Ivan Jefremov - Mlhoviny v Andromedě

„A tudíž náboj kulových blesků nebo něčeho podobného, který se dostal do nádrže, měl by tam zůstat. Ale přístroje nic neukazují…“

„V tam je naše naděje, Znamená to, že medúzy se nerozpadly v prach. Jsou…“

„Už rozumím. Svinuly se, staly se z nich jakési kokony.“

„Ano. Podobné přizpůsobivé schopnosti se často objevují u živých organismů, které musí přečkávat období nepříznivá pro jejich existenci. Dlouhé mrazivé noci na černé planetě, strašlivé uragány při» východech «a» západech «slunce, to jsou právě taková období. Ale protože se poměrně rychle střídají, jsem přesvědčen, že medúzy se mohou rychle zakuklit a stejně rychle změnit svůj stav. Usuzuji-li správně, podaří se nám dost rychle přivést černé medúzy k jejich vražedné činnosti.“

„Tím, že obnovíme teplotu, atmosféru, osvětlení a ostatní podmínky černé planety?“

„Ano. Všechno je vypočítáno a připraveno. Brzy přijde Grim Šar. Budeme provívat nádrž směsí neonu, kyslíku a dusíku za tlaku tří atmosfér. Ale nejdříve se přesvědčíme…“

Eon Tal se poradil s dvěma asistenty. Jakési zařízení se začalo zvolna přibližovat k hnědé nádrži. Přední rufolucitová deska se odsunula a otevřela přístup k nebezpečné pasti.

Elektrody uvnitř nádrže vystřídala mikrozrcadla s válcovými osvětlovači. Jeden z asistentů se postavil za televizní řídící pult. Obrazovka ukázala stěnu nádrže: vydutý povrch, pokrytý zrnitým povlakem a odrážející matně paprsky osvětlovače. Zrcadlo se nepřetržitě otáčelo, Eon Tal poznamenal:

„Rentgenem se to nedá prosvítit, izolace je příliš silná. Musíme užít složitějšího způsobu.“

Otáčivé zrcadlo obrazilo dno nádrže a na něm dva bílé chomáče jako nepravidelné koule s pórovitým, vláknitým povrchem. Podobaly se plodům nedávno vypěstované odrůdy chlebovníku o průměru sedmdesáti centimetrů,

„Připojte TVF k vektoru Grima Šara,“ obrátil se biolog na pomocníka.

Jakmile se vědec přesvědčil, že společné předpoklady byly správné, přiběhl okamžitě do laboratoře. Mhouřil ze zvyku oči, ačkoli nebyl krátkozraký, a obhlížel připravené přístroje. Grim Šar se nepodobal znamenitým vědcům, kteří se zpravidla vyznačovali imposantním zjevem a pánovitostí. Erg Noor si vzpomněl na Rena Boze, jehož nesmělost a jinošské vzezření také neodpovídaly jeho mocnému rozumu.

„Rozřízněte zavařený spoj!“ přikázal Grim Šar. Mechanická ruka odřízla vrstvu pevné emailové hmoty, aniž pohnula těžkým víkem. Hadice s plynovou směsí se zapojily k ventilům. Silný reflektor s infračervenými paprsky nahradil železnou hvězdu.

„Teplota… přitažlivá síla… tlak… elektrické nasycení…“ opakoval asistent údaje přístrojů.

Po půl hodině se Grim Šar otočil k astronautům.

„Pojďme do sálu oddechu. Nedá se odhadnout, kdy zámotky ožijí. Má-li Eon pravdu, stane se to brzy. Služba nás upozorní.“

Institut Nervových Drah byl vybudován daleko od obytné zóny, na okraji chráněné stepi. Země na počátku léta byla suchá a dokořán otevřenými okny pronikal šelest větru i lehká vůně sežehlé trávy.

Tři vědečtí pracovníci se zabořili do pohodlných křesel a hleděli mlčky z oken přes košaté koruny stromů na modravý opar vzdáleného horizontu. Chvílemi někdo z nich přivíral unavené oči, ale čekání bylo příliš napjaté, aby se dalo zdřímnout. Tentokrát však osud nezkoušel trpělivost vědců dlouho. Neuplynuly ani tři hodiny, když se rozsvítila obrazovka přímého spojení. Dozorčí asistent se stěží ovládal.

„Víko se pohybuje!“

Všichni tři se mžikem ocitli v laboratoři.

