Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Předpokládám, že každý nezaujatý čtenář, který prozatím není obeznámen s plody intelektuální ekvilibristiky pánů Soroky a Browna a dočetl můj text až do tohoto místa, pokrčí teď rameny a řekne si: „Co je to za nesmysly, to by přece odporovalo naprosto všemu, co jsem až doposud přečetl…“ V případě čtenáře zaujatého, tedy znajícího Toiva už z Patera životopisů, mohu poradit jen jedno: vynasnažte se nazírat tyto paměti střízlivě, nemělo by smysl znovu jitřit problém lidenů, který do dnešního dne přece jen už trochu vyčichl.

Není sporu o tom, že historiografie Velkého zjevení trpí mnoha bílými místy, ale já se vší odpovědností tvrdím, že s Toivem Glumovem nemají tato bílá místa nic společného. A se vší odpovědností prohlašuji, že veškeré rafinované myšlenkové stavby P. Soroky a E. Browna, to jsou jen lehkomyslné bajky, další pokus poškrábat se pravou rukou za levým uchem skrz levé koleno.

A ještě tu máme tu „poslední srdceryvnou frašku“. Dnes je mi líto jen jednoho a jen jedno si do dnešního dne vyčítám. Já starý tlustokožec jsem tehdy nepochopil a nedokázal předvídat, že Toiva Glumova vidím naposledy.

Sverdlovsk, Topol 11, byt 9716

M. Kammererovi

Big Bagu!

Dnes mě navštívil Logovenko. Naše rozmluva trvala od 12.15 do 14.05. Logovenko byl velmi výmluvný a přesvědčivý. Podstata problému: Všechno ani zdaleka není tak jednoduché, jak by se nám mohlo zdát. Například tvrdí, že období stacionárního vývoje končí a blíží se doba otřesů (biosociálních a psychosociálních). Hlavním úkolem lidenů ve vztahu k lidstvu je tudíž stát na stráži — „nad propastí v žitě“, tak to řekl. V současné době na Zemi i ve vesmíru žije a hraje si 432 lidenů. Mně navrhují, abych se stal 433., za kterýmžto účelem se mám pozítří 20. května v 10.00 dostavit do Charkova.

Nepřítel lidského rodu ve mně mi našeptává, že jen naprostý idiot je schopen zříct se příležitosti získat superinteligenci a moc nad vesmírem. Tento šepot se mi daří přehlušovat bez zvláštního úsilí, protože, jak je Vám dobře známo, nejsem ambiciózní a elita je mi proti mysli v jakékoli podobě. A vždy byla. Nechci Vám tajit, že dojem z naší poslední debaty mi do srdce zapadl mnohem spolehlivěji, než bych si býval sám přál. Je krajně nepříjemné cítit se jako dezertér a odpadlík. S volbou bych neváhal ani na okamžik, ale jedno vím naprosto přesně: Jakmile ve mně vyvolají tu lidenskou metamorfózu, nic (NIC!) lidského ve mně nezůstane. Přiznejte se, že v hloubi duše si myslíte totéž.

Do Charkova nepojedu. Za těch pár dní jsem si všechno důkladně promyslel a do Charkova nepojedu — už proto, že by to byla především zrada spáchaná na Asje. Za druhé proto, že miluji matku a nadevše si jí vážím. Za třetí proto, že mám rád své přátele a svou minulost. Proměna v lidena by byla má smrt. Je to mnohem horší než smrt, protože pro ty, kdo mě mají rádi, zůstanu živ, ale k nepoznání odporný. Domýšlivé, samolibé a chorobně sebejisté individuum. K tomu všemu s největší pravděpodobností nesmrtelné.

Zítra letím za Asjou na Pandoru.

Sbohem. Přeji hodně úspěchů.

18. 05. 99

Informační hlášení

č. 086/99

Komkon-2

Ural — Sever

Datum: 14. 11. 99

Autor: S. Mtbevari, inspektor

Téma: 081 Vlny ztišují vítr

Obsah: Rozmluva s T. Glumovem

V souladu s Vaším pokynem popaměti reprodukuji svou rozmluvu s bývalým inspektorem T. Glumovem, která se odehrála uprostřed července t.r.

Kolem 17.00 hod., když jsem seděl Ve své pracovně, se ozval videosignál a na obrazovce se objevila tvář T. Glumova. Byl veselý, bodrý, hlučně se se mnou zdravil. Od chvíle, kdy jsem ho viděl naposledy, zřejmě trochu přibral na váze. Následoval rozhovor přibližně tohoto znění:

GLUMOV: Kde máte šéfa? Pokouším se ho někde polapit už celý den, a nic z toho!

