Robert Jordan - Srdce zimy

„Essande,“ řekla pak nedbale, „má Aviendha připravené šaty?“ Jemné modré sukno se stříbrnou výšivkou bude stačit na všechno, co ji dneska čekalo.

Essande se rozzářila. „Všechny ty hezké hedvábné a krajkové šaty urozené paní Aviendhy, má paní? No ano. Jsou všechny vykartáčované, vyčištěné, vyžehlené a uklizené.“ Ukázala na šatníky u zdi.

Elain se přes rameno usmála na Aviendhu. Ta na šatníky zírala, jako by v nich byly zmije, pak polkla a honem si dotočila tmavý složený šátek kolem hlavy.

Když Elain propustila Essande, poznamenala: „Čistě pro případ, že bys je potřebovala.“

„No dobře,“ zamumlala Aviendha a připnula si stříbrný náhrdelník. „Už žádné vtipy o té ženě, která tě oblíká.“

„Dobře. Jinak jí nařídím, aby začala oblékat tebe . Tak to by bylo teprve zábavné.“

Aviendha tiše bručela něco o lidech, kteří nedokážou vzít vtip, a očividně nesouhlasila. Elain zpola čekala, že se bude dožadovat, aby se všechny ty šaty vyhodily. Trochu ji překvapilo, že na to Aviendha už dávno nedohlédla sama.

Snídani měly nachystanou v obývacím pokoji. Aviendha dostala šunku s rozinkami, vajíčka vařená se sušenými švestkami, sušenou rybu připravenou s piniovými jádry, čerstvý chleba s máslem a čaj zahuštěný medem. No, nebyl úplně zahuštěný, ale skoro to tak vypadalo. Elain nedostala žádné máslo na chleba, do čaje jen trochu medu a místo ostatního horkou ovesnou kaši s bylinami, které měly být zvlášť zdravé. Necítila se těhotná, ať už Min řekla Aviendze cokoliv, akorát že to řekla i Birgitte, když spolu všechny tři popíjely. Její strážce, Dyelin a Reene Harforová ji odsoudili k dietě „vhodné pro čekající se ženu". Když si poslala do kuchyně pro nějaký pamlsek, jaksi nikdy nedorazil, a když tam proklouzla sama, kuchařky po ní vrhaly tak přísné pohledy, že raději zase vyklouzla s prázdnýma rukama.

Svařeného vína, sladkostí a dalších věcí, které již nesměla, vlastně ani nelitovala – alespoň ne moc, jenom když Aviendha polykala dortíky a pudinky – ale každý v paláci věděl, že je těhotná. A to pochopitelně znamenalo, že věděli, jak k tomu došlo, když už ne s kým. Muži se nechovali tak hrozně, kromě toho, že to věděli , a ona věděla , že to oni vědí, ale ženy se to ani nenamáhaly skrývat. Ať už to přijaly, nebo byly proti, polovina se na ni dívala, jako by byla uličnice, a druhá polovina se tvářila přemýšlivě. Elain se donutila spolykat kaši – nebyla tak hrozná, vážně, ale moc ráda by si dala kousek té šunky, již si Aviendha krájela, nebo trochu vajíček se švestkami – cpala si hrudkovitou kaši do úst a skoro se těšila, až jí začne být ráno špatně a bude se moci o nevolnosti podělit s Birgitte.

Dnešním prvním návštěvníkem kromě Essande byl podle palácových žen hlavní kandidát na otcovství stěží počatého dítěte.

„Má královno,“ pozdravil kapitán Mellar a rozmáchle zamával kloboukem. „První úředník očekává radost Tvé Milosti.“ Jeho tmavé oči říkaly, že jemu se nikdy nebude zdát o lidech, které zabil, a krajkou lemovaná šerpa přes prsa a krajky u krku a na zápěstích ten tvrdý dojem jen zdůrazňovaly. Aviendha si lněným ubrouskem otřela mastnou bradu a bezvýrazně ho pozorovala. Dvě gardistky stojící u dveří se slabě zaškaredily. Mellar už měl pověst, že štípe gardistky do zadku, přinejmenším ty hezčí, nemluvě o pohrdlivých řečech, které o nich šířil po hospodách. To druhé bylo v očích gardistek mnohem horší.

