Robert Jordan - Srdce zimy

Zklamání mu vydrželo jenom chvíli. Když se Rand, již s mečem v rukou, zvedl, Kisman také tasil a na svého zmítajícího se komplice se již znovu nepodíval. Pozoroval Randa a nervózně svíral dlouhý jílec svého meče. Nepochybně patřil k těm, kteří byli tak pyšní, že dokážou používat jedinou sílu jako zbraň, že šermem opovrhoval. Rand nikoliv. Rochaid sebou naposledy škubl a znehybněl, nevidoucí oči upřené k obloze.

„Čas umřít,“ pronesl Rand tiše, ale když udělal krok, kdesi za Tairenem se ozvalo chřestění, a pak další. Uliční garda.

„Zatknou nás oba,“ vydechl Kisman a mluvil zoufale. „Jestli nás najdou stát nad mrtvolou, oba nás oběsí! Víš, že to udělají!“

Měl pravdu, aspoň v něčem. Kdyby je tu gardisté našli, oba by je odvlekli do kobek pod Radnicí. Ozvaly se další řehtačky a blížily se. Gardisté si museli všimnout, že do stejné uličky vběhli tři muži. Možná dokonce zahlédli Kismanův meč. Rand váhavě kývl.

Tairen ostražitě couval, a když viděl, že se Rand nehýbá, vrátil meč do pochvy a vyrazil jako o závod, až za ním tmavý plášť vlál.

Rand odhodil vypůjčený meč na Rochaidovo tělo a rozběhl se na opačnou stranu. Odtamtud se zatím žádné řehtačky neozývaly. S trochou štěstí se dostane do ulic a splyne s davem dřív, než ho hlídky uvidí. Bál se jiných věcí než oprátky. Kdyby mu sundali rukavice, objevili by se draci, které měl na pažích, a to by docela stačilo, aby ho neoběsili, tím si byl jistý. Ale radní vyhlásily, že přijímají ten divný výnos, který vydala Elaida. Jakmile by se dostal do kobky, zůstal by tam, dokud by si pro něj Bílá věž neposlala. A tak utíkal, jak nejrychleji mohl.

Kisman se vmísil do davu na ulici a vydechl si úlevou. Do uličky, z níž právě vyšel, vběhli tři uliční gardisté. Držel si plášť tak, aby mu zakrýval meč, a vydal se s proudem. Šel stejně rychle jako ostatní, hlavně aby nepřitáhl pozornost gardistů. Minuli ho dva se svázaným zajatcem strčeným do pytle pověšeného na tyči, kterou nesli na ramenou. Z pytle muži trčela jen hlava, třeštil oči a divoce se rozhlížel. Kisman se zachvěl. Světlo spal jeho oči, mohl to být on! On!

Byl hlupák, když se k tomu nechal od Rochaida přemluvit. Měli počkat, až dorazí ostatní, nenápadně, aby se vyhnuli pozornosti. Rochaid chtěl všechnu slávu, chtěl být tím, kdo al’Thora zabije. Muranďan jen hořel touhou dokázat, že je lepší než al’Thor. Teď na to umřel a Raefar Kisman skoro taky, což ho rozzuřilo. Víc než po slávě toužil po moci, možná po vládě nad Tearem z Kamene. Možná něco víc. Chtěl žít navěky. To mu bylo slíbeno, to si taky zasloužil. Částečně se zlobil proto, že si nebyl jistý, jestli mají al’Thora vůbec zabít. Veliký pán věděl, že on by to chtěl – nebude klidně spát, dokud ten muž nebude mrtvý a pohřbený! – a přece...

„Zabij ho,“ přikázal jim M’Hael, než je poslal do Cairhienu, ale když byli odhaleni, rozhořčilo ho to stejně jako to, že neuspěli. Far Madding měl být jejich poslední nadějí, to dal najevo tak jasně jako leštěná mosaz. Dashiva prostě zmizel. Kisman nevěděl, jestli utekl, nebo ho M’Hael zabil, a nezáleželo mu na tom.

„Zabij ho,“ rozkázal mu později Demandred, ale dodal, že pro ně bude lepší, když zemřou, než když se nechají znovu odhalit. Kýmkoliv, dokonce i M’Haelem, jako by nevěděl o Taimově rozkazu.

A ještě později řekl Moridin: „Zabij ho, budeš-li muset, ale nade vše mi přines všechno, co bude mít u sebe. Tím napravíš všechny své předchozí přehmaty.“ Tvrdil o sobě, že je jedním z Vyvolených, a nikdo nebyl tak šílený, aby to o sobě prohlašoval, pokud to nebyla pravda, ale zřejmě považoval al’Thorův majetek za důležitější než jeho smrt, zabít ho nebylo vůbec nezbytné.

Ti dva byli jediní Vyvolení, s kterými se Kisman setkal, avšak i z nich dostával bolení hlavy. Byli horší než Cairhieňané. Tušil, že to, co mu neřekli, dokáže člověka zabít rychleji než rozkaz podepsaný vznešeným pánem. No, jakmile dorazí Torval a Gedwyn, budou moci udělat –

Najednou ho cosi píchlo do ruky. Užasle se zadíval na krvavou skvrnu, která se mu šířila po plášti. Nebyla to hluboká rána a žádný zloděj by ho nepořezal na ruce.

