Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

KAMMERER: A jsi ochoten připustit, že jsem k tomu nějaký důvod měl?

GLUMOV: Jsem. Ale tím se mi neuleví. Já ten důvod neznám a ani v nejdivočejší fantazii si ho neumím představit… A ve vaší tváři rozhodně nečtu, že byste se chystal mi ho sdělit. Ne, Big Bagu, čeho je moc, toho je příliš. Pro práci u vás se nehodím. Propusťte mě, stejně odejdu.

PAUZA

KAMMERER: Pravdu jsem ti říct nemohl. Nejdřív proto, že jsem nevěděl, co si s ní počít. Závorka: To nevím ani teď, ale veškerá tíha rozhodování klesla na jiná bedra. Závorku uzavřít.

GLUMOV: Přede mnou se ospravedlňovat nemusíte, Big Bagu.

KAMMERER: Mlč. Ty mě stejně nenaštveš. Máš hodně rád pravdu, viď? Tak ji tedy budeš znát. A celou.

PAUZA

KAMMERER: Pak jsem tě poslal do Ústavu podivínů a zase jsem musel čekat…

GLUMOV (nemůže vydržet): Co s tím má společného…

KAMMERER (přerušuje): Prosil jsem tě, abys mlčel. Sdělovat pravdu není snadné, Toivo. Ne pravdu vykřikovat, jak se to rádo dělává v mládí, ale servírovat ji takovému jako ty… mladému, sebejistému, vševědoucímu a všechno chápajícímu… Mlč a poslouchej.

PAUZA

KAMMERER: Pak jsem dostal vytouženou informaci z ústavu. A ta mě doslova srazila na kolena. Já si myslel, že je to jen rutinní ostražitost, a místo toho… Podívej se — teď jsi právě dočetl ten záznam. Nepřipadalo ti na něm něco zvláštní…?

GLUMOV: Na něčem takovém je zvláštní všechno…

KAMMERER: Tak dobrá, pusť si to znovu. Přečti si to celé ještě jednou, ale pozorně, od samého začátku, od hlavičky. Tak co?

PAUZA

GLUMOV: „Jen pro členy předsednictva“… Jak tomu mám rozumět?

KAMMERER: No! Přemýšlej trochu!

GLUMOV: Dal jste mi přečíst dokument s nejvyšším stupněm utajení… Proč?

KAMMERER (pomalu a málem vemlouvavě): Jak jsi zjistil, že v tom textu jsou dost rozsáhlé mezery? No vidíš, a ve mně ještě pořád doutná jiskérka naděje, že jednou, až přijde tvůj čas, tak mi ty mezery ze starého přátelství vyplníš.

DLOUHÁ PAUZA

KAMMERER: Takhle tedy vypadá celá pravda. V té části, která se týká tebe. Jakmile jsem zjistil že Ústav podivínů se zabývá systematickým tříděním lidí, okamžitě jsem vás tam všechny vyslal, jednoho po druhém, pod všelijakými idiotskými záminkami. Pro mě to bylo elementární bezpečnostní opatření, rozumíš? Abych protivníkovi neponechal ani nejmenší šanci. Abych měl jistotu… Ale ne, jist jsem si byl i beztak… Jen jsem potřeboval spolehlivě vědět, že mezi mými spolupracovníky jsou jen lidé…

PAUZA

KAMMERER: Mají tam takový agregát… údajně ke zjišťování „podivínů“. Jejich jednotkou projde každý návštěvník ústavu. Ve skutečnosti ovšem jednotka pátrá po takzvaném mentogramovém T-zlomu, čili po Logovenkově impulsu. Když má člověk třetí impulsní soustavu příhodnou pro iniciaci, v jeho mentogramu se objeví tenhle zlom. No a ty ten zlom máš.

DLOUHÁ PAUZA

GLUMOV: Ale to je blbost, Big Bagu.

PAUZA

GLUMOV: Tahají vás za nos!

PAUZA

GLUMOV: Je to provokace! Prostě mě chtějí vyšachovat ze hry. Zřejmě jsem narazil na něco důležitého, i když zatím netuším, co přesně to je, a oni mě chtějí uklidit… To je přece jasné jako facka!

PAUZA

GLUMOV: Vy mě znáte od dětství! Absolvoval jsem tisíce lékařských prohlídek — já jsem obyčejný člověk! Nevěřte jim, Big Bagu! Kdo vám dodává tyhle informace? Ale ne, na jméno se ptát nebudu… Jen uvažte, jak to ten člověk může všechno vědět? A on sám bude nejspíš jeden z těch… Jak mu můžete věřit? (Křičí.) O mě nejde! Stejně odejdu! Jenže přesně touhle metodou vám klidně bez jediného výstřelu vykosí celý Komkon. Na to jste nemyslel?

PAUZA

GLUMOV (vyhaslým hlasem): Co mám dělat, co já mám teď dělat? Vy už jste to nejspíš vymyslel co?

