Robert Jordan - Srdce zimy

„Ještě se můžeme vrátit bez vyvolání toh , Elain.“ Aviendha, celá zamračená, stále nosila aielský oděv a jediný stříbrný náhrdelník a těžký slonovinový náramek. Její podsaditý ryzák byl o dlaň nižší než Ohnivák čí Birgittin hubený bělouš Šíp a mnohem mírnější, i když jezdila mnohem lépe než kdysi. V sedle měla nohy v tmavých punčochách od kolen dolů holé, ale vypadala, že je jí teplo, nebýt loktuše omotané kolem hlavy. Na rozdíl od Birgitte nepřestávala v pokusech Elain od jejího záměru odradit. „Překvapení je moc hezké, ale budou si tě vážit víc, když budou muset vyjít na půl cesty.“

„Těžko můžu Merilille opustit,“ namítla Elain trpělivěji, než se cítila. Možná už nebyla unavená, ale necítila se ani zvlášť svěží, a rozhodně nebyla připravená snášet nějaké otravování. Nechtěla ale na Aviendhu štěkat. „Mohla by se cítit trochu hloupě, stát tam a ohlašovat, že přicházím, a já bych nepřišla. Horší, já bych se cítila hloupě.“

„Lepší cítit se hloupě než se chovat jako hlupák,“ zamumlala Birgitte zpola pro sebe. Tmavý plášť měla za sebou roztažený a složitě pletený cop jí visel zpod kapuce skoro až k pasu. Chlad a nárazový vítr, který občas rozvířil čerstvě napadaný prašan, vzala na vědomí jen natolik, že si natáhla kapuci, takže jí rámovala obličej. Nechtěla, aby jí něco bránilo ve výhledu. Kryt na pouzdře na luk mělo udržet tětivu v suchu a pouzdro měla pověšené hezky na dosah. Návrh, že by si mohla vzít meč, se setkal s takovým rozčilením, jako kdyby Elain o totéž požádala Aviendhu. Birgitte uměla zacházet s lukem, ale tvrdila, že kdyby se pokusila vytáhnout meč, mohla by se pobodat. Přesto by její krátký zelený kabát v kteroukoliv jinou roční dobu splynul s lesem, a kupodivu měla i široké kalhoty stejné barvy. Byla teď strážcem, ne hlavním kapitánem královniny gardy, ale ten titul jí nečinil takovou radost, jak se dalo čekat. Z pouta se neslo rozčilení i ostražitost.

Elain si povzdechla, dech se jí srážel před ústy. „Vy dvě víte, čeho tu chci dosáhnout. Víte to od chvíle, kdy jsem se rozhodla. Tak proč se mnou najednou zacházíte, jako bych byla vyfouknutá ze skla?"

Obě ženy si vyměnily pohledy, čekaly, až promluví ta druhá, a potom se zase podívaly před sebe. Elain to došlo.

„Až se moje dítě narodí,“ pronesla suše, „můžete se jí obě přihlásit za kojnou.“ Pokud to bude „ona". Pokud jim to Min řekla, tak se jim to oběma ztratilo ve vínem opojených vzpomínkách na tu noc. Možná by bylo lepší mít nejdřív syna, aby mohl začít s výcvikem, než přijde na svět sestra. Ale dcera by jí mohla zabezpečit nástupnictví, kdežto syn jedináček by byl odstrčen, a jakkoliv by jich chtěla mít víc, nic neříkalo, že další přijde. Světlo jí dej víc Randových dětí, ale musela být praktická. „Já sama kojnou nepotřebuju.“

Aviendze sluncem osmahlé líce potemněly ještě více rozpaky. Birgittin výraz se nezměnil, ale poutem se soukal stejný pocit.

Jely pomalu a skoro dvě hodiny sledovaly Merililliny stopy. Elain už si říkala, že nejbližší tábor musí být blízko, když Birgitte náhle ukázala dopředu a řekla: „Shienarci,“ a pak uvolnila luk v pouzdře. Ostražitost v poutu spolkla rozčilení i všechno ostatní. Aviendha sáhla na svůj nůž, jako by se chtěla ujistit, že ho stále má.

Pod stromy vedle Merililliny stopy čekali muži na koních, tak nehybní, až je Elain málem považovala za nějaká přírodní skaliska, dokud nerozeznala zvláštní hřebeny na jejich přilbicích. Jejich koně neměli zbroj, jakou shienarská těžší zvířata často nosívala, ale muži sami byli v plátové a kroužkové zbroji, s dlouhými meči na zádech, a další meče a palcáty jim visely u pasů a na sedlech. Pozorovali je tmavýma očima a ani nemrkli. Jeden kůň švihl ocasem a ten pohyb působil překvapivě.

