Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Toivo přistoupil ke zdi a zahloubal se do obrázků. Byly to dětské kresbičky. Akvarely. Kvaše. Perokresby. Malé domečky a vedle nich obří holčičky, jimž borovice nesahají ani po kolena. Psi (nebo snad Hlaváči). Slon. Tachorg. Nějaká kosmická konstrukce — možná fantastický hvězdolet, možná hangár. Toivo si povzdechl a vrátil se na pohovku. Po celou tu dobu jsem ho nespustil z očí.

Zrak se mi zamlžil slzami. O prohraném boji jsem už nepřemýšlel. Tam za dveřmi umíral Gorbovskij — umírala epocha, umírala živá legenda. Galaktický pilot. Výsadkář. Objevitel civilizací. Zakladatel Velkého Komkonu. Člen Světové rady. Dědeček Gorbovskij… To především — dědeček Gorbovskij! Právě dědeček! Byl jako z pohádky, vždy dobrý a vlídný, a proto měl vždycky pravdu. Žil zkrátka v epoše, kdy dobro vítězilo. „Ze všech myslitelných řešení vybírej vždy to nejdobrotivější.“ Ne nejslibnější ani nejracionálnější a v žádném případě to nejefektnější — nejdobrotivější! Nikdy taková slova nevypustil z úst a o svých životopiscích, kteří mu je připisovali, se vyjadřoval velmi neuctivě, rozhodně v takových pojmech nikdy neuvažoval, a přesto právě tato okřídlená fráze vyjadřovala samu dřeň jeho života. Nu a už vůbec by se ona slova nemohla stát receptem, protože lidská dobrota není zdaleka dána každému, to je stejný talent jako třeba hudební sluch nebo jasnovidectví, jenže ještě mnohem vzácnější. A plakat se Toivovi chtělo proto, že umíral nejdobrotivější z lidí. Na jeho náhrobku bude vytesáno: Byl nejdobrotivější ze všech…

Řekl bych, že Toivovy myšlenky směřovaly právě touto pěšinkou. Vše, s čím jsem perspektivně počítal, stálo na předpokladu, že Toivo uvažoval takto.

Uplynulo třiačtyřicet minut.

Dveře se náhle rozlétly. Všechno bylo jako v pohádce. Nebo jako ve filmu. Gorbovskij, v pruhovaném pyžamu nepředstavitelně dlouhý, vychrtlý a veselý, vstoupil nejistými krůčky do salónu a kostkovaný pléd, který se třásněmi zachytil za knoflík, vláčel za sebou.

„Á, ty jsi ještě tady!“ pronesl s radostným zadostiučiněním, obraceje se ke zkoprnělému Toivovi. „Všechno je před námi, můj chlapče! Všechno je před námi! Máš pravdu!“

Po těchto záhadných slovech potácivým krokem zamířil k nejbližšímu oknu a vytáhl roletu. Do salónu vtrhlo oslnivé světlo, my bezmocně zamžourali a Gorbovskij se opět zahleděl na Toiva, který ve vojáčkem pozoru strnul pod nástěnnou lampou. Pohlédl jsem na Komova. Ten upřímně zářil, blýskal cukrově bílými zuby a málem předl jako kocour, který zrovna žere zlatou rybku. Vypadal na oblíbeného parťáka, kterému vyšla báječná recese. Tak to taky vlastně bylo.

„To není špatné, to rozhodně není špatné,“ broukal si Gorbovskij. „Dokonce výborné!“

S hlavou skloněnou ke straně se blížil k Toivovi, neomaleně si ho prohlížel od hlavy až k patě, a když došel až k němu, položil mu ruku na rameno a lehce je stiskl kostnatými prsty.

„Pevně doufám, že se na mě nezlobíš, chlapče. A já měl přece taky pravdu… A ta příkrost, to je z podráždění. Řeknu ti, že umírat, to je ta nejprotivnější zábava, jakou znám. Už si z toho nic nedělej.“

Toivo mlčel. Samozřejmě naprosto ničemu nerozuměl. Tohle představení si vymyslel a zorganizoval Komov. Gorbovskij věděl přesně tolik, kolik mu toho Komov považoval za nutné sdělit. Uměl jsem si moc dobře představit, jaký rozhovor se mezi těmi dvěma v ložnici odehrál. Toivo Glumov ovšem nechápal nic.

Uchopil jsem ho za loket a řekl Gorbovskému:

„My odcházíme, Leonide Andrejeviči.“

Kývl na souhlas.