„Uzavřete pevně rufolucitovou komoru, zkontrolujte neprodyšnost!“ nařídil Grim Šar. „Přeneste podmínky planety do komory.“

Nehlučné syčení mocných čerpadel, pohvizdování tlakového stabilizátoru — a uvnitř průzračné klece zavládla atmosféra černého světa.

„Zvyšte vlhkost a nasyceni elektřinou,“ pokračoval Grim Šar.

Ostrá vůně ozónu se rozlila po laboratoři.

Nic se nestalo. Vědec se zachmuřil, znovu přehlížel přístroje a uvažoval, co opominuli.

„Musí být tma!“ zazněl zčistajasna Ergův hlas. Eon Tal až poskočil.

„Jak jsem na to mohl zapomenout! Grime, vy jste nebyl na železné hvězdě, ale já…!“

„Polarizující rolety!“ řekl vědec místo odpovědi.

Světlo zhaslo. Laboratoř osvětlovala jen světla přístrojů. Asistenti stáhli přes pult závěs a všechno se ponořilo do tmy. Tu a tam se zaleskly body samozářících indikátorů.

Dech černé planety zavanul do tváří astronautů a oživil v paměti strašné i úchvatné dny těžkého boje.

Uběhlo pár minut mlčení, v němž bylo slyšet jen opatrné pohyby Eona Tala, který seřizoval obrazovku pro infračervené paprsky, s polarizujícím stínidlem, jež odráželo světlo.

Slabý zvuk, těžký úder, a z vodní nádrže uvnitř rufolucitové komory odpadlo víko. Zablikaly známé hnědé jiskřičky — to se chapadla černé příšery objevila nad okrajem nádrže. Netvor se nečekaným skokem vymrštil vzhůru, roztáhl se jako černá pokrývka přes celou plochu rufolucitové komory a narazil na průzračný strop. Po celém medúzině těle zasršely tisíce hnědých hvězdiček, černá pokrývka se kupolovitě vzdula, jako by ji zespodu nafoukl, a medúza soustředěným náporem chapadel se opřela do dna komory. I druhý netvor vylétl z nádrže jako černý přízrak, vzbuzuje bezděčnou hrůzu svými rychlými, neslyšnými pohyby. Ale zde, za silnými stěnami vyzkoušené komory a v kruhu přístrojů, řízených na dálku, byli zplozenci černé planety bezmocní.

Přístroje měřily, fotografovaly, definovaly a kreslily složité křivky, rozkládajíce ústrojí netvorů na nejrůznější fyzické, chemické i biologické ukazatele. Rozum člověka pak znovu sestavoval různé údaje, zmocňoval se vnitřního mechanismu neznámých zplozenců tmy a podroboval si je.

Každou hodinu, jež nepozorovaně prchla, Erg Noor věřil silněji ve vítězství.

Eon Tal byl stále veselejší, Grim Šar i jeho mladí asistenti čím dál tím živější.

Konečně přistoupil vědec k Ergovi.

„Můžete s klidným srdcem odejít. My zde zůstaneme do konce výzkumu. Bojím se rozsvítit, zde se černé medúzy nemají kam skrýt jako na vlastní planetě. Ale musí odpovědět na všechno, co chceme vědět.“

„A budete vědět?“

„Za tři nebo čtyři dny bude výzkum úplný pro úroveň našich znalostí. Ale už teď je možné představit si, jak působí ochromující ústrojí.“

„A vyléčí se Niza i Eon?“

„Ano.“

Teprve teď Erg Noor pocítil, jakou tíhu v sobě nosil od onoho černého dne — dne nebo noci…! To je přece stejné! Zaplavila ho divoká vlna radosti, že se musil přemáhat, aby Grima Šara nevyhodil do vzduchu; měl chuť malého vědce obejmout a třást jím. Erg se podivil sám sobě, ale za chvíli se uklidnil a byl opět soustředěný jako vždy.

„Vaše studium velmi prospěje příští výpravě v boji s medúzami a kříži.“

„Ovšem. Teď budeme nepřítele znát. Ale copak se uskuteční výprava do světa tmy a tíhy?“

„Nepochybuji o tom!“

Teplý den severního podzimu sotva začal.

Erg Noor šel bez obvyklé ráznosti, našlapuje bosýma nohama na měkkou trávu. Vpředu na kraji lesa proplétala se zelená stěna cedrů mezi opadanými kleny, které vypadaly jako sloupy řídkého šedého dýmu. Zde v rezervací člověk do přírody nezasahoval. Vlastní půvab spočíval právě v neuspořádaných porostech, v protichůdnosti příjemných i ostrých vůní.