Robert Jordan - Srdce zimy

„Chcete vidět... ochránce?“ pokračovala Kumira. „To je stejně vhodné jméno jako každé jiné, řekla bych. Není toho moc k vidění.“ Opatrně přistoupila k zábradlí a nahlédla přes ně, jako by se bála, že by mohla spadnout. V modrých očích měla opět ostrý výraz. „Dala bych cokoliv, abych ho mohla studovat, jenže to samozřejmě nejde. Kdoví co jiného ještě dokáže, kromě toho, co již víme?“ Mluvila s bázní i lítostí zároveň.

Shalon se výšek nebála, a tak se opřela o složitou kovovou mříž vedle Aes Sedai. Chtěla vidět tu věc, která sebrala pravý zdroj. Po chvíli se k nim připojila i Harine. K Shaloninu překvapení to dolů nebylo ani pět sáhů, třebaže Kumira z toho byla celá nesvá. Hladká podlaha z modrých a bílých dlaždic vytvářela bludiště se středem v rudém oválu, na koncích do špičky, se žlutým lemem. Pod balkonem seděly v rovnoměrných rozestupech tři ženy v bílém na stolcích, hned u stěny kupole, a vedle každé byl do podlahy zapuštěný kotouč plný sáh v průměru, který vypadal jako ze zamlženého křišťálu, s vloženým tenkým klínem čistého křišťálu, ukazujícím do středu místnosti. Kalné kotouče byly zasazené v kovové objímce se značkami jako na kompase, ale se stále se zmenšujícími značkami mezi většími. Shalon si nebyla jistá, ale objímka nejblíž k ní byla podle ní označena čísly. To bylo všechno. Žádné obludné tvary. Představovala si něco obrovského a černého, co pohlcuje slunce. Zatínala ruce do zábradlí, aby se jí netřásly, a kolena přitiskla k sobě. Ať už tam dole bylo cokoliv, ukradlo to Světlo.

Vtom tiché kroky ohlásily nové příchozí. Týmiž dveřmi jako ony vstoupil asi tucet usmívajících se žen s vlasy sepjatými na temeni a v rozevlátém modrém hedvábí přehozeném přes šaty. Svrchní roucho vypadalo jako kabát bez rukávů, bylo bohatě vyšívané zlatem a táhlo se za nimi jako vlečka. Tihle lidé věděli, jak označit hodnost. Každá žena měla na těžkém zlatém řetěze velký přívěsek ve tvaru toho zlatem lemovaného rudého oválu a úplně stejný vzor se opakoval na úzkém zlatém diadému. Jedna žena měla rudé ovály z rubínů, ne smaltované, a safíry a měsíční kameny téměř zcela zakrývaly zlatou obroučku na jejím čele. Na pravém ukazováku také měla těžký zlatý pečetní prsten. Byla vysoká a majestátní, černé vlasy s bílými prameny měla sepjaté do velké koule, tvář však měla bez vrásek. Ostatní byly vysoké, malé, tlusté, hubené, hezké i obyčejné, žádná ale nebyla mladá a všechny působily autoritativně, ona se však od nich lišila něčím víc než drahokamy. Z velkých tmavých očí jí čišel soucit a moudrost a vyzařovala z ní velitelskost, ne jenom autorita. Shalon nikdo nemusel říkat, že tohle je první radní, ta žena to však ohlásila stejně.

„Jsem Aleis Barsalla, první radní Far Maddingu.“ Hlas měla velice sladký, na ženu hluboký, a mluvila, jako by vydávala prohlášení a čekala jásot. Její hlas se odrážel pod kupolí a vytvářel něco jako ovace. „Far Madding vítá Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein a mimořádnou velvyslankyni paní lodí Atha’an Miere. Kéž na tě Světlo svítí a poskytne ti blahobyt. Tvůj příchod těší každé srdce ve Far Maddingu. Raduji se z příležitosti zjistit víc o Atha’an Miere, ale musíš být unavená po tak dlouhé cestě. Uchystala jsem pro tebe příjemné komnaty ve svém paláci. Až si odpočineš a posilníš se, promluvíme si. K oboustrannému prospěchu, zlíbí-li se Světlu.“ Ostatní ženy roztáhly suknice a jen nepatrně se uklonily.

Harine také lehce sklonila hlavu s náznakem spokojeného úsměvu. Tady aspoň byl někdo, kdo jí prokazoval příslušnou úctu. A nejspíš také pomohlo, že necivěla na její a Shaloniny šperky.

