Arkadij Strugackij - Vlny ztišují vítr

Tak se pod perem talentovaných spisovatelů naznačený výsledek sociálního vývoje, konečné stadium společnosti (komunismus — přirozeně jak se v roce 1962 jevil umělcům a tehdy nejen jim) proměňuje v Marxův počátek skutečných dějin.

Úplného ztotožnění čtenářů se svým uměleckým světem dosahují Strugačtí postupným, od jednoho díla k druhému, vtahováním do „své“ budoucnosti. Čtenář si na ni zvyká, seznamuje se blíž s jejími obyvateli a po nějaké době se v ní začíná cítit jako doma. Přitom nestačí rozestavit ve vzdálených zákoutích tohoto světa srozumitelné ukazatele — zmínky o již známých událostech a detailech, ale k úspěšnému zabydlení v neznámém světě jsou nezbytní také zdatní průvodci. Jsou to hrdinové světa Poledne a nikoli postavy konkrétní knihy z cyklu.

Strugačtí velmi efektně využívají metodu postupného seznamování čtenářů s hrdiny. Každá konkrétní próza — k cyklu bezprostředně patří díla Ničivá vlna (Daljokaja raduga), Špunt (Malyš), Chlapec z planety Giganda (Paren iz preispodněj) a také trilogie o Maximu Kammererovi — má samozřejmě své protagonisty, ale ukazuje se, že ti ve vědomí čtenářů nevytvářejí komplexní obraz budoucnosti „podle Strugackých“. Naopak druhořadé (v konkrétním díle) postavy přecházejí z prózy do prózy, jsou neustále připomínány a citovány, a tak formují duchovní, mravní a intelektuální charakter této budoucnosti.

Vzniká překvapivý efekt reálného, vlastně trvale nedopsaného světa, zosobněného v obrazech lidí; v každém novém díle Strugackých se obrací ke čtenáři další a často neočekávanou stránkou. Je zajímavé, že se tu vyvíjejí a nabývají psychologickou hloubku právě „druhořadí“, avšak při bližším pohledu hlavní hrdinové světa Strugackých. Podle nich de facto soudíme o stavu věcí v tomto světě.

Obraťme se hned k nejpůsobivějšímu příkladu, jímž je odborník na kontakty s mimozemským rozumem Leonid Gorbovskij. S výjimkou rané prózy Ničivá vlna nenapsali Strugačtí ani jedno dílo, kde by vystupoval jako hlavní hrdina. Objevuje se vždy jen epizodicky, neustále se o něm mluví, je citován, slouží jako vzor, a přitom sám nějak překvapivě šikovně dokáže „unikat“ upřenému čtenářskému pohledu. Ovšem jeho neviditelná přítomnost ve světě Poledne se projevuje všude a jeho morální autorita si podřizuje i čtenáře.

Vytvořením tohoto jediného obrazu Strugačtí vyřešili smutně proslulý „problém“ kladného hrdiny. V době, kdy kritika spílala takzvané „velké literatuře“ za to, že takového hrdinu nepředstavuje, mládež horující pro dílo Strugackých se už pevně rozhodla, kdo bude jejím vzorem. Bez Gorbovského — bez kouzla jeho osobnosti, bez jeho lidskosti, bez jeho odvahy, jíž je cizí jakákoliv póza, a konečně bez jeho nevšední moudrosti a přesného morálního hodnocení — si sotva umíme představit svět Poledne. Snad žádný jiný hrdina Strugackých není tak pevně spjat s pojmem „svět budoucnosti podle Strugackých“.

Když si vybavíme všechno, co jsme si o Gorbovském přečetli, máme pocit, že by to vystačilo sotva na hrdinu kratičké povídky… Nikde nenajdeme ani rozsáhlé popisy, ani biografické údaje o Gorbovském, ani bohatý řetěz událostí, které by se k němu pojily, ani jeho vlastní výroky o „smyslu života“, a přitom cítíme vedle sebe člověka, s nímž v duchu mluvíme, polemizujeme, radíme se…

Proč dílo Vlny ztišují vítr vyvolalo v naší paměti právě tento obraz? Proč ne obraz Maxima, zesnulého Sikorského, proč ne obraz Maji Glumovové a jejího syna, ale právě obraz Leonida Gorbovského, který se tu objevil všehovšudy v jediné epizodě na posledních stránkách prózy?

