Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Je to kniha o byrokratech, kteří mají řídit živý proces a přitom o něj neprojevují ani profesionální, ani čistě lidský zájem. Je to kniha o lidech, kteří považují nejen za přílišnou námahu, ale dokonce za nebezpečnou činnost, kdyby pronikali do podstaty tohoto procesu, kdyby se v něm snažili vyznat, kdyby přijímali pozitivní rozhodnutí a pomáhali věci. O to větší úsilí však vyvíjejí při nafukování mýtu o své nezaměnitelnosti „u kormidla“, přičemž nevynášejí soudy jinak než „hlasem lidu“ (vzpomeňme si na uštěpačné a ve své podstatě hrozivé fráze z úst Lavra Fedotoviče: „lid dává přednost jízdě v pohodlném kabrioletu“, „lid nepotřebuje neznámé hrdiny…“. Je to příběh o těch, kteří kolem svého křesla nepřetržitě budují hluboce členěné opevnění z hradby papírů a kteří se uvnitř obávají všeho nového, „neinventarizovaného“, co se nevměstná do Prokrustova lože byrokratických zákazů a omezení, zkrátka bojí se jakéhokoliv projevu skutečného života.

Nejhrozivější stav přijde však až tehdy, když se do takových rukou dostane Velké Kulaté Razítko, s jehož pomocí potvrzují, uzákoňují všechny své banální obavy a převádějí nesmysly, které zplodila jejich hlava, do reálné roviny směrnic. Čtenáři Strugackých vědí až příliš dobře, k čemu tento způsob řízení ve vzdálené i nepříliš vzdálené minulosti vedl. V roce 1967 byl právě nejvyšší čas se zamyslet, k čemu ještě vést může.

Vedle obecnějšího záměru, jímž je tedy pamflet na byrokracii, si Strugačtí očividně stanovili ještě dílčí úkol, který se projevil přinejmenším v rozhodně nikoli náhodném výběru dějiště. Je to až neuvěřitelné… Budiž, ať je šestasedmdesáté patro vystaveno zlovůli Trojky, ale pod ní přece sídlí Výzkumný Ústav! Copak by roztomilí, bystří, mladí rytíři vědy s čistými ideály připustili, aby se ve zdech „chrámu“ rozmohlo něco takového?! Že by zrovna jejich věda dala život zlověstné Trojce, která své zločiny vykonává jménem vědy a evidentně nemá nejmenší strach z reptání „dolních pater“?

Uprostřed šedesátých let, kdy novela vznikla, byla věda skutečně považována za magickou hůlčičku: věda dokáže všechno, všechny obšťastní a přivede lidstvo do zlatého věku rozkvětu… Myslíme si dnes totéž?

Strugačtí časně prohlédli skrytou „červotočinu“ obdobné apoteózy vědy. Věda je sice čistá, posvátná, ale dělají ji jen lidé. Věda vyžaduje kapitálové investice a ty vkládají právě lidé, často vědě na hony vzdálení. Věda může znamenat zhojení, lék, ale také jed. Proto sám fakt zaujetí pro vědu nemůže posloužit jako odpustek za podlost, trestuhodné omyly a protilidskost.

Při definitivním účtování musíme konstatovat, že ani přístroje, ani vzorce nenesou vinu na tragédiích Challengeru a Černobylu, na „chemizaci“ a ekologické krizi, na bombách a raketách trvale namířených na lidstvo. Vina leží právě na těch lidech, kteří nejhlasitěji ze všech proklínali vědu. Na těch, kdo vpustil do zaslíbeného království „kanalizátory“, omezence a ještě je vyzbrojili — byla to nedomyšlenost, chyba nebo trestuhodná nedbalost? — Velkým Kulatým Razítkem a kdo pak později v sobě nenašel dost sil a schopností (nebo prostě odvahy) postavit se proti Vuňukovům a jejich nohsledům.

Po přečtení této maximálně čestné knihy buďme k sobě také čestní. Mladí sympatičtí hrdinové, mágové, kteří všechno hravě zvládali, se před zlověstnou Trojkou, před agresivním úřednickým diletantismem úplně rozklepali a nechali se porazit (nebo skoro porazit — přece nemůžeme brát optimistické finále Pohádky o Trojce vážně!).

