Robert Jordan - Srdce zimy

Otřel dýky do pokrývky a velmi opatrně je zase vrátil do pochev. Byl obdařen mnoha schopnostmi, ale odolnost vůči jedu či jakékoliv jiné zbrani mezi nimi nebyla. Potom z kapsy vyndal malou svíčku a z uhlíků v krbu odfoukal popel, aby mohl zapálit knot. Vždycky si rád prohlédl lidi, které zabil, aspoň poté, pokud to nešlo při činu. Zvlášť se mu líbily ty dvě Aes Sedai v Tearském Kameni. Ten užaslý výraz v jejich tvářích, když se zjevil z čista jasna, hrůza, když si uvědomily, že je nepřišel zachránit, byly drahocennými vzpomínkami. To byl Isam, ne on, ale vzpomínky pro to nebyly o nic méně drahocenné. Ani jeden z nich se k zabíjení Aes Sedai nedostal příliš často.

Chvíli si prohlížel tváře muže a ženy v posteli, potom plamínek zhasil a vrátil svíčku do kapsy. Poté vstoupil zpátky do Tel’aran’rhiodu .

Jeho patron této chvíle na něj čekal. Byl to muž, tím si byl jistý, ale Luc se na něj nedokázal podívat. Nebyl to jeden z těch slizkých šedých mužů, jichž si člověk prostě nevšimne. Jednoho z nich kdysi zabil, v samotné Bílé věži. Na dotek byli studení a prázdní. Bylo to jako zabít mrtvolu. Ne, tento muž udělal něco s jedinou silou, takže z něj Lucovy oči sklouzly jako voda ze skla. I když ho zahlédl koutkem oka, vypadal rozmazaně.

„Ti dva, kteří spí v tomto pokoji, budou spát navěky,“ hlásil Luc, „ale ten muž je plešatý a žena šedivá.“

„Škoda,“ prohodil muž a jeho hlas v Lucových uších jako by tál. Nepoznal by ho, kdyby ho slyšel bez převleku. Ten muž musel být jeden z Vyvolených. Jen málokdo kromě Vyvolených věděl, jak se s ním spojit, a žádný z těch několika mužů, kteří dokázali usměrňovat, a ti by se mu navíc neodvážili rozkazovat. O jeho služby všichni prosili, kromě Velikého pána samotného, a nedávno Vyvolení, ale žádný z Vyvolených, s nimiž se Luc setkal, si nedával takový pozor.

„Chceš, abych to zkusil znovu?“ zeptal se Luc.

„Možná. Až ti řeknu. Dřív ne. Pamatuj, nikomu ani slovo.“

„Jak přikazuješ,“ odvětil Luc a uklonil se, ale ten muž si již dělal průchod a díra se otevřela na zasněžený lesní palouk. Byl pryč dřív, než se Luc narovnal.

Opravdu to byla škoda. Na zabití svého synovce a té holky se docela těšil. Ale měl-li času nazbyt, lov mu vždycky udělal radost. Stal se Isamem. Isam zabíjel vlky ještě raději než Luc.

Shalon se snažila udržet nezvyklý vlněný plášť jednou rukou u těla a zároveň se snažila nespadnout z ještě nezvyklejšího sedla a neohrabaně pobídla koně za Harine a jejím mistrem meče a projela dírou ve vzduchu, vedoucí z nádvoří Slunečního paláce do... Nebyla si jistá kam, jen že je to velký otevřený prostor – mýtina tomu říkali? Usoudila, že to bude ono – mýtina větší než paluba brigy mezi nízkými stromy na kopcích. Borovice, jediné stromy, které tu poznala, byly také malé a pokroucené, takže by se daly použít jen na výrobu dehtu a terpentýnu. Většina ostatních stromů měla holé šedé větve, které jí připomínaly kosti. Ranní slunce bylo těsně nad vršky stromů, a pokud něco, byla tu ještě větší zima než ve městě, které právě opustila. Doufala, že kůň neklopýtne a neshodí ji na kamení, trčící všude tam, kde sníh nezakrýval tlející listí. Shalon koním nedůvěřovala. Na rozdíl od lodí měla zvířata vlastní rozum. Byli to zrádní tvorové, na které se člověk musel vyšplhat. A koně navíc měli zuby. Kdykoliv její oř ukázal ty své, tak blízko jejích nohou, trhla sebou, poplácávala ho po krku a vrkala na uklidněnou. Aspoň doufala, že to koně uklidňuje.

Cadsuane, v jednotvárné tmavozelené, seděla klidně na vysokém koni s černou hřívou a ocasem a udržovala tkanivo průchodu. Jí koně starosti nedělali. Jí nedělalo starosti nic. Náhlý závan větru zvedl tmavošedý plášť, přehozený přes zadek jejího koně, ale ona nedávala najevo, že by zimu nějak cítila. Zlaté ozdoby, které jí visely kolem šedého drdolu, se zhouply, když otočila hlavu k Shalon a jejím společníkům. Byla to hezká žena, ale ne toho druhu, na který se v davu podíváte dvakrát, až na to, že její hladká tvář neodpovídala jejím vlasům. Jakmile ji člověk jednou poznal, bylo už pozdě.