KAMMERER: Poslouchej mě pozorně. Nemusíš si to tak brát. Zatím se ještě nic strašného nestalo. A proč tak křičíš, jako už by se k tobě „se šklebem odporným a s nožem v ruce hnali“? Všechno je koneckonců v tvých rukou. Když nebudeš chtít, všechno zůstane tak, jak je.

GLUMOV: Jak to můžete vědět?

KAMMERER: Ale já přece nic nevím. Vím přesně tolik co ty. Pravě jsi to dočetl… Třetí impulsní — to je jen latentní potence, kterou je nutno aktivizovat… teprve pak začíná to… stoupání z úrovně na úroveň… Rád bych věděl, jak by s tebou něco takového provedli bez tvého vědomí.

PAUZA

GLUMOV: Ano, no ano! (Hystericky se směje.) Vy jste mi ale nahnal strachu, šéfe!

KAMMERER: Prostě ti to hned nedošlo.

GLUMOV: Nebudu to komplikovat a uteču! A pak ať si mě hledají! A kdyby mě náhodou našli a chtěli otravovat… Vyřiďte jim, že to bych jim neradil…

KAMMERER: Pochybuju, že by se o tom zrovna se mnou chtěli bavit.

GLUMOV: Co tím myslíte?

KAMMERER: To máš tak, my pro ně nejsme žádná autorita. My ostatní si teď musíme zvykat na zcela novou situaci. Dnes to nejsme my, kdo určuje, kdy a o čem se bude rokovat. Úplně jsme nad událostmi ztratili kontrolu. Jistě souhlasíš, že tohle je věc nebývalá! U nás na Zemi, přímo mezi námi, působí síla… ačkoli, jaká síla, to je velesíla! A my o ní nemáme ponětí. Nevíme nic. Přesněji řečeno, víme jen tolik, kolik nám ta síla vědět povolí, což je, jak jistě uznáš, snad ještě horší než nevědět nic. Nepříjemné, co? Ne, ne, špatného o těch lidenech zatím nemohu říct také nic, ovšem totéž platí pro jejich případné dobré stránky.

PAUZA

KAMMERER: Vědí o nás všechno, kdežto my o nich ani to nejmenší. To je pokořující. Každý z nás, kdo se s tímhle problémem dostane do styku, si především připadá těžce pokořen… Například teď musíme dva členy Světové rady podrobit hloubkové mentoskopii jen proto, abychom se pokusili rekonstruovat, o čem se mluvilo během historického jednání v Leonidově domě… Uvědom si, že ani členové Světové rady, ani my si tu mentoskopii nepřejeme, všechny nás ponižuje, ale co se dá dělat, zkusit to musíme, i když ti asi nemá smysl vykládat, že šance na úspěch jsou horší než problematické…

GLUMOV: Snad mezi nimi máte nějakou vlastní agenturu…

KAMMERER: Já bych tomu neříkal „mezi nimi“, spíš kolem nich. „Mezi nimi“ — to je sen. Obávám se, že nesplnitelný… Komu z nich by se chtělo pomáhat nám? Co těm je po nás? Co tomu říkáš, Toivo?

DLOUHÁ PAUZA

GLUMOV: Ne, Maxime. Já nechci. Všechno chápu, ale NECHCI!

KAMMERER: Bojíš se?

GLUMOV: Nevím. Jenže se na vás nechci dívat svrchu. Já si nepřeju, aby mi lidé, jichž si vážím a které mám rád, připadali jako děti. Všechno jsem pochopil. Vy doufáte, že vše lidské mi zůstane… Možná dokonce máte všechny důvody v to doufat. Ale já nechci riskovat. Nechci!

PAUZA

KAMMERER: No, co se dá dělat… Koneckonců je to chvályhodné.

O úspěchu tohoto tahu jsem nepochyboval. Mýlil jsem se.

Přece jen jsem tě znal špatně, Toivo Glumove, můj chlapče. Připadals mi tvrdší, okoralejší, fanatičtější, či jak to říct.

A nakonec pár slov o skutečném poslání těchto pamětí.

Můj čtenář, který měl to potěšení seznámit se s knihou Patero životopisů století, už zřejmě pochopil, že ono poslání spočívá ve snaze vyvrátit senzační hypotézu P. Soroky a E. Browna, že Toivo Glumov se stal předmětem zájmu lidenů už jako progresor na Gigandě, a ti v něm zjistili svého člověka. Pak ho — už tenkrát — proměnili v lidena, transponovali na patřičnou úroveň a nasadili ke mně do Komkonu-2, snad ani ne jako špicla, spíš jako dezinformátora a dezinterpretátora. Podle této hypotézy se měl Toivo celých pět let zabývat jenom tím, že v Komkonu rozdmýchával protipoutnickou hysterii a vykládal každý nesprávný krok, každý omyl, každou nedbalost lidenů jako projev aktivity nenáviděné mimozemské supercivilizace. Pět let údajně vodil celé vedení Komkonu-2 za nos, především přirozeně svého šéfa a dobrodince Maxima Kammerera. Když se pak lideny přece jen podařilo odhalit, sehrál důvěřivému Big Bagovi poslední srdceryvnou frašku a vypadl ze hry.