Na rozdíl od řady svých kolegů, kteří dospěli k obdobným závěrům o roli vědy ve společnosti — i když později —, Strugačtí nemají tendenci vrhat se do opačné krajnosti a vynášet obviňující verdikt nad vědou vůbec. Stejně jako dřív zůstávají věrni tvrzení, že věda je chrám, jenže v něm neslouží svatí a netělesní andělé, ale lidé se svými velkými vášněmi, ale i malostí, s honosnými myšlenkami, ale občas i zlými úmysly, směřováním k vznešené pravdě, ale zároveň i k vznešenosti postů a vavřínů. Na tom není nic strašného ani ohromujícího, i když někdy může šokovat už jen obyčejný pohled do zrcadla. Taková je prostě realita a nesmíme se utěšovat falešnými iluzemi — vědecké tituly a řády ještě nikoho nezbavují obtížné zkoušky lidskosti.

Byl takový závěr před dvaceti lety nepochopitelný a předčasný? Zřejmě ano. Ovšem kvalitní science fiction vždy trpí za svou „neaktuálnost“, „předčasnost“. Bije totiž na poplach, jakmile ucítí sotva znatelný zápach spáleniny, dlouho předtím, než všichni kolem — i ti, kteří se nejvíc rozhorlovali nad jejím „panikařením“ a „zhušťováním barev“ — zařvou: „Hoří!“

Druhý výsledek bilancování bratří Strugackých najdeme v novele Vlny ztišují vítr. Její problematika je však rozsáhlejší, obecně zásadnější, autorská cesta k „bilanci“ tu byla dlouhá a spletitá, proto se musíme u tohoto díla Strugackých zastavit zevrubněji.

Představa o sci-fi jako o literatuře „popisující budoucnost (s důrazem na prvním slově) se zrodila v dávných dobách, kdy ještě neexistovala skutečná vědeckofantastická literatura, ale kvetla literární utopie, k jejímž úkolům patřilo právě posouzení otázek budoucího uspořádání světa. Veškeré literární utopie vznikaly s jediným cílem — předvést současníkům žádoucí obraz společenského pořádku. Přídomek žádoucí s sebou zákonitě nesl jiný — v dohledné době nedosažitelný, a tak utopie odkazovala čtenáře do jakési neurčité budoucnosti.

S vědeckotechnickým pokrokem se situace principiálně změnila. Především se objevila vědeckofantastická literatura, jež sice byla dědičkou utopie, ovšem její hlavní úkoly byly zcela odlišné. Za druhé se kardinálně změnilo samo pojetí budoucna. Zkrátka utopie je vždy statická, protože představuje nejzazší mez tužeb, ukončení sociálního vývoje lidského společenství. Svět budoucnosti v nejlepších dílech dnešní science fiction znamená vždy novou zátočinu, za níž se otevírá další a další prostor…

Takto začali před čtvrtstoletím budovat svůj svět budoucnosti bratři Strugačtí. Pokud si první sborník povídek sestavených do cyklu Návrat. Poledne 22. století (Vozvraščenije. Polděň XXII veka, 1962) zachoval ještě nádech utopičnosti, pak v dalších knihách, které na něj navazují a jsou s ním spjaty jednotným časoprostorem a společnými hrdiny, nabyl svět Strugackých podoby skutečného světa: složitého, vnitřně bohatého a několikavrstevného světa, který se dramaticky vyvíjí. Neobývají ho žádní bozi (Lidé jako bozi se jmenovala proslulá utopie H. G. Wellse), ale lidé, a proto čtenáře nenudí žádné další setkání s ním.

Na počátku Strugačtí možná usilovali o jistou ukončenost obrazu budoucnosti (nesmíme zapomenout, v jaké to bylo době, abychom porozuměli odpovědi spisovatelů na sociální objednávku tehdejší vědeckofantastické literatury), později však prvotní schéma se vší rozhodností opustili. Jejich svět „Poledne“ — ve druhé redakci z roku 1967 se kniha jmenuje Poledne 22. století — začal produkovat dramata, „nezaplánované“ etické kolize, obnažily se i jeho vnitřní rozpory, zkrátka tento svět se rozbouřil, ožil a vytrhl se z předem načrtnutých kolejí.