Robert Jordan - Srdce zimy

„Ti muži už nemůžou usměrňovat,“ zamumlala Sarene.

Shalon se narovnala tak rychle, že se musela oběma rukama chytit za hřívu, aby nespadla. Vítr jí zvedl plášť nad hlavu a ona ho musela stáhnout dolů, než se mohla posadit. Vyjížděli z lesa nad širokou silnicí, která se stáčela k jihu k jezeru asi tak míli daleko, na kraji rovné země pokryté zhnědlou trávou. To moře hnědi se táhlo až k obzoru. Jezero, na západě ohraničené úzkým pásem rákosí, bylo ubohou náhražkou vodní plochy, mělo nejvýš deset mil na délku a méně na šířku. Uprostřed se krčil celkem slušně velký ostrov obklopený vysokými hradbami a věžemi. Za nimi bylo město. To vše přelétla pohledem a pak upřela oči na Sarene. Skoro jako by jí ta žena četla myšlenky. „Proč nemůžou usměrňovat?“ zeptala se. „Vy jste...? Vy jste je... zkrotily?“ Myslela si, že je to správný výraz, ale to mělo muže zabít. Vždycky předpokládala, že je to jen nějaký divný způsob, jak z nějakého neznámého důvodu zmírnit popravu.

Sarene zamrkala a Shalon si uvědomila, že Aes Sedai mluvila sama se sebou. Chvíli se na Shalon dívala, když sjížděly za Cadsuane z kopce, a pak se zase podívala na město na ostrově. „Všímáš si, Shalon. Lepší bude, když si necháš to, čeho sis na těch mužích všimla, pro sebe.“

„Jako že to jsou strážci?“ otázala se Shalon tiše. „Proto jste se s nimi mohly spojit? Protože jste je zkrotily?“ Doufala, že získá nějaké přiznání, ale Aes Sedai se na ni jenom podívala. Znovu nepromluvila, dokud nebyly dole pod kopcem a za Cadsuane nezahnuly na silnici. Cesta byla široká, z udusané hlíny a frekventovaná, ale měli ji pro sebe.

„Není to tak docela tajemství,“ pravila konečně Sarene a na to, že to nebylo tajemství, nemluvila zvlášť ochotně, „ale není to ani všeobecně známé. O Far Maddingu nemluvíme často, jen se sestrami, které se tam narodily, a i ty sem zavítají zřídkakdy. Přesto byste to měli vědět, než vstoupíte. Město vlastní ter’angrial . Nebo to možná jsou tři ter’angrialy . To nikdo neví. Nelze je – nebo jej – studovat ani odstranit. Musely být vytvořeny během Rozbití, když byl strach ze šílenců usměrňujících jedinou sílu na denním pořádku. Ale taková byla cena za bezpečí.“ Korálky jí sklouzly na prsa a zacinkaly, když zavrtěla nevěřícně hlavou. „Tyto ter’angrialy kopírují državu . Alespoň v těch podstatných věcech, i když se obávám, že ogier by to tak možná nebral.“ Zarmouceně si povzdechla.

Shalon zírala s otevřenou pusou a vyměnila si zmatený pohled s Harine a Moadem. Proč by měly báchorky děsit Aes Sedai? Harine otevřela ústa a potom kývla na Shalon, aby tu otázku položila ona. Možná se měla se Sarene spřátelit, aby jí usnadnila kurs? Shalon už vážně bolela hlava. Ale také byla zvědavá.

„Jaké to jsou věci?“ zeptala se opatrně. Opravdu ta žena věří na pět sáhů vysoké lidi zpívající stromům? Taky tam bylo něco o sekerách. Teď přijde Aelfinn a ukradne ti mouku. Teď přijde ogier a usekne ti hlavu. Světlo, tohle neslyšela od doby, když ještě byla Harine ve vodicích popruzích. Jak jejich matka povyšovala, byla pověřena výchovou Harine spolu se svým prvním dítětem.

Sarene překvapeně vykulila oči. „Vy to opravdu nevíte?“ Pohledem opět zalétla k ostrovnímu městu. Podle jejího výrazu se chystala vstoupit do žumpy. „V državě nemůžete usměrňovat, dokonce ani neucítíte pravý zdroj. Žádné tkanivo zvenčí neovlivní to, co je uvnitř, tedy ne že by na tom záleželo. Vlastně tu jsou dvě državy , jedna uvnitř druhé. Ta větší ovlivňuje muže, ale až dorazíme k mostu, vstoupíme do té menší.“

„Vy tam nedokážete usměrňovat?“ chtěla vědět Harine. Když Aes Sedai kývla, aniž odtrhla zrak od města, objevil se Harine na rtech mrazivý úsměv. „Až se ubytujeme, možná bychom si my dvě mohly promluvit o příkazech.“

„Ty čteš filozofii?“ Sarene se zatvářila dost polekaně. „Teorii příkazů se dnes nepřikládá velká váha, ale já byla vždycky přesvědčená, že se v ní dá hodně objevit. Debata bude příjemná, alespoň nebudu myslet na ty ostatní záležitosti. Pokud nám dá Cadsuane čas.“

Harine otevřela pusu. Civěla na Aes Sedai a zapomněla se držet sedla. Od pádu ji uchránil jen Moad, který ji chytil za ruku.

