Robert Jordan - Srdce zimy

„Přestaň trucovat, sestro,“ napomenula ji Aviendha a ukázala dolů na dvůr před stájemi, který byl vidět přes střechy s bílými taškami. „Hele, Reanne Corlyová už kontroluje, jestli se vrátila Merilille Ceandevin.“ Na nádvoří se objevila známá kolmá světelná čára a otočila se do díry ve vzduchu půldruhého sáhu vysoké a stejně tak široké.

Elain se zamračila na Reanninu hlavu. Ona přece netrucovala . Možná neměla Reanne naučit cestovat, protože rodinka ještě nebyly Aes Sedai, ale žádná z ostatních sester nebyla dost silná, aby tkanivo zvládla sama, a když se to směly naučit hledačky větru, tak těch pár žen z rodinky na to podle ní mělo právo taky. Kromě toho nemohla dělat všechno sama. Světlo, bývaly zimy takhle studené, než se naučila nevnímat horko a zimu?

K jejímu překvapení projela průchodem Merilille a setřásala si sníh z tmavého krzna, a za ní následovali gardisté v přilbách, kteří s ní před sedmi dny odjeli. Zaida a hledačky větru byly kvůli jejímu zmizení velmi protivné, mírně řečeno, ale šedá skočila po příležitosti uniknout jim alespoň na chvíli. Bylo nutné se po ní každý den podívat a otevírat průchod na stejném místě, přesto ji Elain nečekala ještě nejméně týden. Když na nádvoří vjel poslední z deseti gardistů v červených pláštích, štíhlá šedá sestra slezla na zem, předala otěže štolbovi a spěchala do paláce tak rychle, že jí žena na nádvoří jen stačila uhnout z cesty.

„Já se těším z čerstvého vzduchu,“ prohlásila Elain a měla co dělat, aby jí necvakaly zuby, „ale jestli už je Merilille zpátky, musím dolů.“ Aviendha zvedla obočí, jako by nějaký úhybný manévr čekala celou dobu, ale ke schodům zamířila jako první. Návrat Merilille byl důležitý a podle jejího spěchu Aes Sedai přinášela buď velmi dobré, nebo naopak velmi špatné zprávy.

Než Elain se svou sestrou dorazila do obývacího pokoje – se dvěma gardistkami, samozřejmě, které se postavily vedle dveří – Merilille již byla tam. Provlhlý plášť přehodila přes opěradlo křesla, světle šedé jezdecké rukavičky měla strčené za pásem a černé vlasy potřebovaly učesat. S tmavými kruhy pod očima vypadala stejně unaveně, jako se Elain cítila.

I když nahoru přišla hodně rychle, nebyla Merilille sama. Birgitte, zadumaně se mračící, se opírala o krbovou římsu. A mačkala si zlatý cop skoro jako Nyneiva. Dneska měla pytlovité tmavozelené kalhoty a krátký červený kabát, což byla dost strašná kombinace. A kapitán Mellar se Elain rozmáchle uklonil a mávl kloboukem s bílým chocholem. Neměl tu co dělat, ale ona ho tu nechala a dokonce mu věnovala velmi hřejivý úsměv. Velmi hřejivý.

Baculatá mladá komorná, jež právě položila velký stříbrný podnos na servírovací stolek, zamrkala a vykulila oči na Mellara, než se vzpamatovala a s pukrletem odešla. Elain se usmívala, dokud se dveře nezavřely. Byla ochotná udělat cokoliv, co ochrání její dítě. Na podnose stálo pro každého horké víno a slabý čaj pro ni. No, aspoň byl horký.

„Měla jsem štěstí,“ povzdechla si Merilille, jakmile se posadila, a vrhla po Mellarovi nejistý pohled. Znala příběh o tom, jak Elain zachránil život, ale odešla dřív, než začaly ty klevety. „Ukázalo se, že Reanne svůj průchod otevřela jen pět mil od Hraničářů. Ti se za celou dobu, co tam dorazili, nepohnuli.“ Nakrčila nos. „Nebýt počasí, tak by byl ten zápach latrin a koňského hnoje hrozný. Měla jsi pravdu, Elain. Jsou tam všichni čtyři vládci, ve čtyřech táborech pár mil od sebe. A v každém táboří vojsko. První den jsem našla Shienarce a po většinu času jsem mluvila s Easarem Shienarským a ostatními třemi. Každý den jsme se sešli v jiném táboře.“

„Doufám, že ses taky koukala,“ podotkla Birgitte uctivě od krbu. Ke každé Aes Sedai se chovala uctivě kromě k té, s níž byla spojena. „Kolik jich je?“