„Ještě nejsem královna, kapitáne,“ pravila Elain rázně. Vždycky se s ním snažila mluvit co nejvíc k věci. „Jak pokračuje verbování do mé osobní stráže?“

„Zatím jen dvaatřicet, má paní.“ Stále držel klobouk, když si položil obě ruce na meč, a jeho nedbalý postoj se moc nehodil do přítomnosti ženy, jíž říkal královno. A jeho úsměv taky ne. „Urozená paní Birgitte má přísné zásady. Jen málo žen jim odpovídá. Dej mi deset dní a najdu ti sto mužů, kteří budou lepší než ony a ty jim budeš stejně drahá jako mně.“

„Myslím, že ne, kapitáne Mellare.“ Dalo jí práci skrýt led v hlase. Musel slyšet řeči týkající se jich dvou. Myslel si snad, že jen proto, že je nepopřela, by ho mohla považovat za... přitažlivého? Odstrčila poloprázdnou misku s kaší a potlačila zachvění. Zatím dvaatřicet? Počty poměrně rychle narůstaly. Některé z hledaček rohu, jež se dožadovaly své hodnosti, usoudily, že sloužit v Elainině osobní stráži je jistá pocta. Přiznávala, že ženy nemohou být všechny dnem i nocí ve službě, ale ať už Birgitte říkala cokoliv, stovka skutečně vypadala přehnaně. Avšak přesto se zabejčila pokaždé, když Elain navrhla, že jich bude méně. „Prosím, vyřiď prvnímu úředníkovi, že může jít dál,“ sdělila mu. Předvedl další rozmáchlou úklonu.

Vstala a vydala se za ním. Když otevíral křídlo dveří s vyřezávanými lvy, položila mu ruku na rámě a usmála se. „Ještě jednou ti děkuji za záchranu života, kapitáne,“ pravila, a tentokrát dost hřejivě.

A ten muž se na ni drze uculil! Gardistky zíraly přímo před sebe, ztuhlé, ty, jež viděla na chodbě, než se za ním dveře zavřely, stejně jako ty uvnitř, a když se Elain otočila, Aviendha ji pozorovala téměř stejně bezvýrazně jako předtím Mellara. Ale to málo výrazu u ní vyjadřovalo čirý úžas. Elain si povzdechla.

Došla ke své sestře, objala ji a tišeji promluvila do ucha. Ženám ze své osobní stráže svěřovala i věci, které neřekla skoro nikomu jinému, avšak s jistými záležitostmi se jim svěřit nemohla. „Viděla jsem tam procházet komornou, Aviendho. Komorné klevetí víc než muži. A čím víc lidí si bude myslet, že to dítě je Doilina Mellara, tím bude ve větším bezpečí. Bude-li to nutné, nechám ho, aby mě třebas i štípal do zadku.“

„Chápu,“ pravila Aviendha pomalu a zamračila se do talíře, jako by tam viděla něco víc než jen vajíčka a švestky, a začala se v jídle vrtat lžící.

Pan Norry přednesl svou obvyklou směsici obyčejných záležitostí týkajících se chodu paláce a města, kousíčků ze své korespondence s hlavními městy v cizině a informací získaných od kupců, bankéřů a dalších lidí, kteří měli jednání v zahraničí, ale první zpráva pro ni byla zdaleka nejdůležitější, když už ne nejzajímavější.

„Dva nejvýznačnější bankéři ve městě jsou... přístupní, má paní,“ hlásil tím suchým hlasem. Držel si koženou slohu na úzkých prsou a úkosem sledoval Aviendhu. Stále si nemohl zvyknout na její přítomnost, když podával hlášení. Ani na gardistky. Aviendha na něho vycenila zuby a on zamrkal a odkašlal si do dlaně. „Pan Hoffley a paní Andscaleová zprvu poněkud... váhali, ale znají trh s kamencem stejně dobře jako já. Nebylo by bezpečné říkat, že jejich truhlice nyní patří tobě, ale zařídil jsem, že do palácové pokladnice bude převedeno dvacet tisíc zlatých korun a v případě potřeby přijdou další.“

„Sděl to urozené paní Birgitte,“ nakázala mu Elain skrývajíc úlevu. Birgitte ještě nezískala dost nových gardistů, aby udrželi město velké jako Caemlyn, natož cokoliv jiného, ale Elain nemohla čekat, že do jara uvidí důchody ze svých statků, a žoldnéři byli nákladní. Teď o ně nepřijde kvůli nedostatku zlata, dokud za ně Birgitte nenajde náhradu. „Dále, pane Norry?“