Robert Jordan - Srdce zimy

Shalon si uvědomila, že se na ni Harine mračí, a narovnala se v sedle. „Odpusť, paní vln,“ pravila. Pravý zdroj byl pryč, ale vrátí se – určitě se vrátí! – a ona měla své povinnosti. Styděla se, že se tak poddala svému strachu, ale ta prázdnota zůstala. Ach Světlo, ta prázdnota! „Už je mi líp. Odteď na tom budu líp.“ Harine jen kývla, stále se mračila a Shalon zasvědila hlava. Když Harine nespustila svou tirádu, jak se čekalo, bylo to proto, že se chystala k něčemu horšímu.

Cadsuane jela rovnou přes náměstí a otevřenou bránou do Radnice. Za bránou byla velká místnost s vysokým stropem, zřejmě zastřešený dvůr u stájí. Dvanáct mužů v modrých kabátech, dřepících u nosítek se zlatým mečem a rukou namalovanými na dvířcích, překvapeně vzhlédlo, když vjeli dovnitř. Stejně tak muži v modrých vestách, kteří vypřahali spřežení z kočáru s erbem meče a ruky, i ti zametající kamennou podlahu. Další dva štolbové odváděli koně širokou chodbou, z níž bylo cítit seno a hnůj.

Přiběhl k nim obtloustlý oholený muž ve středních letech, neustále se klaněl a mnul si ruce. Na rozdíl od ostatních mužů měl vlasy sepnuté malou stříbrnou sponou a modrý kabát měl z dobrého sukna, se zlatým mečem a rukou vyšitými na levé straně prsou. „Odpusť,“ vyhrkl s úlisným úsměvem, „nechtěl bych tě urazit, ale obávám se, že sis spletla směr. Toto je Radnice a –“

„Vyřiď první radní Barsalle, že za ní přijela Cadsuane Melaidhrin,“ přerušila ho Cadsuane a sesedla.

Muž se hned přestal usmívat a vyvalil oči. „Cadsuane Melaidhrin? Myslel jsem, že jsi –!“ Zarazil se před jejím náhle tvrdým pohledem, zakašlal do dlaně a znovu se podlézavě usmál. „Odpusť, Cadsuane Sedai. Dovol, doprovodím tě a tvé společníky do čekárny, kde vás přivítají, a já zatím pošlu zprávu první radní.“ Když si všiml, kdo ji doprovází, vyvalil oči ještě víc. Bylo zjevné, že pozná Aes Sedai, přinejmenším ve skupině. Shalon a Harine ho překvapily, ale na suchozemce se docela dobře ovládal. Neotevřel pusu.

„Dovolím ti, abys zaběhl za Aleis a pověděl jí, že jsem tady, tak rychle, jak tě nohy ponesou, chlapče,“ opáčila Cadsuane, odepjala si plášť a přehodila si ho přes sedlo. „Řekni jí, že budu v dómu, a taky jí řekni, že nemám celý den. No tak! Hop, hop!“ Tentokrát se muž nepřestal jen usmívat, zatvářil se přímo nemocně, ale váhal jen chvilku a pak ozlomkrk vyrazil a ječel na štolby, aby převzali koně.

Cadsuane mu přestala věnovat pozornost, hned jak domluvila. „Verin, Kumiro, vy dvě půjdete se mnou,“ ohlásila rázně. „Merise, ať se všichni drží pohromadě a jsou připravení, dokud – Alanno, vrať se a sesedni. Alanno!“ Alanna váhavě otočila koně od brány a s trucovitým mračením sesedla. Její štíhlý strážce Ihyon ji nervózně pozoroval. Cadsuane si povzdechla, jako by jí docházela trpělivost. „Sedni si na ni, jestli budeš muset, abys ji tu udržela, Merise,“ dodala a hodila otěže malému šlachovitému štolbovi. „Chci, aby byli všichni připravení vyrazit, až skončím s Aleis.“ Merise kývla a Cadsuane se obrátila ke štolbovi. „Potřebuje jen trochu vody,“ prohlásila a láskyplně koně poplácala. „Dneska jsem ho moc nehonila.“

Shalon byla víc než šťastná, že může svého koně předat štolbovi bez příkazů. Vůbec by jí nevadilo, kdyby to zvíře zabil. Nevěděla, jak daleko v omámení jela, ale měla pocit, že v sedle urazila každou míli z těch kdoví kolika leguí od Cairhienu. Cítila se pomačkaná na těle stejně jako na šatech. Náhle si uvědomila, že Jaharova hezká tvářička mezi ostatními muži schází. Verinin Tomas, stejně tvrdý jako ostatní, vedl bílého grošovaného soumara, který patřil Jaharovi. Kam se ten mládenec poděl? Merise jeho nepřítomnost rozhodně nedělala starosti.

