Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Při posledních slovech zahořel za Ergovými zády okraj vycházejícího Slunce a jeho paprsky setřely tajuplnost bílé záře. Čtveřice přátel došla k moři. Oceán dýchal chladem a vrhal na povlovný břeh nekonečné řady těžkých vln bouřlivé Antarktidy. Veda si se zájmem prohlížela ocelovou vodu, která do hloubky rychle temněla a pod šikmými slunečními paprsky přijímala nafialovělý odstín ledu.

Niza stála vedle v modrém kožíšku a kulaté čapce, zpod níž se drala záplava temně rusých vlasů. Dar Veter ji pozoroval s bezděčným okouzlením a pak se zasmušil.

„Vetře, vám se Niza nelíbí?“ zvolala Veda s přehnaným rozhořčením.

„Vy víte, že ji obdivuji,“ řekl Dar Veter nevrle. „Ale zdála se mi najednou tak drobounká a křehká ve srovnání s…“

„S tím, co mě čeká?“ zeptala se Niza vyzývavě. „Přenesl jste svůj útok z Erga na mne…?“

„Nic podobného nezamýšlím,“ odpověděl Dar Veter vážně a smutně. „Ale mé rozladění je docela přirozené. Líbezné stvoření milé Země má zmizet ve tmě a příšerném chladu bezedného vesmíru. Nizo, to není lítost, ale smutek nad ztrátou.“

„Cítil jste přesně to, co já,“ souhlasila Veda. „Niza, takový jasný plamínek života, a ledový, mrtvý prostor!“

„Zdám se vám křehkým kvítkem?“ zeptala se Niza. Zvláštní intonace v jejím hlase nedovolila Vedě přikývnout.

„Komu boj s chladem působí větší potěšení než mně?“

Dívka strhla čapku, potřásla rusými kadeřemi a shodila kožíšek.

„Nizo, co děláte?“ Veda první pochopila dívčin úmysl a vrhla se k astronavigátorce.

Ale Niza prudce vyběhla na skálu čnící nad vlnami a podala Vedě své šaty.

Studené vlny ji objaly, a Veda se otřásla, když si představila pocit při takové koupeli. Niza klidně plavala dál, rozrážejíc vlny silnými tempy. Když se ocitla na hřebeni vodního valu, začala mávat přátelům na břehu a zvala je za sebou. Veda Kong ji nadšeně pozorovala.

„Vetře, Niza není družka pro Erga, ale pro ledního medvěda. Je možné, že vy, člověk ze severu, couvnete?“

„Jsem původem Seveřan, ale sám dávám přednost teplým mořím,“ řekl Dar Vater žalostně, přibližuje se s nechutí k pleskajícímu příboji.

Svlékl se, zkusil nohou vodu a s výkřikem se vrhl proti ocelovému valu. Třemi širokými rozmachy se vznesl na vrchol vlny, ale hned sklouzl do tmavé propadliny druhé. Jen dlouhodobý cvik a celoroční koupání zachránily Darovu prestiž. Ledová voda z něho vyrazila dech, před očima se mu roztočila rudá kola. Musil se několikrát prudce potopit a vyskočit, aby mohl zase dýchat. Promodralý a vymrzlý Dar připlaval k Nize a společně vyběhli na skálu. Za několik minut už vychutnávali teplo kožešinových oděvů. Zdálo se jim, že i mrazivý vítr přináší dech korálových moří.

„Čím více vás poznávám,“ — zašeptala Veda — „tím více jsem přesvědčena, že Erg Noor volil správně. Vy ho podepřete v těžkých chvílích, rozveselíte i ochráníte ho jako nikdo jiný…“

Niziny neopálené tváře sytě zrůžověly.

Při snídani na vysoké křištálové terase, zachvívající se větrem, Veda často zachytila dívčin zamyšlený a něžný pohled. Všichni čtyři mlčeli, jako mlčívají lidé před dlouhým rozloučením.

„Je trpké poznat takové lidi a hned se s nimi rozloučit!“ zvolal pojednou Dar Veter.

„Snad už nechcete…“ začal Erg Noor.

