Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

13. 11. 102

Maxime!

Nevím, co si počít. Všichni se přede mnou v omluvách málem plazí, všichni mě ujišťují o dokonalé úctě a soucitu, ale tím se nic nemění. Už z Toiva udělali „historický fakt“.

Chápu, proč mlčí Toivo — jemu je všechno jedno, a kdovíkde je, v jakých světech.

Tuším, proč mlčí Asja — je sice hrozné to připustit, ale zřejmě ji přesvědčili.

Ale proč mlčíte Vy? Vy jste ho přece miloval, já to vím, a on miloval Vás!

Usť-Narva 30. 06. 126

Jak vidíte, Majo, už nemlčím. Už jsem své řekl. Vše, co jsem říct mohl, a vše, co jsem říct dokázal.

Na první pohled nemají dvě prózy tohoto svazku nic společného: liší se žánrově, vycházejí z naprosto odlišného „prostoru a času“, a dokonce vzbuzují dojem, že nebyly napsány jednou spisovatelskou rukou… Přesto spolu nesousedí náhodou. Pokud pozorně nahlédneme do tvorby bratří Strugackých, můžeme záměr editorů knihy snadno vyložit. POHÁDKA O TROJCE (Skazka o Trojke, 1967) a novela VLNY ZTIŠUJÍ VÍTR (Volny gasjat vetěr, 1985) totiž představují v tvůrčí evoluci předních sovětských autorů vědeckofantastické literatury uzavření vždy jednoho, pro spisovatele i čtenáře nesmírně důležitého období. Obě prózy znamenají svým způsobem bilanci, zhodnocení a pochopení jedné uplynulé tvůrčí etapy.

Období, které ukončila Pohádka o Trojce, za etapu ani nelze považovat. Tvoří ji v podstatě dilogie, v níž první část, rozverná a nakažlivě humorná novela Pondělí začíná v sobotu (Ponědělnik načinajetsja v subbotu, 1965), tematiku zahájila a druhá — Pohádka o Trojce — ji zase uzavřela. Strugačtí mají mimořádně vyvinutý cit pro vyčerpanost tématu, a pokud je tedy tak rychle ukončili, znamená to, že v tomto případě přímo bleskově vyzrávali a pochopili nezbytnost udělat tečku.

Na druhé straně kniha Vlny ztišují vítr představuje závěrečný akord víc než čtvrtstoletí úvah a hledání, najdeme v ní uzavření celého světa, jemuž dnes neřekneme jinak než „svět Strugackých“. Tyto dvě předběžné bilance předložili tedy editoři v jednom celku čtenářskému soudu.

Není žádným objevem, že vědeckofantastická literatura je rodná sestra satiry. Měly společné začátky, vždyť co jiného jsou satirické Pravdivé příběhy Lúkiána ze Samosaty než první „fantastický“ román v dějinách literatury? Oba žánry mají v oblibě hyperbolu, grotesku, absurditu a za svůj hlavní nástroj si vybraly převracení všeho vzhůru nohama. Jeden bez druhého chřadne; satira chtě nechtě „fantazíruje“, zobrazuje svět zkresleně a naruby a tento obraz je všechno jiné než reálný; autor vědeckofantastické literatury posílá naopak hrdiny do svých známých světů — ať už jsou to budoucí věky nebo jiné planety — aby se přitom rozpustile i jízlivě vysmál všemu, co stojí v cestě životu v našem dnešním světě a co hrozí ještě většími a smrtelně vážnými katastrofami v budoucnu. Satira a sci-fi si jsou natolik blízké duchem, laděním a zvolenými zbraněmi, že řada čtenářů otevírá vědeckofantastické knihy už s tím úmyslem, že v nich chce najít satirickou diagnózu dnešních neduhů společnosti…

Pohádková novela Pondělí začíná v sobotu vtrhla do našeho života, života generace, která v roce 1965 zrovna začala přemýšlet, kam zamířit po ukončení školy, doslova jako meteor! Jako tunguzský meteorit, který otřásl světem vědecké fantastiky a rozházel na všechny strany věkovité kmeny „vážné“ nudy, mentorování a únavných přednášek, což tvořilo hlavní náplň tehdejší sovětské science fiction.