„Poslové od bran zřejmě byli rychlí jako obvykle, Aleis,“ ozvala se Cadsuane. „Mě nepřivítáš?“ Aleisin úsměv na okamžik pohasl a některé ženy se přestaly usmívat docela, když se Cadsuane postavila vedle Harine. Zbývající se usmívaly dost nevesele. Jedna pohledná žena s vážným výrazem se dokonce zamračila.

„Jsme ti vděčné, že jsi sem přivedla paní vln, Cadsuane Sedai.“ První radní nemluvila zrovna vděčně. Narovnala se do své plné výšky a dívala se přímo před sebe, nad Cadsuaninu hlavu místo na ni. „Jsem si jistá, že najdeme nějaký způsob, jak ti před odchodem prokázat svou vděčnost.“

Nemohla ji propustit jasněji, pokud by jí to přímo nenařídila, ale Aes Sedai se na ni usmála. Nebyl to tak úplně příjemný úsměv, ale nebyl ani sebeméně pobavený. „Možná tu nějakou dobu zůstanu, Aleis. Děkuju ti za nabídku ubytování a přijímám. Palác na Výšinách je vždycky lepší než nejlepší hostinec.“ První radní polekaně vykulila oči a pak je odhodlaně přimhouřila.

„Cadsuane musí zůstat se mnou,“ prohlásila Harine a podařilo se jí mluvit jen zpola přidušeně, dřív než Aleis otevřela pusu. „Kde není vítaná ona, tam já nejsem taky.“ To byla součást dohody, která jí byla vnucena, pokud měly doprovázet Cadsuane. Mezi jinými musela jít, kam jí Cadsuane řekne a kdy, dokud se nespojí s Coramoorem, a zahrnout ji do všech pozvání, která obdrží.

„Není třeba být sklíčená, Aleis.“ Cadsuane se k ní důvěrně naklonila, ale hlas neztišila. A ozvěna v kupoli její slova ještě zesílila. „Určitě už nemáš žádné špatné návyky, které bych musela napravovat.“

První radní zrudla jako rak a ostatní radní si za ní vyměňovaly zadumané pohledy. Některé se na ni dívaly novýma očima. Jak získávaly hodnost a jak ji ztrácely? Kromě Aleis jich bylo dvanáct, což byla jistě náhoda, ale prvních dvanáct mezi paními plavby klanu volilo paní vln, obvykle jednu ze svého středu, stejně jako prvních dvanáct mezi paními vln volilo paní lodí. Proto Harine přijala slova té divné holky, protože patřila mezi prvních dvanáct. A také proto, že dvě Aes Sedai potvrdily, že ta holka má opravdu vidění. Paní vln nebo dokonce paní lodí bylo možné sesadit, i když jenom v přesně vymezených případech, jako byla naprostá neschopnost či ztráta rozumu, a prvních dvanáct muselo promluvit jednohlasně. U suchozemců to zřejmě chodilo jinak a často ledabyle. Aleis upírala oči na Cadsuane a tvářila se jak naštvaně, tak uštvaně. Možná i v zádech cítila těch dvanáct párů očí. Ostatní radní ji zvažovaly na vážkách. Ale jestli se Cadsuane rozhodla plést do politiky na tomto místě, tak proč? A proč tak hrubě?

„Nějaký muž právě usměrnil,“ řekla náhle Verin. Nepřipojila se k ostatním a opodál nahlížela přes zábradlí. Pod kupolí se její hlas nesl. „Usměrňuje tu v poslední době hodně mužů, první radní?“

Shalon se podívala dolů a zamrkala. Původně čiré klíny byly nyní černé, a místo aby ukazovaly do středu komnaty, nějak se otočily a ukazovaly zhruba stejným směrem. Jedna z žen dole vyskočila a pozorně se dívala, kam na označené objímce černý klín ukazuje. Druhé dvě ženy už utíkaly ke dveřím. Náhle to Shalon pochopila. Triangulace byla pro hledačku větru jednoduchá záležitost. Někde za těmi dveřmi byla mapa a ony brzy určí místo, kde ten muž usměrnil.

„U ženy by to bylo červené, ne černé,“ vysvětlovala téměř šeptem Kumira. Stála kousek od zábradlí, jež svírala oběma rukama, a nahlížela, co se děje dole. „Varuje to, určuje místo a brání. A co ještě? Ženy, které to vytvořily, určitě chtěly něco víc, možná potřebovaly víc. Nevědět, co to ještě dělá, by mohlo být neuvěřitelně nebezpečné.“ Ale nemluvila vyděšeně. Spíš vzrušeně.