Před Shalon se Harine o filozofii nikdy nezmínila, ale nezáleželo na tom, co sestra povídá. Shalon se zadívala na Far Madding a ztěžka polkla. Samozřejmě se naučila uzavřít někoho před jedinou silou a během výcviku byla sama uzavřena, ale i když byla uzavřena, stále cítila pravý zdroj. Jaké to bude, necítit ho, jako by to bylo slunce těsně za okrajem zorného pole? Jaké to bude, ztratit slunce?

Když dojeli blíž k jezeru, uvědomovala si pravý zdroj silněji než od chvíle, kdy se ho dotkla poprvé. Měla co dělat, aby se z něj nenapila, ale Aes Sedai by uviděly světlo a poznaly by to, nejspíš by také poznaly proč. Takhle sebe ani Harine nezahanbí. Na vodě plula malá, masivní plavidla, žádné delší než šest, sedm sáhů. Na některých vytahovali sítě, jiná se ploužila s pomocí dlouhých opačin. Soudě podle větrem hnaných vln, které se občas srážely ve spršce pěny jako příboj, plachty tu mohly stejně zdržovat jako pomáhat. Přesto jí čluny připadaly téměř známé, i když se nepodobaly štíhlým čtyř, osmi či dvanáctiveslicím, přepravovaným na lodích. Malá útěcha uprostřed cizoty.

Silnice zamířila na úzký výběžek, vyčnívající asi půl míle do jezera, a pravý zdroj náhle zmizel. Sarene si povzdechla, avšak jinak nedala najevo, že si toho všimla. Shalon si olízla rty. Nebylo to tak zlé, jak se obávala. Cítila se... prázdná... ale to dokáže snést. Dokud to nebude muset snášet příliš dlouho. Nárazový vítr jí náhle připadal mnohem studenější.

Na konci výběžku byla vesnice, po jedné straně silnice stály až k vodě šedé kamenné domy s tmavšími břidlicovými střechami. Vesnické ženy, spěchající s velkými koši, se při pohledu na oddíl na koních zastavovaly. Nejedna si při tom sáhla na nos. Shalon si na ty pohledy začínala v Cairhienu pomalu zvykat. A navíc její pozornost přitahovalo opevnění naproti vesnici, hromada těsně sesazených kamenů pět sáhů vysokých, s vojáky vyhlížejícími mřížovým hledím přileb z vrcholku věží v rozích. Pokud viděla, drželi někteří natažené kuše. Z velkých, železem obitých dveří na konci nejblíž k mostu se vyhrnuli další vojáci v přilbách, muži ve zbroji z překrývajících se kovových čtverců a se zlatým mečem vyvedeným na levém rameni. Někteří nosili meče u pasu a jiní nesli dlouhé oštěpy či kuše. Shalon napadlo, jestli snad čekají, že se Aes Sedai pokusí přes ně dostat. Důstojník se žlutým chocholem na přilbě ukázal Cadsuane, že má zastavit, a pak k ní přistoupil a sundal si přilbu. Dlouhé, prošedivělé vlasy mu sklouzly až k pasu. Byl nabručený.

Cadsuane se mírně předklonila v sedle a vyměnila si s ním několik slov, pak ze sedlové brašny vytáhla naditý měšec. On si ho vzal, ustoupil a mávl na jednoho vojáka, vysokého a kostnatého, který neměl přilbu. Ten držel psací tabulku a vlasy, stažené z čela, jako je nosil i důstojník, mu také visely do pasu. Uctivě ohnul krk, než se Alanny zeptal na jméno a pečlivě si ho zapsal, jazyk vystrčený mezi zuby, a často namáčel pero. Nespokojený důstojník, s přilbou u pasu, stál a bezvýrazně si prohlížel ostatní za Cadsuane. Měšec držel v ruce, jako by na něj zapomněl. Zřejmě si neuvědomoval, že mluví s Aes Sedai. Nebo mu to možná bylo jedno. Tady se Aes Sedai nelišily od ostatních žen. Shalon se zachvěla. Tady se ona nelišila od ostatních žen, zbavena po dobu svého pobytu svého nadání. Zbavena.