„Jistě, jen běžte. A děkuju. Moc jste mi pomohli. Ještě se uvidíme, a ne jednou!“

Když jsme dům opustili, Toivo se mě zeptal:

„Nemohl byste mi náhodou vysvětlit, co to všechno má znamenat?“

„To snad vidíš sám — zatím si to s umíráním rozmyslel.“

„Ale proč?“

„Nezlob se na mě, Toivo, to je dost slabomyslná otázka…“

Chvíli uvažoval a pak řekl:

„Však ji taky vyslovil slabomyslný. Chci říct, že ještě nikdy v životě jsem neměl tak živý pocit, že jsem idiot… A děkuji vám za péči a účast, Big Bagu.“

Jen jsem se ušklíbl. Mlčky jsme po schodišti sbíhali k přistávací plošině. Zezdola proti nám kráčel nějaký muž. Byl to zástupce ředitele Charkovské pobočky ÚMV Daniil Logovenko, celý zrůžovělý a moc a moc ustaraný.

„Zdravím tě,“ řekl mi. „Nejdu moc pozdě?“

„Moc pozdě ne. Jsi očekáván.“

A vtom Logovenko s tím nejspiklenečtějším výrazem ve tváři, jakého byl mocen, mrkl na Toiva Glumova a pokračoval ve výstupu, tentokrát už o poznání rychleji. Toivo se nespokojeně zaškaredil a ohlédl se za ním.

DŮVĚRNÉ!

Jen pro členy předsednictva Světové rady

Výt. č. 115

Obsah: Záznam rozhovoru konaného v Leonidově domě (Kraslava, Lotyšsko) 14. 05. 99

Hovoří: L. Gorbovskij, člen Světové rady G. Komov, člen Světové rady, dočasně pověřený funkcí prezidenta sekce Ural — Sever Komkonu-2

D. Logovenko, zást. ředitele Charkovské pobočky ÚMV

KOMOV: To znamená, že od normálního člověka se fakticky ničím nelišíte?

LOGOVENKO: Rozdíl je obrovský, ale… Teď, když sedím tady a mluvím s vámi, liším se od vás jen vědomím, že jsem jiný než vy. To je jedna z mých možných úrovní, mimochodem dosti únavná. Mám s tím jisté obtíže, ale už jsem si zvykl, zatímco většina z nás odvykla definitivně a navždy… Nu a na zmíněné úrovni lze rozdíly zjistit jen s pomocí speciální aparatury.

KOMOV: Chcete říct, že na jiných úrovních…

LOGOVENKO: Ano, na jiných úrovních je vše jiné. Jiný intelekt, jiné fyziologické funkce… dokonce jiná podoba…

KOMOV: A na těch jiných úrovních už nejste lidé?

LOGOVENKO: My vůbec nejsme lidé! Nenechte se mást tím, že jsme se zrodili z člověka díky jinému člověku…

GORBOVSKIJ: Prosím za prominutí, Daniile Alexandroviči, ale nemohl byste nám to celé nějak ilustrovat… Pochopte mě správně, rozhodně bych se vás nechtěl dotknout, ale zatím… zatím jsou to všechno jen slova…Co vy na to? Nějakou jinou úroveň byste nám předvést nemohl pokud by vám to samozřejmě nepůsobilo nějaké problémy? Co vy na to?

LOGOVENKO (s lehkým úsměškem): Ale prosím…

(Ozývají se tlumené zvuky, připomínající svištivý trylek, čísi nesrozumitelné mručení a cinkot rozbíjeného skla.)

LOGOVENKO: Promiňte, myslel jsem, že je nerozbitná.

(Asi desetivteřinová pauza.)

LOGOVENKO: Je to on?

GORBOVSKIJ: Ne… řekl bych… Ale ne, nene, to není on. Támhleten, ten, co stojí na okně.

LOGOVENKO: Okamžik…

GORBOVSKIJ: Stačí, nenamáhejte se, přesvědčil jste mě. Děkuji.

KOMOV: Vůbec nechápu, co se tu stalo. To je nějaké kouzlo… Řekl bych…

(Po dalších 12 minut 23 sekund je záznam hluchý.)

LOGOVENKO:…cela jiný.

KOMOV: Dejme tomu, ale co s tím má společného fukamizace?

LOGOVENKO: Odjišťování hypothalamu vede k destrukci třetí impulsní soustavy. To jsme nemohli dopustit, přinejmenším do chvíle, než jsme se ji naučili obnovovat.

KOMOV: A tak jste uspořádali kampaň za zavedení novely…

LOGOVENKO: Pokud se nemýlím, tu kampaň jste uspořádali vy. Z naší iniciativy, samozřejmě.

KOMOV: A „tučňáčí syndrom“?

LOGOVENKO: Teď vám nerozumím.