„Tahle první radní,“ zavrčela Harine a nechala si od Moada pomoci na zem. Pohybovala se stejně ztuhle jako Shalon. Moad z koně prostě seskočil. „Je to tady důležitá žena, Sarene?“

„Dalo by se říct, že vládne Far Maddingu, i když ostatní radní o ní tvrdí, že je první mezi rovnými, ať už to znamená cokoliv.“ Předala svého koně štolbovi a tvářila se docela klidně. Ten ter’angrial , který ukradl pravý zdroj, ji možná rozčiloval, ale vypadala chladně odtažitá, jako vytesaná z ledu. Štolba si při pohledu na ni zakopával o nohy. „Kdysi první radní radila maredským královnám, ale od té doby, co se Maredo... rozpustilo... většina prvních radních se považuje za přirozené dědičky maredských vládkyň.“

Shalon věděla, že toho o suchozemské historii moc neví, stejně jako nevěděla moc o zeměpise dál od pobřeží, ale o nějakém státě jménem Maredo jaktěživa neslyšela. Harine to však stačilo. Jestli tu ta první radní vládne, musí se s ní paní vln klanu Shodein sejít. Vyžadovala to její důstojnost. Odhodlaně kulhala za Cadsuane.

„Aha ano,“ řekla ta nesnesitelná Aes Sedai, než Harine stačila aspoň otevřít pusu. „Ty se mnou půjdeš taky. I tvá sestra. Ale tvůj mistr meče, myslím, že ne. Muž v kupoli by byl dost špatný, ale z muže s mečem by radní mohla ranit mrtvice. Máš nějaké otázky, paní vln?“ Harine s hlasitým cvaknutím zubů zavřela pusu. „Dobře,“ zamumlala Cadsuane. Shalon zaúpěla. Tohle náladu její sestry nezlepší ani o pírko.

Cadsuane je vedla širokými chodbami s modrými dlaždicemi na podlaze, ověšenými barevnými nástěnnými koberci a osvětlenými zlacenými kandelábry se zrcátky. Služebné v modrém na ně užasle civěly a pak honem předvedly suchozemská pukrlata. Cadsuane je dál vedla po schodech z bílého kamene, které nic nepodpíralo, jenom se dotýkaly světlé zdi, a to ještě ne vždycky. Cadsuane se nesla jako labuť, ale tak rychle, až Shalon začala pálit lýtka. Harine měla tvář jako dřevěnou masku, jak zakrývala námahu z klusání do schodů. Dokonce i Kumira vypadala poněkud překvapeně, i když jí Cadsuanino tempo žádné viditelné potíže nedělalo. Kulatá malá Verin brázdila schody vedle Cadsuane a občas se přes rameno usmála na Harine a Shalon. Shalon měla občas dojem, že ji nenávidí, ale v jejím úsměvu nikdy nebyla zloba ani pobavení, jen povzbuzení.

Cadsuane je dovedla přes poslední otočku schodiště, uzavřenou stěnami, a náhle se ocitly na balkoně se složitým zlaceným kovovým zábradlím, které vedlo kolem celé... Shalon spadla brada. Nad ní se zvedala modrá kupole do výše pětadvaceti sáhů, možná víc. Nic ji nepodpíralo. Kromě zeměpisu a historie – a Aes Sedai – také nevěděla skoro nic o suchozemské architektuře, vlastně věděla jen něco málo o té cairhienské. Věděla, jak nakreslit plány pro brigu a dohlédnout na její výstavbu, ale neuměla si ani představit, jak postavit tohle.

Schodiště na dalších třech místech kolem balkonu ústila do klenutých průchodů z bílého kamene, jako byl ten, kterým vstoupily. Byly tu samy, což Cadsuane očividně potěšilo, i když si jenom pro sebe kývla. „Kumiro, ukaž paní vln a její sestře farmaddinského ochránce.“ Její hlas vytvářel pod rozlehlou kupolí ozvěnu. Odtáhla Verin kousek stranou a tam daly hlavy dohromady. Když si šeptaly, žádná ozvěna nebyla.

„Musíte jim odpustit,“ sdělovala Kumira Harine a Shalon tiše. A dokonce i to mělo slabý dozvuk, i když ne ozvěnu. „Mír, ale tohle musí být nešikovné i pro Cadsuane.“ Prohrábla si krátké hnědé vlasy a zatřepala hlavou, aby se jí usadily. „Radní málokdy vidí rády Aes Sedai, zvláště sestry, které se tu narodily. Myslím, že by nejraději předstíraly, že jediná síla neexistuje. No, jejich historie je k tomu opravňuje, a poslední dva tisíce let měly prostředky, které to předstírání podporovaly. Na každý pád Cadsuane je Cadsuane. Málokdy uvidí nějakého nafoukance, aby mu tu jeho pýchu nesplaskla, i když náhodou nosí korunu. Nebo diadém radní. Naposledy tu byla před dvaceti lety, to bylo za aielské války, ale někteří z těch, kdo si na to pamatují, se budou chtít schovat pod postelí, až zjistí, že se vrátila.“ Pobaveně se zasmála. Shalon na tom neviděla nic k smíchu. Harine zkřivila rty, ale vypadala spíš, jako by jí bylo zle od žaludku.