To má svůj důvod a Gorbovského jsme vůbec nepřipomněli náhodou.

Na otázku, o čem je tato novela Strugackých, můžeme zhuštěně odpovědět: o konci světa Poledne. Nejedná se tu však ani o přírodní katastrofu, ani o zkázonosné dílo lidských rukou, ale o vnitřní, zřejmě zákonité ukončení další etapy jeho vývoje. A také o vstupu společnosti, kterou Strugačtí po čtvrtstoletí popisovali, do nové fáze, v níž už tato společnost nejspíš nebude oním známým světem Poledne.

Neurčitost tvrzení je tu zcela na místě, neboť Strugačtí nic určitého netvrdí, pouze předpokládají. Aby se čtenáři samostatně dopracovali k pochopení této pro řadu z nich dosti nepohodlné myšlenky, je syžet díla až nadměrně překombinován a zatížen vedlejšími syžetovými liniemi, které záměrně odvádějí od toho hlavního. Vzpomínající hrdina příběhu komplikovaně vyšetřuje sérii záhadných událostí, vychází však najevo, že toto vyšetřování k ničemu nevede. Znovu se na horizontu vynořuje známý problém „progresorství“, ale pak jakoby „uvázne“ a je odsunut stranou. Logika syžetu směřuje zdánlivě k jasnému finále, když vtom na posledních stránkách dostane všechno diametrálně odlišný směr.

Copak tu Strugačtí nejsou najednou s to zvládnout materiál? K tomuto nejprostšímu závěru jistě někdo dospěl, ale existuje ještě jiná „verze“, která vykládá — pro Strugacké opravdu netypickou — rozbředlost syžetu díla. Je možné, že problém, který tentokrát nadhodili, byl pro nepřipraveného čtenáře tak neočekávaný a závěr, pro autory samé od počátku jasný, byl tak nesnadno stravitelný, že spisovatelé… zaváhali. Zarazili se jako každý člověk, který musí sdělit svým blízkým nepříjemnou zprávu.

Pružinu morálního konfliktu stlačili autoři jako nikdy dřív. Před obtížnou morální volbou se tu už neocitl jeden člověk, ale společnost jako celek. Svět Poledne jako by ustrnul na prahu… Čeho? Svého konce? Nebo nové etapy? A my, čtenáři Strugackých, vzrušení a zamyšlení, a dokonce mírně rozpačití (v rozpacích se očividně ocitli i hrdinové knihy) jsme najednou zatoužili po rychlé myšlenkové audienci u Leonida Gorbovského. Zachtělo se nám vyslechnout jeho názor na události, jeho hodnocení a prognózu budoucnosti, protože tolik věříme jeho moudrosti a bezúhonnému mravnímu zákonu v jeho nitru… Později jeho hodnocení uslyšíme.

Problém volby je v novele Vlny ztišují vítr posunut na novou kvalitativní úroveň. Pokud ve všech předcházejících knihách cyklu — v situacích často nelidských — volí jednotliví hrdinové, pak v posledním díle se veškeré lidstvo ocitlo tváří v tvář problému všech problémů: otázce vlastní budoucí existence. A také problému zachování lidskosti v sobě samém, když se objeví lákadlo stát se nadčlověkem.

Nad vším dominuje problém, avizovaný už v raných prózách Strugackých, problém, morální volby, zastavení se před často neviditelnou mezí oddělující lidskost od nelidskosti. Otázka nespočívá v tom, zda jsou lidenové popsaní v díle „nadlidmi“. Pro Strugacké je mnohem důležitější rozhodnout, nakolik lidští zůstali ve světě Poledne lidé.

Trilogie o Maximu Kammererovi provází autory patnáct let: Obydlený ostrov (Obitajemyj ostrov) vyšel v roce 1970, poslední část Vlny ztišují vítr v roce 1985. V životě hlavního hrdiny uběhlo ještě víc času. S Kammererem, tehdy ještě chlapcem, jsme se seznámili na vzdálené planetě Sarakš, když se jako zapálený mladík rozhodl bez váhání zamíchat do místních záležitostí. A loučíme se se starým mužem, který hodně prožil a viděl a rozhodl se, že sepíše paměti. Za sedmdesát let mnoho promyslel, nabral životní zkušenosti a moudrost a svět Poledne jako by dospíval spolu s ním.