Robert Jordan - Srdce zimy

„Světlo, Rande,“ ozvala se Min, „to tu budeš jen tak posedávat a foukat do toho?“ Sukně jí vířily, jak přecházela sem a tam. Na podlaze byl koberec s květinovým vzorem. Pouto s ní, Elain a Aviendhou bylo cítit, jako by nikdy nic jiného nepoznal a ani nechtěl poznat. Dýchal a byl s nimi spojený. Jedno bylo stejně přirozené jako druhé. „Když řekne jediný špatný slovo tam, kde ji někdo uslyší, jestli to už řekla... Nedovolím nikomu, aby tě odtáhl do kobky pro Elaidu!“ Alannino pouto takhle nebylo nikdy cítit. Nezměnilo se, ne samo o sobě, ale od toho dne v Caemlynu mu Alannino pouto připadalo jako dotěrnost, jako by se mu cizinec díval přes rameno, jako by měl v botě bodlák. „Musíš hrát tohle? Je mi z toho do breku a zároveň mi z toho naskakuje husí kůže. Jestli tě ohrozí...!“ Vytáhla z rukávu nůž a zamávala jím.

Rand odložil flétnu a mlčky se na ni díval. Zrudla, náhle prskla a hodila nůž, až se zarazil do dveří.

„Je tam,“ řekl tiše a ukázal flétnou. Mimoděk ji posunul a přesně sledoval Alannu. „Brzy bude tady.“ Byla ve Far Maddingu od včerejška a on nechápal, proč čekala tak dlouho. Alanna byla uzlíček emocí, nervózní, ostražitá, ustaraná a odhodlaná, ale ze všeho nejvíc rozzlobená. Stěží svůj vztek ovládala. „Jestli tady nechceš být, můžeš počkat...“ Min zuřivě zavrtěla hlavou. Vedle Alanny mu v hlavě ležel uzlíček, který byl jí. Také v ní bublaly starosti a vztek, ale kdykoliv se na něho podívala, jako maják v tom zazářila láska, a dost často, i když se nedívala. A také strach, i když to se snažila skrýt.

Znovu přiložil flétnu k ústům a začal s „Opilým formanem". Tahle písnička byla dost veselá, aby zvedla náladu i mrtvému. Luis Therin zaprskal.

Min tam stála, ruce zkřížené na prsou, a pozorovala ho. Potom si škubla za šaty, aby se jí usadily na bocích. Rand flétnu s povzdechem odložil a čekal. Když si žena bezdůvodně upravuje oděv, je to, jako když si muž dotahuje řemení na zbroji a kontroluje podpinku u sedla. Hodlá zaútočit, a pokud muž uteče, rozseká ho na kusy jako psa. Teď bylo z Min cítit stejně silné odhodlání jako z Alanny, jako by mu v mozku svítila dvě slunce.

„O Alanně už nebudeme mluvit, dokud se sem nedostane,“ prohlásila rázně, jako by na tom trval on. Odhodlání a strach, silnější než předtím, který vždycky udusila a on opět vzplál.

„No ovšem, ženo, zlíbí-li se ti,“ odvětil a ohnul krk podle správného farmaddinského způsobu. Hlasitě zafrkala.

„Rande, mám Alivii ráda. Mám, i když z ní Nyneiva rodí ježky.“ S pěstí v bok se předklonila a prstem mu ukázala na nos. „Ale nakonec tě zabije.“

„Říkala jsi, že mi pomůže umřít,“ podotkl klidně. „To jsou tvoje slova.“ Co bude cítit při umírání? Smutek, že ji opouští, že opouští Elain a Aviendhu. Smutek kvůli bolesti, kterou jim tím způsobí. Rád by ještě jednou viděl svého otce. Jinak si myslel, že smrt bude úlevou.

Smrt je úlevou , vyhrkl důrazně Luis Therin. Já chci zemřít. My si zasloužíme zemřít!

„Pomoct mi umřít není totéž jako mě zabít,“ pokračoval Rand. Teď už ten hlas uměl moc dobře ignorovat. „Leda bys změnila názor na to, cos viděla.“

Min rozčileně rozhodila rukama. „Viděla jsem, co jsem viděla, a to jsem ti taky řekla, ale ať mě pohltí Jáma smrti, jestli v tom vidím nějaký rozdíl. A nechápu, proč si ty myslíš, že tam nějaký je.“

„Dřív či později musím umřít, Min,“ poznamenal trpělivě. Řekli mu to ti, kterým věřil. Abys žil, musíš zemřít. Sice mu to pořád nedávalo smysl, ale zůstával jeden nezvratitelný fakt. Stejně tak to stálo v Dračích proroctvích, musel umřít. „Doufám, že ne dřív. Nechci, aby to bylo dřív. Promiň, Min. Nikdy jsem vám neměl dovolit se se mnou spojit.“ Jenže nebyl dost silný, aby to odmítl, stejně jako nebyl dost silný, aby ji zahnal. Byl příliš slabý na to, co se muselo udělat. Potřeboval se napít zimy, až bude vedle něj srdce zimy vypadat jako poledne o Letnicích.

