Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

KOMOV: Leonide Andrejeviči, vy mě tou svou lehkomyslností někdy prostě zarážíte. Tohle je opravdu rozkol! Chápete? Rozkol! A vy mi tu s prominutím plácáte nějaká spanilomyslná kázáníčka!

GORBOVSKIJ: A vy jste mi taky horká hlava, milánku. Samozřejmě že je to rozkol! Jenom by mě zajímalo, jestli už jste někdy viděl nějaký pokrok bez rozkolu. Jestli jste někdy viděl nějaký pokrok bez stresů, trpkosti a pocitu ponížení. Bez těch, co pokročí daleko kupředu, a těch, kteří zůstanou vzadu…

KOMOV: Ale jistě, jak jinak! „A ty, co zdupou mě a zničí, uvítám hymnou oslavnou…“

GORBOVSKIJ: Řekl bych, že víc by se hodilo něco jako… ééé… „A ty, kteří mě předstihují, provázím hymnou oslavnou!“

LOGOVENKO: Když dovolíte, Gennadiji Jurjeviči, pokusím se vás utěšit. Máme velmi vážné důvody k předpokladu, že tento rozkol zdaleka není poslední. Kromě třetí impulsní soustavy jsme v organismu druhu homo sapiens objevili také čtvrtou nízkofrekvenční, a teď už i pátou… zatím nepojmenovanou. Co by mohla znamenat iniciace těchto soustav, to zatím ani my — ani my! — nejsme s to domyslet. Ale nedosti na tom. Rozkol už se rýsuje i mezi námi, přímo v našich řadách. Je to nevyhnutelné. Jako monzunové lijáky. (Pauza.) Co se dá dělat? Za sebou máme šest vědeckotechnických revolucí, dvě technologické kontrarevoluce, dvě gnoseologické krize — takže než se nadějete, prosadí si evoluce své…

GORBOVSKIJ: No právě. Kdybychom pěkně seděli na zadku jako Leoniďané nebo Tagořané, žili bychom si jako v bavlnce. Co nás to popadlo, nechat se zlákat zrovna technologií!

KOMOV: To je všechno moc pěkné, ale stejně — co to je, ten váš metahom? Jaké jsou jeho základní cíle? Jaké podněty uznává? Jaké má zájmy? Nebo je to snad tajemství?

LOGOVENKO: V žádném případě…

(Tady záznam prakticky končí, protože po zbývající 34 minuty 11 sekund beznadějně mlčí.) 15.05.99

Zpracoval M. Kammerer

Dnes se při té vzpomínce maně zastydím, ale všechny poslední dny jsem tenkrát prožil ve stavu blízkém euforii. Bylo to, jako by najednou ustalo nesnesitelné fyzické vypětí. Něco podobného zřejmě zakoušel Sisyfos, když mu kámen konečně vyklouzl z rukou a jemu se dostávalo blažené možnosti alespoň chvilku posedět na vrcholu, než zase všechno začne znovu.

Každý pozemšťan se s Velkým zjevením vyrovnával po svém. Ale ať se na místě propadnu, jestli jsem na tom já nebyl přece jen hůř než kdokoli jiný.

Teď, když jsem si vše výše uvedené ještě jednou pročetl, přepadla mě obava, že mé strázně způsobené Velkým zjevením by mohly být nesprávně pochopeny. Může vzniknout dojem, jako bych se strachoval o osudy lidstva. Beze strachu se to pochopitelně neobešlo — vždyť tenkrát jsem o lidenech nevěděl nic vyjma toho, že existují. Takže strach tu samosebou byl. A taky krátké panické myšlené skřeky: „No, a doskákali jsme!“ A pocit katastroficky překotného zvratu, manévru, kdy máte pocit, že kormidlo neudržíte a poženete se neznámo kam, bezmocní jako divoch za zemětřesení… Ale tomu všemu přece jen vévodilo ponižující vědomí profesionální nezpůsobilosti: Tohle nám uteklo! Proklouzlo mezi prsty! Frnklo před nosem! A dobře nám tak, žabařům…

A najednou to všechno opadlo. Mimochodem vůbec ne proto, že Logovenko mě alespoň v něčem přesvědčil a v něco donutil uvěřit. Jde o něco docela jiného.

Na pocit profesionálního nezdaru jsem si za šest neděl zvykl („Muka svědomí jsou nesnesitelná“ — to je jeden z malých a nepříjemných objevů, jichž se člověk dobírá s přibývajícími léty.)

