a proti své vůli se zasmála. Egwain se k ní nepřipojila.

„Taky doufám,“ pronesla vážně, „protože ať už se rozhodnu jakkoliv, lidi kvůli tomu budou umírat.“ Poplácala Elain po ruce. „No, ty to alespoň chápeš, viď? Obě bychom se měly vrátit do postele.“ Zaváhala, než pokračovala. „Elain, jestli za tebou Rand zase přijde, musíš mi dát vědět, co říkal, jestli ti nějak nenaznačil, co hodlá dělat nebo kam hodlá jít.“

„Povím ti všechno, co budu moct, Egwain.“ Elain pocítila píchnutí viny. Řekla Egwain všechno – skoro všechno – jenom ne to, že se s Min a Aviendhou s Randem spojily. Věžový zákon nezakazoval to, co udělaly. Když se jí opatrně vyptala, Vandene to potvrdila. Akorát nebylo tak úplně jasné, jestli by jim to bylo povoleno. Přesto zaslechla jednoho arafellského žoldnéře, kterého naverbovala Birgitte, jak říká: „Co není zakázaný, je dovolený.“ To připomínalo jedno z Liniiných starých rčení, třebaže Elain pochybovala, že by její chůva kdy byla tak povolná. „Dělá ti starosti, Egwain. Teda víc než obvykle. To poznám. Proč?“

„Mám k tomu důvod, Elain. Špehové hlásí velmi znepokojivé řeči. Jsou to jenom řeči, teda doufám, ale pokud ne...“ Teď byla hotová amyrlin, malá štíhlá žena, která vypadala silná jako ocel a vysoká jako hora. Z tmavých očí jí svítilo odhodlání. „Vím, že ho miluješ. Já ho miluju taky. Ale nesnažím se vyléčit Bílou věž jen proto, aby mohl uvázat Aes Sedai na řetěz jako damane . Spi sladce a hezké sny, Elain. Příjemné sny jsou mnohem cennější, než si lidi uvědomují.“ A s tím byla pryč, zpátky v bdělém světě.

Elain tam chvíli jen stála a dívala se na místo, kde před chvílí byla Egwain. O čem to mluvila? Rand by něco takového nikdy neudělal! I kdyby jen z lásky k ní, neudělal by to! Zapátrala v tom tvrdém uzlíčku v hlavě. Když byl tak daleko, ty zlaté žíly zářily jen v jejích vzpomínkách. Určitě by to neudělal. Ustaraně vystoupila ze sna zpátky do svého spícího těla.

Potřebovala se vyspat, ale jakmile se vrátila do těla, padly jí na víčka sluneční paprsky. Kolik bylo hodin? Musela jít na schůzky, plnit povinnosti. Chtěla by spát měsíce. Chvíli s povinností zápasila, ale povinnost vyhrála. Měla spoustu práce. Každý den. Otevřela oči a měla pocit, jako by měla pod víčky prach, jako kdyby vůbec nespala. Jenže podle sklonu paprsků již slunce vyšlo před hodnou chvílí. Mohla zůstat ležet. Povinnost. Aviendha se zavrtěla a Elain ji prudce šťouchla do žeber. Když musí být vzhůru ona, tak se tu Aviendha rozhodně nebude povalovat.

Aviendha se probudila s trhnutím a hmátla po noži, který měla položený na stolku u postele. Ale než se dotkla jílce, ruku spustila. „Něco mě probudilo,“ zamumlala. „Myslela jsem, že je to Shaido – Podívej se na slunce! Proč jsi mě nechala spát tak dlouho?“ chtěla vědět a lezla z postele. „To, že můžu zůstat s tebou –“ Chvíli mluvila tlumeně, jak si přetahovala přes hlavu pomačkanou noční košili, „– ještě neznamená, že mě Monaelle nezpráská proutkem, pokud si bude myslet, že jsem líná. To tady hodláš proležet celý den?“

Elain se zaúpěním slezla z postele. Essande už čekala u dveří do oblékárny. Nikdy Elain nevzbudila, pokud si Elain nevzpomněla, že jí to má dát příkazem. Elain se podvolila tiché péči bělovlasé služebné. Aviendha se zatím oblékala sama, avšak mlčení Essandy bohatě nahrazovala posměšnými poznámkami o tom, že když si na sebe někdo nechává natahovat šaty, musí si opět připadat jako dítě, a jak by Elain nakonec mohla zapomenout, jak se sama obléknout, a mohla by potřebovat někoho, kdo by ji oblékl. Totéž dělala každé ráno od chvíle, kdy spolu začaly spát v posteli. Připadalo jí to tuze legrační. Elain neříkala nic, jen odpověděla své oblékačce na její návrh, co by si měla vzít, až měla nakonec zapnutý i poslední perleťový knoflíček a prohlížela se v zrcadle.