Když trojice žen dojela blíž a zastavila, promluvil muž s ostře řezanými rysy a drsným hlasem. Hřeben na jeho přilbici vypadal jako úzká křídla. „Král Easar tě ujišťuje o tvém bezpečí, Elain Sedai, a já také. Jsem Kayen Yokata, pán Fal Eisen, a kéž mě opustí mír a Morna spolkne moji duši, ublíží-li v našem táboře něco tobě či komukoliv, kdo je s tebou.“

To nebylo tak povzbudivé, jak by si byla Elain přála. Všechny záruky jejího bezpečí dávaly jen jasně najevo, že o tom byly jisté pochyby, a ještě být mohly. „Potřebuje snad Aes Sedai ujištění od Shienarců?“ zeptala se. Začala provádět cvičení novicky, vedoucí ke klidu, a uvědomila si, že to ani nepotřebuje. Zvláštní. „Smíš nás vést, urozený pane Kayene.“ On jen kývl a otočil koně.

Někteří Shienarci se podívali po Aviendze, poznali Aielanku, ale většina se prostě jen mlčky zařadila za ně. Ticho během jejich krátké jízdy narušovalo jen křupání vrstvy tvrdšího sněhu pod čerstvě napadaným. Elain měla pravdu. Shienarský tábor byl blízko. Už zahlédla hlídky, na koních a v plné zbroji, a brzy poté dorazili do tábora samotného.

Byl umístěný mezi stromy a vypadal větší, než si myslela. Všude stály stany a hořely ohně, byly zde řady uvázaných koní a vozů, kam až oko dohlédlo. Když se svým doprovodem projížděla kolem, vojáci zvědavě vzhlédli. Byli to tvrdí muži s vyholenými hlavami, měli jen pramen vlasů na temeni, občas jim spadal až k ramenům. Jen málokterý měl na sobě zbroj, ale zbroj i zbraně měli vždycky položené hezky po ruce. Nepáchlo to tady tolik, jak popisovala Merilille, i když pod odérem toho, co se vařilo v kotlích, rozeznávala slabý zápach latrín a koňského hnoje. Nikdo nevypadal hladově, mnozí však byli hubení. Nebyla to ale hubenost způsobená hladověním, prostě to byli muži, kteří na sobě nikdy neměli příliš mnoho tuku. Všimla si, že nad ohněm se neotáčejí žádné rožně. Maso bylo určitě těžší získat než obilí, i když koncem zimy bylo i obilí hůř k sehnání. A kroupová polévka člověka neposílila tolik co masový vývar. Museli brzy vyrazit. Nikde nebylo možné na dlouho uživit čtyři takhle velká vojska. Musela jen zajistit, aby se pohnuli správným směrem.

Ne všichni tady byli vojáci s vyholenou hlavou, i když i ostatní muži vypadali dost tvrdě. Šípaři vyráběli šípy, koláři pracovali na vozech, kováři okovávali koně, práči míchali obsahem velkých kotlů, ženy, jež se oháněly jehlami, mohly být švadleny nebo manželky. Za vojskem šla vždycky velká síla lidí, občas jich bylo tolik co samotných vojáků. Elain ale neviděla nikoho, kdo by vypadal na Aes Sedai. Sestry by si těžko vyhrnuly rukávy a míchaly dřevěnými plácačkami prádlem nebo že by si natáhly záplatované vlňáky a štupovaly prodřené spodky. Proč se schovávají? Odolala touze uchopit pravý zdroj a natáhnout saidar skrze želví angrial , připíchnutý na prsou. Jednu bitvu po druhé, a nejdřív musela bojovat za Andor.

Před větším stanem než ostatní v dohledu, ze světlého plátna, Kayen sesedl a sundal ji na zem. Zaváhal , má-li totéž udělat pro Birgitte a Aviendhu, ale Birgitte jeho nesnáze vyřešila tak, že plavně sesedla a předala otěže čekajícímu vojákovi, a Aviendha zase ze sedla málem spadla. V jízdě se zlepšila, ale nasedání a sesedání jí stále dělalo potíže. Mračíc se kolem, zda se jí někdo nesměje, uhladila si bachraté sukně a pak si odvinula loktuši z hlavy a hodila si ji přes ramena. Birgitte se dívala, jak odvádějí jejího koně, jako by litovala, že si předtím nevzala od sedla luk a toulec. Kayen odhrnul stanovou chlopeň a uklonil se.