Robert Jordan - Srdce zimy

Rand se zamračil, když Rochaid šel dál. Mohl snad mířit na Radniční náměstí uprostřed ostrova? Tam byla jen Radnice, památníky z doby před více než pěti sty lety, když byl Far Madding hlavním městem Mareda, a kanceláře nejbohatších žen města. Ve Far Maddingu byl bohatý muž ten, jemuž manželka dávala velkorysou apanáž, či zabezpečený vdovec. Možná Rochaid mířil na schůzku s temnými druhy. Pokud ano, proč tedy čekal?

Náhle ho zasáhla vlna závrati a před očima se mu na chvíli objevil zamlžený obličej. Vrazil do kolemjdoucího. Muž byl vyšší než Rand, v jasně zelené livreji, měl žluté vlasy a přesunul si velký koš, který nesl, a lehce Randa odstrčil. Po sluncem osmahlé tváři se mu táhla dlouhá, svraštělá jizva. Muž sklonil hlavu, tlumeně se omluvil a spěchal dál.

Rand se narovnal a tiše zanadával.

Už jsi je zničil , šeptal mu v hlavě Luis Therin. Teď musíš zničit někoho jiného, a nebude to pozdě. Rád bych věděl, kolik jich my tři ještě zabijeme, než to skončí .

Drž hubu! vybuchl Rand, ale odpověděl mu jenom opovržlivý smích. Nerozčílilo ho setkání s Aielem. Od svého příchodu do Far Maddingu jich viděl plno. Z nějakého důvodu stovky Aielů, kteří uprchli, když zjistili pravdu o své historii, skončily tady, kde se pokoušely žít podle Cesty listu, i když neměly tušení, co to znamená, jen že by měly být do smrti gai’šainy . Závrať Randovi ani nedělala hlavu, ani to, čí obličej spatřil, když ho zasáhla. Před ním proudem nosítek a spěchajících lidí v livreji hrkotal kočár tažený šestispřežím běloušů. Lidé chodili do krámků a ven, ale po červeném kabátě nebylo nikde ani vidu. Rand se podrážděně udeřil pěstí do dlaně.

Jít dál naslepo byla hloupost. Mohl by do svého muže vrazit, nebo by ho ten alespoň mohl zahlédnout. Rochaid si zatím myslel, že Rand neví, že je ve městě, což byla příliš velká výhoda, aby ji chtěl ztratit. Věděl, kde má Rochaid pokoje, v hostinci, kde ubytovávali cizince. Zítra by mohl okounět kolem a počkat na další příležitost. Ostatní by mohli také dorazit v noci. Myslel si, že dva naráz zabije, možná dokonce všech pět, ale nedokázal by to potichu. V boji proti pěti by určitě utržil nějaké zranění a přinejlepším by se musel vzdát svého meče, což se mu pranic nechtělo. Byl to dárek od Aviendhy. A přinejhorším...

Koutkem oka zahlédl cíp vlajícího pláště, mizející za rohem před ním, a rozběhl se za ním. Gardisté pod strážním podstavcem se narovnali a muž nahoře vyndal od pasu řehtačku. Jeden z těch dole potěžkával obušek a druhý zvedl chytací hůl, kterou měl opřenou o schůdky na strážní podstavec. Vidlice na konci byla utvořena tak, aby zachytila a udržela ruku, nohu či krk, a hůl sama byla obitá železem, odolná vůči meči i sekeře. Pozorně se na něj dívali.

Rand jim kývl a usmál se a pak se okatě zadíval do boční ulice a pátral tam v davu. Nebyl zloděj, jenom člověk, který se snaží někoho dohonit. Obušek se vrátil zpátky na háček u pasu a chytací hůl na schůdky. Na gardisty se už znovu nepodíval. V ulici zahlédl plášť a možná také rudý kabát, když jejich majitel zabočil do další ulice.

Rand zvedl ruku, jako kdyby někoho zdravil, a rychle vyrazil za tím mužem, vyhýbaje se lidem a vozíkům pouličních prodavačů. Další prodavači vystavovali špendlíky, jehly a hřebeny na podnosech a snažili se upoutat pozornost svým křikem. Tady nosilo výšivky jen několik málo lidí a muži měli culíky stažené jen šňůrkou spíš než i prostou sponou. Tyto ulice byly úzké, křivolaké, hotové bludiště, kde se nad krámky řezníků, svíčkařů, lazebníků, klempířů, hrnčířů a bednářů tyčily laciné hostince a úzké činžovní domy, tři i čtyři poschodí vysoké. Sem by se kočár nevešel a nebyla tu ani žádná nosítka, ani jezdci, jenom hrstka sluhů v livreji, nesoucích koše nebo vyřizujících něco pro svoje pány, a ti se na ostatní kromě gardistů dívali svrchu. Hlídky a strážní podstavce gardistů byly i tady.