JÁ: Je služebně mimo, vrátí se pozdě.

GLUMOV: Škoda. Nutně bych ho potřeboval. Moc bych si s ním chtěl promluvit.

JÁ: Tak mu napiš a pošli to.

GLUMOV (se zamyslel): Ona je to dlouhá historie. (Tuto frázi si pamatuji doslova.)

JÁ: Tak mi řekni, co mu mám vyřídit. Nebo jak se s tebou spojit, poznamenám mu to.

GLUMOV: Ne, to ne. Musím s ním jednat osobně.

Jinak už nic podstatného řečeno nebylo, ovšem přesnější by asi bylo uvést, že víc si toho nepamatuji.

Rád bych zdůraznil, že v té době jsem o T. Glumovovi věděl jen tolik, že z osobních důvodů požádal o dovolenou a odcestoval za manželkou na Pandoru. Právě proto mě ani ve snu nenapadlo vykonat to nejzákladnější: zaregistrovat hovor, zjistit spojový kanál, informovat Prezidenta apod. Mohu dodat jen to, že podle mého názoru Glumov mluvil z místnosti osvětlené přirozeným slunečním světlem. V té době se zřejmě nalézal na Zemi, a to na východní polokouli.

Prezidentovi sektoru

Ural-Sever KK-2

Datum: 23. 01. 101

Autor: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU

Téma: 050 T. Glumov, metahom

Prezidente!

Nemám Vám co oznámit. Setkání se nekonalo. Čekal jsem na něj na Purpurové pláži až do tmy. Nepřišel.

Samozřejmě by mi bývalo nedalo žádnou práci vypravit se k němu domů a počkat na něj tam, ale mám takový pocit, že by to byla taktická chyba. Vždyť on nehodlá motat nám hlavy, prostě zapomíná. Ještě počkáme.

Komkon-1

Předsedovi komise Metahom

G. Komovovi

Můj Kapitáne!

Posílám Ti dva pozoruhodné texty, mající bezprostřední vztah k objektu Tvé největší současné vášně.

Text č. 1: Vzkaz T. Glumova, adresovaný M. Kammererovi

Drahý Big Bagu!

Jsem strašlivě vinen. Ale jsem ochoten se napravit. Pozítří, tedy druhého přesně v 20.00 URČITĚ budu doma. Čekám Tě. Zaručuji hojnost lahůdek všeho druhu a slibuji, že Ti všechno vysvětlím. Přestože, pokud tomu správně rozumím, zvlášť zapotřebí to zatím není.

Text č. 2: Dopis A. Glumovové, adresovaný M. Kammererovi a zaslaný společné se vzkazem T. Glumova

Vážený Maxime!

Poprosil mě, abych Vám poslala tento vzkaz. Ale proč Vám ho neposlal sám? Proč se Vám prostě neozval, když se s Vámi chce sejít? Já tomu vůbec nerozumím. Poslední dobou mu ostatně rozumím málokdy, dokonce i když mluvíme o těch zdánlivě nejobyčejnějších věcech. Zato vím, že je nešťastný. Jako oni všichni. Když je se mnou, sžírá ho beznadějná nuda. Když je tam, stýská se mu po mně, jinak by se nevracel. Takhle žít přirozeně nemůže a musí zvolit jednu ze dvou eventualit. Já už vím, co zvolí. Poslední dobou se vrací stále méně. Znám jeho soukmenovce, kteří se přestali vracet nadobro. Na Zemi už nemají co pohledávat.

Pokud jde o jeho pozvání, to samozřejmě platí a ráda Vás uvidím, ale nepočítejte s tím, že tu bude. Já s tím nepočítám.

Kammerer na schůzku přirozeně šel a T. Glumov se přirozeně nedostavil.

Odcházejí, můj Kapitáne. Odcházejí nešťastni a další nešťastné tu po sobě zanechávají. Zanechávají tu lidskost. Je to vážné.

Jak se to všechno nepodobá oněm apokalyptickým obrazům, které jsme si navzájem malovali před čtyřmi lety. Vzpomínáš, jak dědek Gorbovskij s lišáckým, potutelným šklebem zahekal: „Vlny ztišují vítr…“ Všichni jsme chápavě pokyvovali hlavami a Ty, pokud si dobře vzpomínám, jsi citát dokončil — s tváří téměř kreténskou, tak mnohoznačný měla mít výraz. Ale copak jsme mu tehdy rozuměli? Nikdo z nás mu nerozuměl! A teď, můj Kapitáne, když nenávratně odešli, oddechli jsme si? Nebo je nám to líto? Nevím. A Ty?