Ivan Jefremov - Hodina Býka

„To je přirozené. Komplex urážky a msty je nevyhnutelný u každého, kdo se prodere k moci. Myslíte, že prosba člověka ponižuje? Vy jste nikdy nemusil o něco prosit matku, otce, učitele či instruktory? Nebo první milenku?“

„Uhýbáme od věci. Vraťme se k mé prosbě,“ řekl vládce suše. „Vy se svou nevyčerpatelnou intuicí a milým jednáním se mi zdáte nejgeniálnější ze všech žen, které jsem kdy viděl. A to nemluvím o znalostech, psychické zdatnosti, a konečně o kráse, což je také velmi důležité.“

„Vzpomínám si na rozhovor o lichocení,“ zasmála se Rodis.

„Čím se mě chystáte ponížit?“

„Ponížit? Veliký Hade! Chci vás povýšit nade všechny lidi na planetě Jan-Jach, chci, abyste se mi oddala!“ Fai se napřímila.

Čojo Čagas nevzrušeně pokračoval:

„Abyste mi porodila syna. Doufám, že jste se na Zemi naučili ovládat genetiku a můžete porodit dítě potřebného pohlaví?“

„Proč potřebujete syna ode mne? Máte přece k dispozici půl miliardy tormanských žen!“

„Nevyrovnají se vám ani zdaleka zdravím, tělesnou i duševní dokonalostí. Váš syn bude prvním dědičným vládcem planety Jan-Jach, nebo jak se mu zlíbí ji nazvat. Možná že jí dá vaše jméno!“

Červeň rozhořčení nebyla na Faině osmahlé pleti patrná.

„Tak vy sníte o dědič__________né vládě? Proč?“

„Cíl je jasný. Chci zlepšit život na planetě. Ale to mohu dosáhnout jen upevněním moci až k absolutismu. Vládce musí stát v nedohledné výši nade všemi. Musí být bohem planety i jejího národa.“

„Myslím, že jste v tom ohledu dosáhl svého cíle,“ řekla Fai se zdržovanou nevolí. „Vy i vaši spoluvládci stojíte tak vysoko nad masou obyvatelstva Jan-Jachu, jak to bylo možné jen ve státech nejhlubšího starověku na Zemi!“

Čojo Čagas nachmuřil čelo, pak se náhle důvěrně naklonil ke své společnici a zašeptal:

„Chápejte přece, že nemám tak všestranný rozum, aby se před ním bez přetvářky sklonili všichni moji poddaní…!“

„Ale jste dostatečně inteligentní, abyste si to uvědomil!

Abyste pochopil, že jediný člověk není schopen obsáhnout ohromné množství znalostí, jakých je třeba k vědeckému řízení planety. Ale máte vědce, pomohou vám. Škoda že nevěříte jim, a vůbec nikomu.“

„Ano, ano! Nemohu se bez nich obejít, ale nevěřím jim.

Vědci, to jsou podvodníci, zbabělci a ubozí přisluhovači.

Po mnoho generací klamali vládce i národ Jan-Jachu, a pokud vím, bylo tomu na Zemi ve starověku právě tak.

Slibovali, že planeta může uživit neomezený počet lidí, a vůbec nepočítali s tím, že země se vyčerpá dávno před dobou, již určili. Naprosto nevzali v úvahu škodlivost chemických hnojiv, která otrávila rostlinstvo i půdu, neuvážili, že každý člověk nutně potřebuje určitý životní prostor.

Protože tohle všechno nechápali, nespěchali také, aby vyslovili kategorické závěry. A výsledkem byla strašlivá katastrofa. Osmdesát let Hladu a Vražd! Pravda, za své chyby a opovážlivost důkladně zaplatili. Tisíce vědců pověsili obyvatelé hlavami dolů v branách měst nebo před vědeckými ústavy. Vědci nás, vládce, vždycky podváděli, hlavně matematikové a fyzikové, v jejichž reálných úspěších se nikdo kromě nich neuměl vyznat. Tak si asi počínali velekněží a mágové na Zemi. Ne, nemám rád vědce. Jsou to povrchní a ješitní lidé, zhýčkaní lehkým životem, a myslí si, že znají tajemství osudu!“

Fai Rodis, zaujata jeho otevřeností, se zamyšleně usmála.

„Celá jejich vina je v tom, že jim chybí dialektické myšlení. Nepochopili, že při nekonečné různorodosti světa se matematické metody podobají jazyku. Vždyť řeč je taky jedna z nejlogičtěji utvářených struktur lidského myšlení.

