Robert Jordan - Srdce zimy

Rand si odkašlal a sklonil hlavu. „Ženo, musím si s tebou promluvit nahoře,“ řekl a v poslední chvíli si vzpomněl a dodal: „Zlíbí-li se ti.“ Naléhavěji se vyjádřit nemohl, aniž by ještě dodržel společenské normy, doufal však, že tady nebudou otálet. To by mohly udělat, jen aby hostinské ukázaly, že nevyskočí na jeho zavolání. Lidé ve Far Maddingu z nějakého důvodu zřejmě skutečně věřili, že ženy odjinud vyskočí, když jim to muži přikážou!

Min se otočila a usmála se na něj, jako to dělala pokaždé, když ji oslovil ženo. V hlavě z ní cítil teplo a radost a náhle tu zajiskřilo i pobavení. Jejich situaci ve Far Maddingu shledávala velmi zábavnou. Aniž by od něj odtrhla oči, naklonila se k panímámě Nalherové a tiše jí cosi sdělila. Starší žena se zachechtala a vrhla po Nyneivě bolestný výraz.

Alivia vstala a rozhodně nevypadala jako ta zaražená žena, již, jak si matně vzpomínal, předával Taimovi. Všechny ty pochytané sul’dam a damane byly břemenem, jehož se rád zbavil, nic víc. Ve zlatých vlasech měla bílé prameny a v koutcích očí jemné vrásky, ale v očích nyní měla oheň. „No?“ protáhla a podívala se na Nyneivu a nějak se jí podařilo do toho jediného slova vložit kritiku i rozkaz.

Nyneiva se na ni zamračila a dávala si pěkně načas, než vstala a uhladila si sukně, ale vstala.

Rand na nic víc nečekal a spěchal nahoru. Lan čekal na schodech těsně mimo dohled z šenku. Rand mu tiše podal shrnutí toho, co se stalo. Lanův výraz se sebeméně nezměnil.

„Aspoň jeden z nich je vyřízený,“ prohodil a zamířil do pokoje, který sdílel s Nyneivou. „Připravím naše věci.“

Když se Min konečně ráčila dostavit, Rand už byl v místnosti, kde spolu s ní přebýval, vytahoval jejich šaty jedny přes druhé z vysoké skříně a cpal je do proutěných košů. Za ní přicházely Nyneiva s Alivií.

„Světlo, takhle všechno zničíš,“ vybuchla Min a odstrčila ho od koše. Začala šaty vyndávat a úhledně je skládala na postel vedle jeho meče s mírovým poutem. „Proč balíme?“ zeptala se, ale nedala mu možnost odpovědět. „Panímáma Nalherová říkala, že bys nebyl tak mrzutý, kdybych tě každý ráno vypráskala proutkem,“ zasmála se a roztřepala jeden z kabátků, které tady nenosila. Navrhl jí, že jí koupí nové, ale ona odmítla své vyšívané kabáty a spodky opustit. „Řekla jsem jí, že to zvážím. Lan se jí moc líbí.“ Náhle nasadila hlas výš, jak napodobovala hostinskou. „Já vždycky říkám, že spořádaný, mírný muž je mnohem lepší než hezká tvářička.“

Nyneiva frkla. „Kterápak by chtěla muže, kterýho by mohla donutit skákat skrz obruč, kdykoliv se jí zlíbí?“ Rand na ni zůstal zírat a Min spadla brada. Přesně toto Nyneiva Lanovi dělala, a Rand naprosto nechápal, jak to ten chudák snáší.

„Moc myslíš na muže, Nyneivo,“ protáhla Alivia. Nyneiva se zamračila, ale místo aby něco řekla, jenom tam stála a hladila si jeden náramek, zvláštní kousek s plochými zlatými řetízky, které se jí po hřbetě levé ruky táhly k prstenům na všech čtyřech prstech. Starší žena potřásla hlavou, jako by byla zklamaná, že to nevyvolalo odezvu.

„Balím, neboť musíme odjet, a to hezky rychle,“ prohlásil Rand. Nyneiva možná prozatím mlčela, jakkoliv to bylo divné, ale kdyby se zamračila ještě víc, začala by si určitě škubat za cop a ječet, že by se nikdo celé hodiny nevzmohl na slovo.