„Přesné číslo těžko dostaneš,“ vložil se do hovoru Mellar a mluvil, jako kdyby ani nic jiného nečekal. Pro jednou se neusmíval. Zadíval se do svého vína a pokrčil rameny. „Ale ať řekneš cokoliv, asi by to mohlo mít nějakou cenu. Jestli jich tam je dost, tak možná začnou sami hladovět, než dokážou ohrozit Caemlyn. I to největší vojsko na světě je bez jídla a píce jenom tolik a tolik chodících mrtvol.“ Zasmál se. Birgitte se na něho mračila jako ďas, ale Elain lehce zvedla ruku a dala jí znamení, aby byla zticha.

„Jídla nemají nadbytek, kapitáne,“ řekla Merilille chladně a narovnala se i přes to, jak byla očividně unavená, „ale zatím ani nehladovějí. Já bych nespoléhala na to, že je porazí hlad, když na to přijde.“ Chvíli nebyla ve společnosti Mořského národa a už nevypadala neustále polekaná, a přes aessedaiovské sebeovládání bylo zřejmé, že došla k názoru, že se jí Doilin Mellar nelíbí bez ohledu na to, komu zachránil život. „A co se počtů týče, řekla bych, že jich je něco přes dvě stě tisíc, a silně pochybuji, že by někdo kromě jejich důstojníků mohl být přesnější. A i když jsou hladoví, stejně je to hodně mečů.“ Mellar pokrčil rameny, upřené pohledy Aes Sedai ho nijak nerozrušily.

Merilille se na něj už znovu nepodívala, ale ani ho příliš okatě neignorovala. Jenom jako by se pro ni stal kusem nábytku, když pokračovala. „Je s nimi nejméně deset sester, Elain, i když si dali hodně práce, aby to přede mnou skryli. Řekla bych, že to nebudou přívrženkyně Egwain, i když to ještě neznamená, že patří k Elaidě. Obávám se, že hodně sester zřejmě sedí stranou, dokud potíže ve Věži neskončí.“ Znovu si povzdechla, a tentokrát to možná nebylo únavou.

Elain s úšklebkem odložila šálek. Z kuchyně neposlali žádný med a ona neměla čaj ráda hořký. „Co chtějí, Merilille? Tedy ti vládci, ne sestry.“ Deset sester znamenalo, že vojsko je desetkrát nebezpečnější, zvlášť pro Randa. Ne, pro každého. „Určitě tam v tom sněhu nesedí jen tak pro radost.“

Šedá rozhodila rukama. „Z dlouhodobého hlediska můžu jen hádat. Z krátkodobého se chtějí setkat s tebou, a to co nejdříve. Když dorazili do Nových Brém, vyslali jezdce do Caemlynu, ale v této roční době to může trvat ještě nejméně týden, než sem dorazí. Tenobia Saldejská si nechala uklouznout, nebo to aspoň předstírala, že vědí, že máš nějaké spojení nebo alespoň dobře znáš jistou osobu, o kterou se očividně zajímají. Nějak vědí o tom, že jsi byla ve Falme, když tam došlo k jistým událostem.“ Mellar se zmateně zamračil, ale nikdo mu to neosvětlil. „Kvůli těm sestrám jsem jim neodhalila cestování, ale řekla jsem, že se můžu s odpovědí vrátit hodně rychle.“

Elain si vyměnila pohled s Birgitte, jež pokrčila rameny, i když v jejím případě to nebylo ani z nestrannosti, ani z opovržení. Největší díra v Elaininých nadějích na to, že Hraničáře využije, aby zapůsobili na její soupeřky, byla v tom, jak k těm vládcům přistupovat, když byla stále jen hlava rodu Trakandů a dědička zesnulé královny. Birgitte možná krčila rameny z vděčnosti za to, že se díra zavřela, ale Elain se divila, kde ti lidé z Hraničních států zjistili, co věděl jen velmi omezený kruh lidí. A když to věděli oni, tak kolik dalších ještě? Bude chránit své nenarozené dítě.

„Byla bys ochotná se tam okamžitě vrátit, Merilille?“ zeptala se. Druhá sestra to přijala ochotně, jen trochu vykulila oči, což ukazovalo, že snese jakýkoliv zápach, pokud se bude moci ještě chvíli vyhýbat hledačkám větru. „Tak půjdeme spolu. Jestli se se mnou chtějí brzy sejít, tak to nemůže být dřív než dneska.“ Na to, aby setkání odkládala, věděli příliš mnoho. Nic nesmělo ohrozit její dítě. Nic!