Shalon by dala hodně, aby viděla, jak se to tkanivo dělá, i kdyby to znamenalo být poblíž Cadsuane, jenže na nádvoří nesměla, dokud nebyl průchod hotov, a uvidět plachtu napnutou na ráhně ještě člověka nenaučilo, jak ji nastavit, natož vyrobit. Znala jenom jméno. Když projela skrz, vyhnula se pohledu Aes Sedai, ale cítila na sobě její oči. Z jejího pohledu se jí zkroutily prsty u nohou, jak hledala pevné místo, které jí třmen nemohl poskytnout. Neviděla cestu k úniku, a přesto doufala, že ji najde skrze studium Aes Sedai. Byla ochotná přiznat, že o Aes Sedai ví velmi málo – před přistáním v Cairhienu nikdy žádnou nepotkala a jenom děkovala Světlu, že nebyla vybrána, aby se stala jednou z nich – ale mezi Cadsuaninými společnicemi se hluboko pod povrchem objevovaly skryté proudy. Silné proudy, které mohly změnit to, co se dělo na hladině.

Čtyři Aes Sedai, které projely hned za Cadsuane, čekaly stranou na... mýtině... se třemi strážci. Tedy, Shalon si byla docela jistá, že Ihvon je strážce ohnivé Alanny a Tomas zavalité malé Verin, ale také si byla jistá, že toho mladého muže, jenž se držel vedle baculaté Daigian v asha’manském černém kabátě, už někde viděla. Určitě to nemohl být strážce. Nebo ano? Eben byl jenom kluk. Ale když se na něj ta žena podívala, její obvykle nafouknutá pýcha se nafoukla ještě víc. Kumira, na pohled příjemná žena s modrýma očima, které se mohly změnit v nože, když ji něco zaujalo, seděla kousek stranou a mladého Ebena pozorovala tak upřeně, až byl div, že už neleží na zemi stažený z kůže.

„Tohle už moc dlouho snášet nebudu,“ zavrčela Harine a kopla kobylu, aby se pohnula. Její žlutý hedvábný brokát jí nepomáhal při sezení v sedle o nic víc než Shalon ten její modrý. Kymácela se a klouzala s pohybem zvířete a při každém kroku hrozilo, že spadne. Znovu se zvedl vítr, zaškubal volnými konci její šerpy a zdvihl jí plášť, avšak ona chytáním oblečení opovrhla. Pláště se na lodích moc nepoužívaly, překážely a mohly se člověku zaplést mezi ruce a nohy, když je nejvíc potřeboval. Moad si ho odmítl vzít, důvěřoval prošívanému modrému kabátu, který nosil na nejstudenějších mořích. Nesune Bihara, celá v bronzovém suknu, projela průchodem a rozhlédla se, jako by chtěla všechno vidět naráz, a pak Elza Penfel, která se z nějakého důvodu tvářila mrzutě a svůj kožišinou podšitý zelený plášť si držela pevně u sebe. Ostatní Aes Sedai se zřejmě před chladem chránit nenamáhaly.

„Prý možná uvidím Coramoora, říkala,“ mumlala Harine a škubala za otěže, až se její kobyla stočila na opačný konec mýtiny, než kde se sešly Aes Sedai. „Možná! A tahle příležitost mi nabídne, jako by mi poskytovala výsadu.“ Bylo jasné, koho má na mysli. Když mluvila o „ní", jako když ji žahne medúza, mohla mít na mysli jenom jedinou ženu. „Mám na to právo, dohoda platí! Ona mi odmítá zaručený doprovod! Musím opustit svou paní plavby a družky!“ V průchodu se objevila Erian Boroleos, jako by čekala, že vrazí do bitvy, a za ní jela Beldeine Nyram, která ani nevypadala jako Aes Sedai. Obě byly v zelené, Erian úplně, Beldeine měla zeleně prostřihávané rukávce a sukně. Znamenalo to něco? Nejspíš ne. „Mám přistoupit ke Coramoorovi jako plavčice dotýkající se srdce před paní plavby?“ Když bylo pohromadě několik Aes Sedai, byla jejich bezvěkost jasně vidět, takže se nedalo poznat, jestli je jim dvacet nebo dvakrát tolik, i když měly bílé vlasy, a Beldeine prostě vypadala na dvacet. A to neříkalo o nic víc než její sukně. „Mám si snad sama větrat pokrývky a prát povlečení? Obrací protokol přímo proti větru! To nedovolím! Už ne!“ Stížnosti to byly staré, od včerejší noci, kdy jí Cadsuane předložila podmínky, za nichž ji smí doprovázet, už je vyplivla desetkrát. Podmínky byly striktní, ale ona je mohla jenom přijmout, což ještě přidávalo k její hořkosti.