Než dopověděl to, co sdělil i Lanovi, Min přestala skládat šaty a začala dávat do druhého koše své knížky, a tentokrát je ani nebalila do látek, jak spěchala. Druhé dvě ženy na něj jen civěly, jako by ho viděly poprvé. Pro případ, že to nepochopily stejně rychle jako Min, dodal: „Rochaid a Kisman mě vlákali do léčky. Věděli, že je sleduju. Kisman z toho vyvázl. Jestli ví o tomhle hostinci, tak by se tu mohl objevit s Dashivou, Gedwynem a Torvalem, možná až za pár dní, ale možná už za hodinu.“

„Nejsem blbá,“ sdělila mu Nyneiva a dál na něj upírala oči. Ale mluvila klidně. Protestovala jenom kvůli samotnému protestování? „Jestli chceš spěchat, tak pomoz Min, místo abys tu stál jako tupec.“ Ještě chvíli na něj koukala, a než odešla, potřásla hlavou.

Alivia chtěla jít za ní, ale ještě se zastavila a zamračila se na Randa. Ne, ona už rozhodně nebyla zakřiknutá. „Mohl ses klidně nechat zabít,“ podotkla kriticky. „A ty máš moc práce, aby ses nechal zabít už teď. Musíš nám dovolit, abychom ti pomohly.“

Zamračil se na dveře, které za sebou zavřela. „Měla jsi u ní nějaká vidění, Min?“

„Mám je pořád, ale ne ten druh, co myslíš, nic, čemu bych rozuměla.“ Nakrčila nos a odložila jednu knihu stranou. Nebyla moc velká naděje, že by se vzdala byť jediného svazku ze své ne zrovna malé knihovny. Tenhle si nepochybně chtěla vzít s sebou a při první vhodné příležitosti si ho přečíst. S nosem v těch knížkách trávila celé hodiny. „Rande,“ začala pomalu, „udělal jsi to všechno, zabil jednoho muže a čelil dalšímu, a já... Rande, já nic necítila . Totiž přes to pouto. Ani strach, ani hněv. Dokonce ani starosti ne! Nic.“

„Já se na něj nezlobil.“ Zakroutil hlavou a zase začal cpát šaty do koše. „Jenom ho bylo třeba zabít, to je všechno. A proč bych se měl bát?“

„Aha,“ vydechla tiše. „Chápu.“ Zase se sklonila ke knihám. Pouto bylo velmi klidné, jako by byla hluboce zamyšlená, ale tím klidem se kroutil červíček pochybností.

„Min, slibuju, že nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Nevěděl, jestli ten slib dokáže dodržet, ale hodlal se o to pokusit.

Usmála se na něj, skoro se zasmála. Světlo, byla krásná. „To já vím, Rande. A já nedovolím, aby se něco stalo tobě.“ Poutem projela láska jako žár poledního slunce. „Ale Alivia má úplnou pravdu. Musíš nám dovolit, abychom ti nějak pomohly. Když nám ty muže dost podrobně popíšeš, mohly bychom se poptat. Rozhodně nemůžeš prohledávat celý město sám.“

Jsme mrtví , zamumlal Luis Therin. Mrtví by měli tiše ležet v hrobech, ale to oni nikdy nedělají .

Rand ten hlas skoro nevnímal. Náhle věděl, že Kismana a ostatní nemusí popisovat. Mohl by je nakreslit tak dobře, že by jejich tváře poznal každý. Až na to, že on v životě kreslit neuměl. Ale Luis Therin ano. To by ho mělo vyděsit. Mělo.

Isam přecházel sem tam po místnosti ve všudypřítomném světle Tel’aran’rhiodu . Pokrývky na posteli se změnily z pomačkaných v úhledně ustlané. Přehoz přešel z květinového do tmavě červeného a skončil jako prošívaný. Pomíjivé věci se tu měnily neustále, už si toho skoro nevšímal. Nemohl Tel’aran’rhiod využívat tak jako Vyvolení, ale tady se cítil nejvíc svobodný. Tady mohl být, čím chtěl. Při tom pomyšlení se zasmál.

Zastavil se u postele, opatrně vytáhl z pochvy dvě otrávené dýky a vystoupil z Neviditelného světa do bdělého. A tím se z něj stal Luc. Připadalo mu to vhodné.

V bdělém světě bylo v místnosti příšeří, ale jediným oknem sem dopadalo dost měsíčního světla, aby rozeznal dva spící lidi. Bez váhání do každého vrazil dýku. Probudili se s tichým výkřikem, ale on čepele vytáhl a vrážel je do nich znovu a znovu. Kvůli jedu nebylo příliš pravděpodobné, že by měli sílu křičet dost hlasitě, aby je zaslechl i někdo mimo místnost, ale on chtěl, aby tato kořist byla jeho způsobem, jaký jed zajistit nemohl. Když jim vrazil dýky mezi žebra, brzy se přestali kroutit.