Robert Jordan - Srdce zimy

„Zapisují si jména všech cizinců,“ vysvětlovala Sarene. „Radní rády vědí, koho mají ve městě.“

„Možná dovnitř pustí paní vln bez úplatku,“ podotkla Harine suše. Kostnatý voják se otočil od Alanny a při pohledu na šperky Shalon a Harine nadskočil jako každý suchozemec, než se k nim vydal.

„Tvoje jméno, paní, zlíbí-li se ti?“ požádal zdvořile Sarene a opět sklonil hlavu. Ta mu ho sdělila, aniž by se zmínila, že je Aes Sedai. Shalon své řekla co nejjednodušeji, ale Harine přidala i své tituly, Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein, mimořádná velvyslankyně paní lodí Atha’an Miere. Chlapík zamrkal, znovu se kousl do jazyka a sklonil se nad psací deskou. Harine se zamračila. Když chtěla na někoho udělat dojem, očekávala, že ho udělá.

Zatímco hubeňour psal, mezi Harinina a Moadova koně se protlačil podsaditý voják v přilbě s koženým tlumokem na rameni. Za mříží svého hledí mu napuchlá jizva opovržlivě zvedala koutek úst, ale Harine se uklonil dost uctivě. A potom se pokusil vzít Moadovi meč.

„Musíš mu to dovolit nebo své čepele nechat tady do svého odjezdu,“ pospíšila si Sarine, když mistr meče vyškubl pochvu muži z ruky. „Za tuhle službu Cadsuane zaplatila, paní vln. Ve Far Maddingu nesmí žádný muž nosit víc než nůž u pasu, pokud nemá mírové pouto, aby ho nebylo možné vytasit. Dokonce i hradební garda, jako tito muži, nemůže odnést své meče z místa služby. Není to tak?“ optala se hubeňoura, a on přitakal, a taky řekl, že je to dobrá věc.

Moad pokrčil rameny, vytáhl meč zpoza šerpy, a když se chlapík s věčným úšklebkem dožadoval i jeho dýky se slonovinovým jílcem, vydal také tu. Muž si strčil dlouhou dýku za opasek, vyndal z tlumoku cívku tenkého drátku a začal obratně ovíjet meč jemnou sítí. Každou chvíli se zastavil, aby od pasu vyndal pečetící kleště a ovinul kolem drátků malé olověné kolečko. Pracoval však rychle a zkušeně.

„Seznam jmen bude předán na ostatní dva mosty,“ pokračovala Sarene, „a muži budou muset ukázat, že jsou drátky neporušené, nebo je zadrží, dokud soud nerozhodne, že nebyl spáchán žádný jiný zločin. A i kdyby nebyl, trestem je vysoká pokuta a bičování. Většina cizinců zbraně odloží, než vstoupí do města, aby ušetřili, ale to by znamenalo, že musíme odjet po tomto mostě. A jen Světlo ví, kterým směrem odsud budeme chtít jet.“ Podívala se na Cadsuane, jež zřejmě bránila Alanně přejet most sama, a Sarene tiše dodala: „Aspoň doufám, že to je její důvod.“

Harine frkla. „Tohle je směšné. A jak se má bránit?“

„Ve Far Maddingu se žádný muž nemusí bránit, paní.“ Podsaditý muž měl drsný hlas, ale nevysmíval se, říkal, co bylo zřejmé. „O to se stará uliční garda. Necháte nějakého muže nosit meč, jak se mu zlíbí, a brzy to tu bude stejně špatné jako jinde. Slyšel jsem, jaké to je ve světě, paní, a my to tu takové nechceme.“ Uklonil se Harine a s mužem s psací tabulkou se vydal dál.

Moad si krátce prohlédl svůj meč a dýku, obojí s úhledně ovinutým jílcem a pochvou, a pak je vrátil na místo a snažil se přitom nezachytit pečetěmi za šerpu. „Meče jsou užitečné jenom tam, kde selže důvtip,“ podotkl. Harine znovu frkla. Shalon napadlo, jak si ten chlapík asi vysloužil svou jizvu, když bylo ve Far Maddingu bezpečno.

Zezadu se ozvaly protesty ostatních mužů, ale byly rychle utišeny. Merise, to by se Shalon vsadila. Občas vedle ní vypadala Cadsuane nedbalá. Její strážci byli jako cvičení hlídací psi, které používali Amayarové, připravení na písknutí skočit, a Merise nijak neváhala seřvat i strážce ostatních Aes Sedai. Brzy dostaly všechny meče mírové pouto a vojáci prohledali i náklad kvůli ukrytým zbraním. Pak konečně vyjeli na most. Kopyta koní zvonila na kameni. Shalon se snažila všechno vidět, ani ne tak ze zájmu, jako proto, aby nemusela myslet na to, co jí schází.