„Kdyby ne, byly bychom tě svázaly a udělaly to stejně.“ Usoudil, že bude nejlepší neptat se, jaký by potom byl rozdíl mezi tím, co mu udělala Alanna. Ona v tom rozhodně nějaký rozdíl viděla. Klekla si na postel a vzala mu hlavu do dlaní. „Poslouchej mě, Rande al’Thore. Nenechám tě umřít. A jestli se ti to podaří, jenom abys mě naštval, půjdu za tebou a přivedu tě nazpátek.“ Vážností, již v hlavě cítil, náhle pronikla tlustá žíla pobavení. Do hlasu se jí vloudila hraná přísnost. „A pak tě přivedu zpátky sem, abys žil. Nechám ti narůst vlasy až po pás a budeš nosit sponu s opálama.“

Usmál se na ni. Stále ho dokázala rozesmát. „Nikdy jsem neslyšel o osudu horším než smrt, ale asi to odpovídá.“

Někdo zaklepal na dveře a Min ztuhla. Tázavě vydechla Alanna a Rand kývl. K jeho úžasu ho Min strčila do polštářů a vrhla se mu na prsa, pootočila se a zvedla hlavou. Uvědomil si, že se snaží zahlédnout se v zrcadle. Konečně našla pozici, která se jí líbila, zpola ležela na něm, s jednou rukou za jeho krkem a druhou na jeho prsou. „Dále,“ zavolala.

Do místnosti vstoupila Cadsuane a zaraženě se zamračila na nůž zabodnutý do dveří. V šatech z jemného tmavozeleného sukna se mohla vydávat za úspěšnou obchodnici nebo bankéřku, i když zlatí ptáčci, rybičky, hvězdičky a měsíčky, pověšené v šedém drdolu, by na to byly trochu moc nápadné. Neměla prsten s Velkým hadem, takže se zřejmě snažila vyhnout příliš velké pozornosti. „Snad jste se, děti, nepohádaly?“ zeptala se mírně.

Rand skoro cítil, jak Luis Therin ztuhl, jako rys krčící se ve stínech. Luis Therin se té ženy obával skoro stejně jako on.

Min, celá rudá, se vyškrábala na nohy a zuřivě si uhlazovala šaty. „Říkals, že je to ona!“ vyjela vyčítavě v okamžiku, kdy Alanna vstoupila. Cadsuane zavřela dveře.

Alanna se podívala na Min a přestala si jí všímat, cele se soustředila na Randa. Aniž by od něj odtrhla zrak, shodila si z ramen plášť a přehodila ho přes křeslo. Ruce zaťala do tmavošedých sukní. Ani ona neměla svůj prsten s Velkým hadem. Od chvíle, kdy se na něj podívala, nesla se poutem radost. Bylo tu i všechno ostatní, nervozita, vztek, ale radost od ní nikdy nečekal!

Aniž by změnil polohu, zvedl Rand flétnu a pohrával si s ní. „Měl bych být překvapený, že tě vidím, Cadsuane? Objevuješ se, když tě nechci vidět, příliš často, aby se mi to líbilo. Kdo tě naučil cestovat?“ Muselo to být ono. Jednu chvíli byla Alanna jen nejasným pocitem a vzápětí mu v hlavě vyskočila plná života. Zprvu si myslel, že se cestovat nějak naučila sama, když však uviděl Cadsuane, věděl, jak to bylo.

Alanna stiskla rty a dokonce i Min se tvářila nesouhlasně. City plynoucí z jednoho strážcovského pouta skákaly, z druhého se nesl jen hněv prodchnutý potěšením. Proč má Alanna radost?

„Pořád máš vychování jako kozel, jak vidím,“ pronesla Cadsuane suše. „Chlapče, nemyslím, že potřebuju tvoje svolení, abych mohla navštívit své rodiště. A co se cestování týče, není ti nic do toho, kde a kdy se něco naučím.“ Odepjala si plášť a nacpala sponu za pás, aby ji měla hezky po ruce. Plášť si složila přes ruku, jako by úhledně složený plášť byl mnohem důležitější než on. Do hlasu se jí vloudil náznak podráždění. „Zatížil jsi mě spoustou společníků. Alanna se nemohla dočkat, aby tě zase viděla, a jenom kamenné srdce by ji odmítlo vzít s sebou, a Sorilea říkala, že některé z těch, co ti přísahaly věrnost, nebudou k ničemu, pokud nebudou smět jít s Alannou, tak jsem nakonec vzala i Nesune, Sarene, Erian, Beldeine a Elzu. Nemluvě o Harine, s její sestrou a tím jejím mistrem meče. Nevěděla, jestli má omdlít, ječet nebo někoho pokousat, když zjistila, že tě jde Alanna hledat. A pak tu jsou tři tví kamarádi v černých kabátech. Nevím, jak moc se na tebe těší oni, ale jsou tu taky. No, když jsme tě teď našli, můžu za tebou poslat ten Mořský národ a sestry, ať si to s nimi vyřídíš sám.“