Se slovy je možno si pohrávat, dokazovat, co je libo, ba dají se jimi provádět i matematické důkazy čehokoli. Takovými žerty se často baví i vědci na Zemi.“

„Beztrestně?“

„Kdo by člověka trestal kvůli žertu? Neberte to vážně, nebuďte tak nedůtklivý. Ostatně, vy sám se podobáte matematikům, když vydáváte dekrety a nařízení a věříte, že slova mohou změnit vývoj společnosti a chod historie.“

„A kdo to tedy dokáže?“

„Jenom lidé!“

„Vždyť přece působíme na lidi!“

„Takhle nesmíte! Každé násilí nutně vyvolá protisílu, která bude neúprosně narůstat, a třebaže se neprojeví okamžitě, přijde neodvratně a často ze strany kde to vůbec nebudete čekat.“

„Proto chci upevnit celý systém a začít shora. Hovořil jsem o vědcích, abyste pochopila, jak hrozně toužím dát Jan-Jachu vládce, který by silou rozumu převyšoval současné lokajské vědce. Všichni na mně mámí značné prostředky, slibují vysoké technické úspěchy. Ve skutečnosti se však ukazuje, že každý krok k velkým objevům je příšerně drahý a stává se pro planetu čím dál tím neúnosnější.

Nezakázali jsme kosmické lety náhodou. Věda se dostává do slepé uličky, ale já ji nemohu zničit, ani nedokážu předvídat její omyly a podvody. Mohu pouze držet své učené služebníky ve strachu, že na ně kdykoli poštvu masu KŽI, kteří se s nimi vypořádají tak nelítostně, že se na to po staletí nezapomene.“

„A vy sníte o synovi s vynikajícím rozumem, jemuž svěříte planetu?“ zeptala se Rodis tiše.

„Právě tak! Je to ušlechtilý cíl! Ujišťujete mě, že jste sem přiletěli kvůli blahu mých lidi. Zde máte reálnou možnost vytvořit blaho!“ A Čojo Čagas přejel jazykem rty v upřímném vzrušení.

„Jak jste naivní, vy vládče!“ řekla náhle Rodis hlasitě.

„Cože?“ Fai k němu uklidňujícím gestem vztáhla ruku.

„Promiňte mi mou nespravedlivou příkrost. Vy prostě nemůžete vystoupit z duchovní sféry Jan-Jachu. Všechny předsudky, stereotypy a konzervativismus myšlení, který je člověku vlastní, vládnou i nad nejvyšším člověkem ve státě. Já zde u vás přímo fyzicky cítím pichlavé ovzduší hrubosti a zloby. Zřejmě jsou tím vinni i vědci, které tolik nemáte rád. Ve snaze nahradit člověka strojem upadli do nebezpečného omylu a rozšířili v duchovní sféře jednostranné lineárně logické myšlení, které považovali za podstatu rozumu.“

„Budiž! Pak ale tím potřebnější je člověk stojící vysoko nad nimi!“

„Ne! Mozek člověka se fyzicky mění velmi pomalu. I trvání naší pozemské civilizace je nicotné, proto nevnesla do lidského mozku žádné podstatné, změny. Každý vývoj je zcela určen podmínkami.“

„Prostředím?“

„Nejen tím. Milióny schopných lidí zahynuly, aniž daly světu co mohly, jenom proto, že jejich schopnosti nebyly v souladu s úkoly společnosti a s úrovní doby. Proto si také nedovedu představit svého syna v roli vládce při tak nízké úrovni poznání.“

„Jak to, nízké?“

„Ano, touha vládnout, povyšovat se nad ostatní lidi a manipulovat jimi je, jedním z nejprimitivnějších instinktů, projevujících se nejvýrazněji u paviáních samců. Emocionálně je to nejnižší a nejzaostalejší úroveň!“

„Chcete tím říci…“

„Ráda bych ještě dodala, že kdybyste skutečně měl syna, který by se stal dědičným vládcem a měl víc než vynikající intelekt, znamenalo by to určitě pohromu. Podle zákona Ahrimanovy Střely…“

„Jaká zase střela?“

„Je to vlastně kód, jímž označujeme tendenci rozmnožovat zlo a hoře při špatně uspořádané společnosti s tíživou morální atmosférou. Už naši společní předkové objevili zákon nepříznivých náhod, podle něhož se všechny přírodní i společenské procesy — z hlediska člověka — obracejí v neúspěchy, omyly a zmar. Samozřejmě že jde jen o dílčí odraz velikého zákona homogenizace, podle kterého nízké nebo zlepšené struktury během procesu odpadnou. Člověk se však celou dobu snaží dosáhnout zlepšených struktur bez vytvoření nutné báze, chce dostat něco za nic. Rozvoj živé přírody spočívá na slepé hře pokusů. Sto tisíc pokusů na jeden úspěch, jediná výhra při tisíckrát vržených kostkách.