„On patří mně,“ zašeptal za ním nějaký muž, ale když se otočil, viděl jen dav lidí jdoucích si za svými záležitostmi. Těch několik, kteří si všimli krvavé skvrny na jeho plášti, se rychle podívalo stranou. Na tomto místě nechtěl být nikdo spojován ani se sebemenším násilím. Uměli moc dobře ignorovat to, co nechtěli vidět.

V ráně mu tepalo, pálila ho víc než zpočátku. Pustil plášť a přitiskl si na krvavou trhlinu v rukávě ruku. Paži měl na dotek nateklou a horkou. Náhle se ohromeně zadíval na zraněnou ruku, která byla zčernalá a nafouklá jako u týden staré mrtvoly.

Zoufale se rozběhl a odstrkoval lidi z cesty. Nevěděl, co se to s ním děje ani jak to bylo uděláno, výsledkem si však byl jistý. Pokud se nedostane z města, za jezero, do kopců. Tehdy bude mít šanci. Kůň. Potřeboval koně! Musel mít šanci. Byl mu přislíben život věčný! Kolem sebe viděl jen pěší a ti se před ním rozprchávali. Měl dojem, že slyší řehtačky gardistů, ale mohla to být i krev, jež mu bušila v uších. Všechno začínalo tmavnout. Obličejem udeřil do čehosi tvrdého a věděl, že upadl. Jeho poslední myšlenkou bylo, že se ho jeden z Vyvolených rozhodl potrestat, ale za co, to netušil.

Když Rand vstoupil, v šenku u Maredské koruny sedělo u kulatých stolů jen pár lidí. Přes své velkolepé jméno byl hostinec dost obyčejný, ve dvou poschodích měl asi dva tucty pokojů. Omítnuté stěny šenku měly žlutou barvu a muži posluhující u stolů nosili dlouhé žluté zástěry. V kamenných krbech hořel oheň a v místnosti bylo příjemné teplo. Okenice byly zavřené, avšak lampy pověšené na stěnách zaháněly šero. Vůně nesoucí se z kuchyně slibovaly chutné jídlo z ryb ze zdejšího jezera. Rand by si ho nechal ujít jen nerad. Kuchaři u Maredské koruny byli velmi dobří.

Lan seděl u stolu u zdi. Byl sám. Spletená kožená šňůra, jež mu přidržovala vlasy, přitahovala kradmé pohledy ostatních mužů, ale on se odmítl hadori vzdát byť jenom na chvilku. Podíval se Randovi do očí, a když ten kývl na schody vzadu, neplýtval časem na tázavé pohledy. Prostě odložil sklenici s vínem, vstal a vydal se ke schodům. I s malým nožem u pasu vypadal nebezpečně, ale s tím se taky nedalo nic dělat. Několik mužů u stolů se kouklo Randovým směrem, ale z nějakého důvodu hned pohlédli jinam, když se jim podíval do očí.

U kuchyně, u dveří do ženského pokoje, se Rand zastavil. Tam muži nesměli. Kromě několika kvítků namalovaných na stěně nebyl ženský pokoj o moc vybavenější než šenk, i když tu kandelábry byly také žluté a stály před krbem. Žluté zástěry žen posluhujících u stolů tady byly stejné, jaké měli muži v šenku. Panímáma Nalherová, štíhlá šedovlasá hostinská, seděla u stolu s Min, Nyneivou a Alivií a všechny poměrně hlasitě žvanily a smály se nad čajem.

Rand při pohledu na bývalou damane zaťal zuby. Nyneiva tvrdila, že ta ženská trvala na tom, že půjde s nimi, ale on nevěřil, že by někdo u Nyneivy mohl na čemkoliv „trvat". Z nějakého důvodu tady chtěla Alivii mít. Od chvíle, kdy za ní přišel, poté co odešel od Elain, se chovala tajuplně, jako by ze všech sil pracovala na tom, být Aes Sedai. Všechny tři ženy měly farmaddinské šaty s vysokým límcem, s hustě vyšívanými kvítky a ptáčky na živůtku, ramenech a rovnou až pod bradu, i když Nyneiva kvůli nim občas vrčela. Nepochybně by byla dala přednost pevnému dvouříčskému suknu před jemnějšími látkami, které tu našla. Na druhou stranu, pokud červená kisain na čele nestačila přitáhnout pozornost, ověšela se tolika šperky, jako kdyby se chystala ke královskému dvoru. Měla tenký zlatý pás a dlouhý náhrdelník a spoustu náramků, všechny až na jeden osázené jasně modrými safíry a leštěnými zelenými kameny, které neznal, a na každém prstě pravé ruky měla odpovídající prsten. Prsten s Velkým hadem měla někde schovaný, aby nepřitáhla pozornost, ale zbytek přitahoval pozornost desetkrát větší. Mnoho lidí by prsten Aes Sedai od pohledu nepoznalo, v těch drahokamech však každý viděl spoustu peněz.