Robert Jordan - Srdce zimy

Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jako říci, že půjde.

„Tohle ale není moudré, sestro,“ poznamenala temně Aviendha, když se Merilille odplížila občerstvit. Opravdu se plížila. Než vyšla ze dveří, rozhlédla se po Mořském národě. Když sestra silná jako Elain řekla jdi, Merilille šla. Aviendha, s rukama zkříženýma na prsou a loktuší ovinutou tak, že silně připomínala moudrou, stála nad Elain u jejího psacího stolu. „Je to velice nemoudré.“

„Moudrý?“ zavrčela Birgitte; stála rozkročená a s rukama v bok. „Moudrý? Ta holka by nepoznala, co je ‚moudrý‘, ani kdyby ji to kouslo do nosu! K čemu ten spěch? Ať Merilille udělá, co dělají šedý vždycky, a za pár dní zařídí jednání. Královny se nenechávají překvapovat rády a králové to vyloženě nesnášejí. Věř mi, poznala jsem to na vlastní kůži. Najdou si způsob, jak tě donutit, abys litovala.“ Ze strážcovského pouta se nesl hněv a rozčilení.

„Já je chci přistihnout nepřipravené, Birgitte. Mohlo by mi to pomoct zjistit, kolik toho o mně vědí.“ S úšklebkem odstrčila stránku plnou kaněk a z intarzované krabičky na papíry z růžového dřeva si vzala nový list. Únava ji s Merilillinými novinkami přešla, jenže psaní vyžadovalo pevnou ruku, a to jí dělalo potíže. A také bylo třeba napsat ta správná slova. Tohle nebyl dopis od dědičky Andoru, ale od Elain Trakandovny, Aes Sedai ze zeleného adžah. Museli vidět to, co chtěla, aby viděli.

„Snaž se do ní, zatraceně, vemluvit trochu zdravýho rozumu,“ zabručela Birgitte. „Pro případ, že to nedokážeš, měla bych dát dohromady prokletej doprovod."

„Žádný doprovod, Birgitte. Kromě tebe. Aes Sedai a její strážce. A samozřejmě taky Aviendha.“ Elain se při psaní zarazila a usmála se na svou sestru, která se ale neusmála na ni.

„Znám tvou odvahu, Elain,“ podotkla Aviendha. „Obdivuju tvou odvahu. Avšak i Sha’mad Conde ví, kdy má být opatrný!“ Ona že mluví o opatrnosti? Aviendha by opatrnost nepoznala, ani kdyby... no... kdyby ji kousla do nosu!

„Aes Sedai a její strážce?“ vykřikla Birgitte. „Říkala jsem ti, už nemůžeš pobíhat po světě za dobrodružstvím!“

„Žádný doprovod,“ prohlásila Elain přísně a namočila brk pro další pokus. „Tohle není dobrodružství. Jinak se to prostě zařídit nedá.“ Birgitte rozhodila rukama, zavrčela několik kleteb, ale nic, co by už Elain neslyšela.

K jejímu úžasu Mellar nic nenamítal proti tomu, že má zůstat ve městě. Setkání se čtyřmi vládci bude stěží tak nudné jako setkání s kupci, ale on prosil, aby tady mohl zůstat a plnit své povinnosti, když ho s sebou nepotřebuje. Elain byla spokojená. Kdyby se tam objevil kapitán královské gardy, mohli by si Hraničáři myslet, že je dědičkou, dřív než chtěla. Nemluvě o tom, že by se na ni mohl culit.

Nezájem kapitána Mellara ale nesdílel zbytek její osobní stráže. Jedna z gardistek zřejmě běžela hned zatepla za Caseille, protože vysoká Afarellanka vrazila do obývacího pokoje, když Elain ještě psala, a dožadovala se toho, aby mohla Elain doprovodit s celou stráží. Birgitte ji nakonec musela vyhodit, aby ji umlčela.

Birgitte zjevně pro jednou poznala, že se Elain zviklat nenechá, a tak odešla s Caseille, aby se mohla převléknout. No, tedy vyrazila, mumlajíc kletby, a práskla za sebou dveřmi, ale aspoň že odešla. Člověk by si myslel, že si ráda sundá ten generálský kabát, ale pouto bylo ozvěnou jejích kleteb. Aviendha neklela, ale pokračovala ve výtkách. Všechno ale bylo třeba udělat tak narychlo, že měla Elain dobrý důvod si jí nevšímat.