Most byl rovný a stejně široký jako silnice za ním, s nízkým kamenným hrazením, aby nemohl přepadnout vůz, ale zároveň aby neposkytovalo úkryt útočníkům, a byl dlouhý dobře tři čtvrtě míle a rovný jako střela. Pod ním podplouvaly čluny, což by nešlo, kdyby měly stěžně. Po stranách železem obité městské brány stály vysoké věže – podle Sarene to byla Caemlynská brána – kde se strážní se zlatými meči na ramenou uklonili ženám a vrhli podezíravý pohled na muže. Ulice za bránou...

Být všímavá nestačilo. Ulice byla široká a rovná, plná lidí a vozů, lemovaná kamennými domy se dvěma nebo třemi poschodími, a všechno vypadalo rozmazaně. Pravý zdroj byl pryč! Věděla, že se vrátí, až tohle místo opustí, a Světlo, chtěla ho opustit okamžitě. Ale jak dlouho tady bude muset být? Ve městě byl možná Coramoor a Harine se k němu hodlala přimknout. Možná proto, kým byl, možná si myslela, že jí to pomůže stát se paní lodí. Dokud Harine neodjede, dokud ji Cadsuane neosvobodí od jejich dohody, byla tu Shalon ukotvená. Tady, kde nebyl pravý zdroj.

Sarene bez ustání žvanila, Shalon ji však příliš nevnímala. Přejeli velké náměstí s obrovskou sochou ženy uprostřed, ale Shalon zachytila jen její jmého, Einion Avharin, i když věděla, že jí Sarene vykládá, proč je ta žena ve Far Maddingu slavná a proč její socha ukazuje ke Caemlynské bráně. Ulici za náměstím rozdělovala řada bezlistých stromů. Mezi lidmi se tu proplétala nosítka, kočáry a muži ve zbroji z hranatých šupin, ale ona si je neuvědomovala. Chvěla se a choulila. Město zmizelo. Čas zmizel. Všechno zmizelo kromě jejího strachu, že už nikdy neucítí pravý zdroj. Ještě nikdy si neuvědomila, jakou útěchu jí jeho přítomnost poskytuje. Byl stále tu, příslib nesmírné radosti, života plného bohatých barev, které vybledly, když se z ní jediná síla vytratila. A nyní byl pryč i pravý zdroj. Víc toho nevnímala, nemohla vnímat. Byl pryč.

Někdo Shalon prudce zatřásl rukou. Byla to Sarene a mluvila na ni. „Je to tady,“ říkala, „na Radnici. Přímo pod kupolí.“ Odtáhla ruku, zhluboka se nadechla a zvedla otěže. „Je směšné si myslet, že to účinkuje víc, protože jsme tak blízko,“ mumlala, „jenomže je to tak.“

Shalon se s námahou probrala. Prázdnota nezmizela, ale ona se přiměla nevnímat ji. Ve skutečnosti se cítila jako jablko, z něhož odstranili jádřinec.

Byli na obrovském náměstí vydlážděném bílými kameny. Uprostřed stál velký palác, kulatá stavba, celá bílá až na vysokou modrou kupoli nahoře, která vypadala jako půlka míče. Horní dvě poschodí pod kupolí obklopovaly masivní kanelované sloupy a po širokých schodištích z bílého kamene, vedoucích po obou stranách na poschodí, proudily nahoru a dolů davy lidí. Až na vysokou dvoukřídlou bronzovou bránu, otevřenou přímo před nimi, tvořil přízemí bílý kámen s vytesanými ženami s diadémy ve dvojnásobné životní velikosti a mezi nimi byly v bílém kameni vyvedené snopy obilí, štůčky látky, jejichž konce jako by volně vlály, hřivny snad zlata, stříbra nebo železa, nebo možná všeho, a pytle, z kterých se zřejmě sypaly mince a drahokamy. Pod nohama žen byly mnohem menší kamenné postavy vozků, kovářů a tkalců, tvořících nepřerušovaný pás. Zdejší lidé vytvořili pomník svým obchodním úspěchům. To byla hloupost. Když lidé usoudí, že jste v obchodě lepší než oni, nejenomže začnou závidět, ale začnou být také umínění a snaží se prosadit směšné dohody. A vy občas nemáte na vybranou a musíte přijmout.