Kormidlo mi z rukou nic nevyrvalo — přenechal jsem je jiným — a dokonce jsem si se značnou dávkou nezúčastněnosti uvědomoval, že Komov jako obvykle příliš dramatizuje, kdežto Leonid Andrejevič je si, věren své přirozenosti, až příliš jistý šťastným koncem každého kataklyzmatu…

Znovu jsem se ocitl na svém místě a znovu mě opanovaly navyklé starosti, například jak zorganizovat stálý a dostatečně koncentrovaný přísun informací pro ty, jejichž posláním je rozhodovat.

Patnáctého večer jsem od Komova dostal pokyn, abych jednal podle vlastního uvážení.

Šestnáctého ráno jsem si k sobě pozval Toiva Glumova. Bez jakýchkoli vysvětlivek a předeher jsem mu dal přečíst záznam debaty v Leonidově domě a za pozornost stojí, že úspěchem tohoto tahu jsem si byl prakticky jistý.

Proč bych taky pochyboval?

Pracovní fonogram

Datum: 16. 05. 99

Hovoří: M. Kammerer, vedoucí oddělení MU; T. Glumov, inspektor

Téma: * * *

Obsah: * * *

GLUMOV: Co bylo v těch hluchých pasážích?

KAMMERER: Bravo! Ty máš ale náturu, kluku ušatá. Když jsem pochopil, co se stalo, půl hodiny jsem málem běhal po stropě!

GLUMOV: Tak co tam bylo?

KAMMERER: Nevíme.

GLUMOV: Nerozumím. Jak to, že nevíme?

KAMMERER: Jednoduše. Komov ani Gorbovskij si to nepamatují. Vůbec si nejsou nějakých pauz vědomi. A restaurovat fonogram není možné. To není vymazáno, to je dokonale zničeno. V příslušných místech záznamové mřížky je zcela destruována molekulární struktura materiálu.

GLUMOV: Zvláštní způsob, jak vést jednání.

KAMMERER: Na to si budeme muset zvyknout.

PAUZA

GLUMOV: A co teď?

KAMMERER: Zatím toho víme příliš málo. Přísně vzato se rýsují jen dvě možnosti. Buď se soužití s nimi naučíme, nebo nenaučíme.

GLUMOV: Je tu ještě třetí možnost.

KAMMERER: Klid, chlapče. Třetí možnost neexistuje.

GLUMOV: Existuje! Oni se s námi taky nemalujou!

KAMMERER: To ještě není důvod.

GLUMOV: To je důvod! Oni se taky Světové rady na nic neptali. A už léta si tu klidně proměňují lidi v nelidi! Provádějí na lidech experimenty! A dokonce i teď, když už jsou odhaleni, si klidně přijdou na jednání a dovolí si…

KAMMERER (přerušuje ho): To, co chceš navrhnout, se dá provést buď otevřeně, a pak se celé lidstvo stane svědkem vpravdě odporného násilí; anebo potají, hnusně, za zády veřejného mínění…

GLUMOV (nenechává ho domluvit): To jsou jen slova! Podstatné přece je, že lidstvo nemůže být kulturou a zároveň inkubátorem pro pěstování nelidí, a už vůbec se nesmí stát polygonem pro ty jejich zatracené pokusy. Promiňte, Big Bagu, ale dopustil jste se chyby. Do téhle záležitosti jste neměl zasvěcovat ani Komova, ani Gorbovského. Dostal jste se do trapné situace. Tohle je věc Komkonu-2 a je v naší kompetenci. Myslím, že ještě není pozdě. Obtěžkejme své duše tímto hříchem.

KAMMERER: Kde se v tobě propána bere ta xenofobie? To přece nejsou Poutníci, to nejsou progresoři, které tolik nenávidíš…

GLUMOV: Mám takový dojem, že tihle jsou ještě horší než progresoři. Jsou to odpadlíci. Paraziti. Něco jako vosy, které ukládají vajíčka do housenek…

PAUZA

KAMMERER: Jen mluv, mluv. Potřebuješ se vymluvit.

GLUMOV: Už nic neřeknu. Nemá to cenu. Pět let na tom pod vaším vedením dělám a pět let se potácím jako slepé štěně… Snad byste mi aspoň mohl říct, kdy jste na to přišel? Kdy jste pochopil, že to nejsou Poutníci? Před půl rokem? Před osmi měsíci?

KAMMERER: Před sedmi týdny.

GLUMOV: Na tom nesejde… V každém případě jsou to už skoro dva měsíce. Chápu, měl jste své důvody, nechtěl jste mě zasvěcovat do všech detailů, ale jak jste mi mohl zatajit, že se změnil objekt našeho pátrání? Jak jste si mohl dovolit mě nutit, abych ze sebe dělal takového kreténa? Abych se jako kretén choval před Gorbovským a Komovem… Já vidím rudě, sotva si na to vzpomenu!