Alespoň se dostal dost blízko, aby se pořádně podíval na muže, jehož sledoval. Rochaid konečně ukázal trochu zdravého rozumu, přitáhl si plášť k tělu a zakryl tak rudý kabát i meč, jenž mu stejně byl k ničemu, jenže nebylo pochyb, kdo to je. Vlastně to vypadalo, že se teď snaží vyhnout pozornosti úplně, sunul se po kraji ulice a málem se ramenem otíral o výkladní skříně. Náhle se kradmo rozhlédl kolem sebe a vrazil do uličky mezi maličkým košíkářstvím a hostincem se znamením tak špinavým, že se jméno vůbec nedalo přečíst. Rand se skoro zazubil a hned za ním spěchal. Tady žádné uliční gardy ani strážní podstavce nebyly.

Zdejší uličky byly ještě točitější než ulice, jež Rand právě opustil, tvořily hotovou změť průchodů skrze každý městský blok, a Rochaid už se ztratil z dohledu, avšak Rand slyšel, jak dupe na vlhké hlíně plné kamení. Ten zvuk se mezi kamennými zdmi bez oken mnohonásobně odrážel, až se dalo stěží poznat, odkud přichází, ale Rand šel za ním, spěchal prostorami, kde by se dva lidé vedle sebe vešli jen tak tak. Kdyby byli přátelé. Proč Rochaid zamířil sem? Ať už šel kamkoliv, chtěl tam být rychle. Ale nemohl se tu vyznat, aby věděl, kudy jít.

Náhle si Rand uvědomil, že jediné kroky, které slyší, jsou jeho, a okamžitě se zastavil. Ticho. Z místa, kde stál, viděl další tři uzounké uličky, odbočující z té, v níž stál. Zlehka dýchal a napínal sluch. Ticho. Už se skoro rozhodl, že se vrátí, a pak z ústí nejbližší uličky zaslechl zachřestění, jako by někdo cestou kolem náhodou kopl kámen do kamenné zdi. Nejlepší bude ho zabít a skoncovat s tím.

Rand zabočil za roh. Tam na něj čekal Rochaid.

Muranďan měl plášť odhrnutý a obě ruce položené na jílci meče. Farmaddinské mírové pouto ovíjelo jílec a pochvu sítí jemného drátku. Rochaid se vědoucně usmíval. „Bylo snadný nalákat tě jako holuba,“ prohodil a začal vytahovat meč z pochvy. Drátky byly přeříznuté a poté upravené tak, aby při zběžném pohledu stále vypadaly celé. „Utíkej, jestli chceš.“

Rand neutekl. Místo toho popošel blíž a levou rukou zachytil Rochaidův meč, dokud byl ještě v pochvě. Muž překvapeně vykulil oči, ale stále si neuvědomoval, že ho jeho škodolibost už zabila. Couvl a snažil se získat prostor, aby mohl tasit, ale Rand kráčel za ním, stále držel jílec, pootočil se v kyčlích a klouby ruky vrazil Rochaidovi do hrdla. Chrupavky hlasitě praskly a odpadlík docela zapomněl, že se někoho pokouší zabít. Zapotácel se, oči vykulené, obě ruce si přitiskl na krk a zoufale se snažil dostat zničenou průdušnicí nějaký vzduch do plic.

Rand ho už chtěl dorazit ranou pod prsní kost, když za sebou zaslechl tichounké šustnutí a Rochaidovy posměšky najednou získaly zcela nový význam. Odstrčil Rochaida a padl na jeho tělo. O kamennou zeď cinkl tvrdě vržený kov. Někdo zaklel. Rand popadl Rochaidův meč, pád dokončil kotoulem, a jak se zvedal, vytáhl meč z pochvy. Rochaid pronikavě, chrčivě zaječel, když se Rand přikrčil čelem k místu, odkud přišel.

Raefar Kisman tam stál a civěl na Rochaida. Čepel, kterou hodlal probodnout Randa, skončila v Rochaidově hrudi. Muranďanovi bublala na rtech krev, kopal do země a rozdíral si ruce o ostrou ocel, jak se ji snažil vytáhnout. Kisman byl jenom průměrně vysoký a na Tairena dost bledý, a kromě opasku s mečem byl oblečený stejně prostě jako Rand. Meč však schovával pod pláštěm a mohl si po Far Maddingu chodit, kam se mu zlíbilo, aniž by si ho někdo všiml.