„Doba mého volna skončila. Je čas, abych se odebral nahoru! Grom Orm na mě čeká.“

„I já musím jít,“ dodala Veda. „Pohroužím se do svého podzemí, kde jsme nedávno objevili úkryt z doby Rozděleného Světa.“

„Labuť bude připravena v polovině příštího roku, ale s přípravami na cestu začneme už za šest týdnů,“ řekl tiše Erg Noor. „Kdo je teď vedoucím kosmických stanic?“

„Zatím Junij Ant, ale nechce se rozloučit s přístroji automatické paměti a Rada ještě nepotvrdila kandidaturu Emba Onga, inženýra fyziky na labradorské F stanici.“

„Toho neznám.“

„Lidé ho málo znají, protože se v Akademii Nejvyšších Znalostí zabývá problémy megavlnové mechaniky.“

„Co to je?“

„Velké rytmy kosmu, gigantické vlny, které se pomalu šíří prostorem. V nich se na příklad projevují protiklady vstřícných světelných rychlostí, které jsou relativně vyšší než absolutní jednotka. Ale všechno je dosud v úplném zárodku…“

„A co Mven Mas?“

„Píše knihu o emocích. Má také málo času na osobní záležitosti. Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti ho jmenovala poradcem pro odlet vaší Labutě. Jakmile budou materiály pohromadě, musí se s knihou rozloučit.“

„Škoda. Téma je důležité. Je na čase, abychom správně pochopili reálnost a sílu emocionálního světa,“ odtušil Erg Noor. „Obávám se, že Mven dokáže stěží chladně analyzovat,“ řekla Veda.

„Tak to má být, jinak nic vynikajícího nenapíše,“ namítl Dar Veter a začal se loučit.

„Na shledanou! Skončete brzy svou práci, jinak se už neuvidíme,“ podávali mu ruce Niza a Erg.

„Uvidíme se!“ sliboval přesvědčivě Dar Veter. „V krajním případě ve stepi El Chomra před odletem.“

„Před odletem,“ souhlasili astronauti.

„Pojďme, nebeský anděli,“ Veda se zavěsila do Dara, předstírajíc, že nepozoruje kolmou vrásku mezi jeho obočím. „Jistě vás už Země omrzela?“

Zeširoka rozkročený Dar Veter stál na vratkém základu zhruba smontované kostry družice a díval se dolů, do hrozivé propasti mezi protrhanými mraky. Země, jejíž ohromné rozměry člověk ostře cítil i na vzdálenost pěti jejích průměrů, odhalovala šedé klikaté obrysy kontinentů i tmavě fialové skvrny moří.

Poznával kontury, známé již od dětství ze snímků, pořízených na umělých družicích. Tamhle je vydutá linie, přes níž se táhnou černavé pruhy hor. Napravo se leskne moře a přímo pod nohama je vidět úzké předhorské údolí. Dnes Darovi přálo štěstí, neboť oblaka se rozestoupila právě nad tou částí planety, kde teď žije a pracuje Veda. Kdesi na terasovitém úpatí litinově šedých hor je pravěká jeskyně, sestupující v prostorných poschodích do hlubin Země. Tam Veda vybírá z němých a prašných úlomků minulosti lidstva zrníčka historické pravdy, bez níž nelze pochopit přítomnost ani předvídat budoucnost.

Dar se naklonil z plošiny rýhovaného plechu ze zirkoniového bronzu a poslal v duchu pozdrav domnělému bodu, ukrytému pod křídlem oslnivých beránků, které se hrnuly od západu. Noční tma tam stála jako zeď, posetá zářivými hvězdami. Oblačné vrstvy visely nad sebou jako obrovské prámy. V temné propasti pod nimi uháněla Země pod příkrov mraků, jako by navždy přestávala existovat. Závoj něžné zodiakální záře obklopoval planetu ze zastíněné strany a svítil do černého kosmického prostoru.

Nad osvětlenou stranou planety visel modrý, oblačný příkrov a odrážel mocné světlo ocelově šedého Slunce. Každý, kdo by pohlédl na oblaka bez chránících filtrů, přišel by o zrak, stejně jako ten, kdo by se otočil k hrozivé mateřské hvězdě a nebyl pod ochranou osmisetkilometrové vrstvy zemské atmosféry. Ze Slunce se řinul mohutný proud krátkovlnných, ultrafialových a rentgenových paprsků, vražedných pro všechno živé. K nim se pojil nepřetržitý lijavec kosmických částic. Novy nebo galaxie, střetávající se v nepředstavitelné dálce, vysílaly do prostoru smrtonosná záření. Jen spolehlivé skafandry chránily pracovníky družice před záhubou.