V polovině šedesátých let měli už bratři Strugačtí pevné místo ve špičce sovětské sci-fi, čtenáři si je stačili oblíbit mimo jiné pro jiskřivý humor, jenže takový vodopád žertů a kousavých glos ke všemu a všem čtenáři zřejmě neočekávali. Doba přitom nebyla rozvernosti příliš nakloněna. Sláva studentských dýchánků z konce padesátých let, všeobecné opojení z „fyziků“, kteří dokážou navíc ještě šprýmovat, se postupně stávaly legendou. Období vzestupu, oživení a celkového „oteplení“ našeho života po roce 1956 bylo, jak jsme se teprve dnes odvážili přiznat, kratší, než jsme tehdy doufali. I Strugačtí se nechtíc opozdili a jejich Pondělí začíná v sobotu se objevilo jako téměř poslední „sbohem“ odcházející epoše.

Je však neobyčejně zajímavé, že ještě dlouhá léta jsme si na toto období pamatovali právě podle proslaveného opusu Strugackých. Jiskřící, šibalské veselí této knihy, hymnus na živou, osvobozenou, nezištně ušlechtilou vědu, jež se usmívá a sama ze sebe si utahuje, měly pro nás zvuk i tehdy, kdy se realita opět proměňovala nikoli zrovna žádoucím směrem a kdy se měnila i naše nálada a vztah k vědě. Pondělí začíná v sobotu by však zůstalo jen nostalgickým retro, útěšnou pohádkou o dobách minulých, která je ve srovnání se stávající realitou vskutku nemístná, kdyby… Kdyby totiž nezbytnost rychlé korekce vlastních názorů nepocítili jako první sami autoři.

Pohádka o Trojce byla otištěna operativně už v roce 1967 v irkutském časopisu Angara a ihned, vzápětí po nevybíravém rozdrcení v tisku a po „vyvození důsledků“, se proměnila na dvě dlouhá desetiletí v bibliografickou vzácnost. Stydlivě se o ní mlčelo a teprve v roce 1986 byla znovu vydána. Teprve tehdy čtenář (ovšem už z dalšího pokolení, které novelu četlo poprvé) mohl sám posoudit, že Strugačtí nenapsali nic hanlivého, nic, co by „podrývalo“ a znevažovalo svět, v němž žijeme a pracujeme.

Hořká, naježená a neučesaná kniha je prodchnuta láskou k tomuto světu a bolestivým prožíváním všeho, co mu překáží na cestě vpřed (v dnešní době to můžeme teprve plně docenit!). V těch dávných dobách Strugačtí jako jedni z prvních pochopili nutnost právě takové „neučesané“ pravdy. Cesta prvních bývá vždy trnitá, plná pastí a léček, ale také ušlechtilá. Dnes, kdy vracíme čtenářům nejeden příklad „pravdy za každou cenu“, pravdy vyřčené dávno předtím, než se stala normou našeho života, zaujímá novela Strugackých důstojné místo mezi knihami bojujícími za pravdu.

Z literárního hlediska není Pohádka o Trojce bez kazů. Její syžet je spíš volný, jednotlivé epizody nejsou vždy plně skloubeny a ostrá satira Strugackých nabývá občas podoby přespříliš zlostné a mění se místy v jízlivý pamflet. Když ovšem pohlédneme na toto dílo z výšin dvou posledních desetiletí, nezbývá nám než závidět pronikavost jejich pohledu. Před dvaceti lety dokázali spatřit to, čemu se teprve v poslední době z tribuny XXVII. sjezdu KSSS dostalo přesného a pravdivého zhodnocení. Nebudu se podrobně zabývat syžetem a postavami, a tím méně humorem — není nic horšího než vtip, který vyžaduje dodatečné rozbory a vysvětlování. Chci se však zmínit o jednom závěru, k němuž autoři Pohádky o Trojce dospěli.

Kdo jsou členové všemocné Trojky, která ze šestasedmdesátého patra nám už známého Výzkumného Ústavu Belzebubismu, Eskamotérství, Cyklopologie, Najádologie a Imaginárních Cirkulací (VÚ BECNIC) řídí veškerou jeho činnost? Strugačtí jsou nelítostní ve své lakonické odpovědi: „kanalizátoři“, kteří se doškrábali k moci. Nejsou to jen obyčejní diletanti, kteří vládnou vědě, racionalizují a utilitarizují nevysvětlitelné jevy — ne, to by bylo příliš úzké. Jak název — zvláštní nebo mimořádná „trojka“ (starší generace si jistě pamatuje, jak „trojky“ nahradily svého času soudnictví, zákon i právo), tak podivné číslování pater a řada dalších nápadných detailů jednoznačně ukazují, že záměr Strugackých je hlubší a zásadnější.