Byla povolána Essande a začala rozkládat vhodné šatstvo, zatímco Elain do sebe předčasně cpala oběd. Neposlala si pro něj, udělala to Aviendha. Monaelle zřejmě tvrdila, že vynechávat jídla je stejně špatné jako jíst příliš. Paní Harforové bylo sděleno, že skláře bude muset zvládnout sama, stejně jako ostatní delegace, a tak se trochu škaredila, když se klaněla. Před odchodem ohlásila, že pro palác získala kozy. Elain potřebuje pít kozí mléko a hodně. Careane zasténala, když slyšela, že dnes večer bude hledačky větru učit ona, ale aspoň neříkala nic o Elainině dietě. Elain vlastně doufala, že se do večera vrátí, ale také čekala, že bude tak unavená, jako by tu lekci již odučila. Vandene jí také neradila. Elain studovala státy na hranici s Mornou stejně jako všechny ostatní země, to patřilo k jejímu vzdělání, a svůj záměr s bělovlasou zelenou, která Hraniční státy také dobře znala, probírala, ale byla by ji moc ráda vzala s sebou. Někdo, kdo v Hraničních státech skutečně žil, by si mohl všimnout drobností, které jí uniknou. Neodvažovala se však udělat víc než položit pár otázek na poslední chvíli, když ji Essande oblékala, jen aby se ujistila ve věcech, které jí Vandene již řekla. Uvědomila si, že se ani ujišťovat nepotřebuje. Soustředila se stejně, jako když Birgitte napínala luk.

Konečně bylo třeba přivést Reanne, která se opět snažila přesvědčit bývalou sul’dam , že i ona dokáže usměrňovat. Reanne to tkanivo na dvoře splétala ode dne, kdy Merilille odjela, a tak dokázala průchod snadno otevřít na stejném místě v Brémském lese. V paláci nebyly žádné mapy té oblasti, které by byly dost dobré, aby na nich mohla Merilille označit rozmístění táborů, a kdyby průchod spletla Elain či Aviendha, mohl se otevřít deset i víc mil dál od tábora, místo na malé mýtině, již znala Reanne. V Brémském lese přestalo sněžit, než se šedá vrátila, ale stejně by deset mil ve sněhu znamenalo nejméně další dvě hodiny na cestě. Elain to chtěla vyřídit co nejrychleji. Rychlost. Všechno muselo být velice rychle.

Mořský národ musel zjistit, že se v paláci něco děje, když gardistky pobíhaly po chodbách se zprávami a sháněly tu či onu osobu, avšak Elain zajistila, aby se nic nedozvěděly. Kdyby se Zaida rozhodla jít taky, byla schopná nechat některou ze svých hledaček větru udělat vlastní průchod, kdyby ji Elain odmítla, a paní vln byla komplikací, jíž by se ráda vyhnula. Ta ženská se již chovala, jako by v paláci měla stejná práva jako Elain. Její snaha chovat se zpupně by mohla všechno zničit stejně jistě, jako kdyby se na ni Mellar uculoval.

Spěchat zřejmě nebylo v Essandině moci, jenže všechno ostatní běželo jako po másle, a když bylo slunce přímo v nadhlavníku, vjížděla Elain na Ohnivákovi do sněhu v Brémském lese. Pokud by to letěla divoká husa, bylo by to skoro padesát leguí na sever od Caemlynu, ale průchodem jen krok. Hvozd byl hustý, samá vysoká borovice, kalina a dub, a také stromy se šedými větvemi, které shodily listí. Místy se objevovaly velké palouky, na kterých ležel bílý koberec sněhu zcela neposkvrněný, kromě stop Merilillina běžícího koně. Merilille jela napřed s dopisem a Elain, Aviendha a Birgitte ji po hodině následovaly, aby jí daly čas dorazit k Hraničářům před nimi. Silnice z Caemlynu do Nových Brém ležela několik mil na západ. Tady mohly být tisíc leguí od nejbližšího lidského obydlí.

Pro Elain bylo oblékání stejně důležité jako výběr zbroje. Plášť měla lemovaný kuninou kvůli teplu, z tmavozeleného sukna, měkkého, ale silného, a jezdecké šaty měla ze zeleného hedvábí a bez ozdob. Pokud nedojde na tasené zbraně, tak tohle byla zbroj, v níž Aes Sedai čelily vládcům. Jediným viditelným šperkem byla malá jantarová brož ve tvaru želvy, a pokud to někdo považoval za výstřední, tak ať. Vojsko Hraničářů jako past sahalo mimo možnosti jejích sokyň, dokonce i mimo možnosti Elaidy, ale těch deset sester – deset nebo víc – by mohlo být Elaidiných. Nehodlala se nechat svázat do rance a odvézt do Bílé věže.