Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

— Poslové nebe, vesmíru, tak je možno nazvat Erga Noora, Mvena Mase i Dara Vetra. Zvláště Dara, až bude na blízkém, pozemském nebi stavět družici… Veda se usmála. „Pak ale démoni z podmoří jsme my, historikové,“ řekla nahlas, naslouchajíc vlastnímu hlasu, a vesele se rozesmála. „Ano, tak je to, andělé z nebe a démoni z podmoří! Jen jestli se to Daru Vetrovi zalíbí…“

Nízké odolné cedry s černým jehličím, vypěstované pro subantarktické oblasti, šuměly slavnostně a stejnoměrně v neutuchajícím větru. Chladný a hustý vzduch proudil jako rychlá řeka a nesl s sebou čistotu a svěžest, jakou má jen vzduch na otevřeném oceánu nebo ve vysokých horách. Jenže v horách, kde přišel do styku s věčným sněhem, vítr je suchý a lehce rozpalující jako šumivé víno. Zde však na člověka citelně vanul dech oceánu a vlhce obléval tělo.

Skleněné stěny sanatoria Bílá Záře sestupovaly terasovitě k moři a zaoblenými tvary připomínaly obrovské zaoceánské lodi z dávné minulosti. Bledě červený nátěr meziokenních pilířů, schodišť i vertikálních sloupů výrazně kontrastoval za dne s temnými kupolovitými masívy hnědofialových andezitových skal, protkaných modrošedými cestičkami z taveného sienitu. Ale teď na konci jara polární noc ozářila a setřela všechny barvy zvláštním bělavým světlem, které jako by vycházelo z hloubek nebe i moře. Slunce se na hodinu skrylo za pahorky na jihu. Odtud v širokém oblouku planula polární záře a šířila se po jižní části oblohy. Byl to odlesk mohutných ledových ker, které se uchránily na vysokém hřebenu ve východní polovině antarktické pevniny. Zůstala jen čtvrtina dřívějšího kolosálního ledovcového krunýře, jejž lidská vůle donutila k ústupu. Bílá ledová záře, po níž se nazývalo i sanatorium, změnila všechno kolem v přízračný svět beze stínů a reflexů.

Ve stříbrných záblescích porculánové cestičky šli pomalu k moři čtyři lidé. Muži, kráčející pozadu, měli tváře jako vytesané ze šedé žuly, veliké oči obou žen byly propastně hluboké a záhadné.

Niza Krit se tváří přitulila k límci Vediny kožišinové pláštěnky a vzrušeně historičce odporovala. Veda s lehkým údivem hleděla na dívku, která se jí na pohled podobala.

„Myslím si, že nejlepší dárek,jaký může žena přinést milovanému muži, je stvořit ho znovu, a tak prodloužit existenci svého hrdiny. Vždyt to je skoro nesmrtelnost!“

„Muži soudí jinak,“ odpověděla Veda. „Dar Veter mi říkal, že by nechtěl, aby se jeho dcera příliš podobala ženě kterou miluje, protože by mu bylo těžko při myšlence, že odejde ze světa a nechá ji tu bez ochrany své lásky a něhy, na pospas neznámému osudu… To jsou přežitky pravěké žárlivosti a ochrany.“

„Pro mne je nesnesitelná myšlenka, že bych se rozloučila s maličkým tvorečkem, jehož jsem zrodila,“ pokračovala Niza, ponořená do vlastních úvah. „Dát ho na vychování, sotva jsem ho odkojila!“

„Chápu, ale nesouhlasím.“ Veda zesmutněla, jako by se dívka dotkla bolavé struny v jejím srdci: „Jedním z největších úkolů lidstva bylo zvítězit nad slepým mateřským pudem. Pochopit, že jen kolektivní výchova dětí, vedená speciálně vyškolenými lidmi, může stvořit člověka naší společnosti. Dnes takřka neexistuje slepá mateřská láska jako ve starověku. Každá matka ví, že celý svět je laskavý k jejímu dítěti. Právě tak vymizela pudová láska vlčice, pramenící z živočišného strachu o potomka.“

„Já to chápu,“ řekla Niza, „ale jen jaksi rozumem.“

„Ale já každým nervem cítím, že největší štěstí, záležející v tom, že působíme radost jiné bytosti, je dnes dostupné každému člověku libovolného stáří. To, co dříve mohli jen rodiče, babičky a dědečkové, ale ze všeho nejvíc matky. K čemu je nutné být stále s dítětem — vždyď i to je přežitek z dob, kdy ženy z nutnosti vedly úzce ohraničený život a nemohly být pohromadě s milovanými muži. Vy však budete stále spolu, dokud se budete milovat…“

„Nevím, ale někdy si vášnivě přeji mít vedle sebe drobné stvoření, které by se mu podobalo, že až zatínám ruce… A… Ne, já nic nevím…!“

„Existuje ostrov Matek — Jáva. Tam žijí všechny ženy, které chtějí samy vychovávat své děti.“

„Ale já bych se ani nemohla stát vychovatelkou, Jako to dělají ženy, které příliš milují děti. Cítím v sobě tolik síly, a byla jsem už jednou ve vesmíru…“

Veda zjihla.

„Nizo, vy jste ztělesněné mládí, nejen fyzicky. Střetáváte se v životě s rozpory, a jako všichni mladí nechápete, že je to sám život, že radost lásky přináší s sebou nutně obavy, starosti i hoře, tím silnější, čím větší je láska. Ale vy si myslíte, že všechno je ztraceno při prvním životním úderu…“

Při posledních slovech Vedu náhle osvítila myšlenka. Ne, příčina Niziných obav a vášnivých tužeb netkví jen v jejím mládí!

Veda se mýlila jako mnoho lidí, když se domnívají, že rány duše se zacelí současně s tělesným zraněním. Tak to vůbec není! Rána psýchy ještě velmi dlouho přetrvává, ukrytá hluboko ve fyzický zdravém těle, a může se otevřít zcela nečekaně, někdy z docela nepatrné příčiny. Stejně je tomu u Nizy; i když ochrnutí, trvající pět let, probíhalo při úplném bezvědomí, zanechalo po sobě památku ve všech buňkách těla, a k tomu hrůza při střetnutí s černým křížem, který div nezahubil Erga Noora.

Niza uhodla směr Vediných myšlenek a řekla tlumeně:

„Po zážitcích na železné hvězdě se nemohu zbavit zvláštního pocitu. Někde v duši mám mučivou prázdnotu. Existuje i vedle opravdové radosti a síly, aniž je vylučuje, sama však také neuhasíná. Ale mohu s ní bojovat jen něčím, co mě celou strhne a nenechá mě s tím o samotě… Ted vím, co je vesmír pro samotného člověka, a ještě více se obdivuji k prvním hrdinům kosmických letů!“

„Myslím, že vám rozumím,“ odpověděla Veda. „Byla jsem na malinkých polynéských ostrůvcích, ztracených uprostřed oceánu. V hodinách samoty vás před tváří moře zachvacuje nekonečný smutek, jako teskná píseň, ztrácející se v jednotvárné dálce. Do vědomí člověka asi proniká prastará vzpomínka na prvotní samotu a říká mu, jak byl dříve slabý a odsouzený k zániku. Předtím ho může zachránit jen společná práce a společné myšlenky. Přijede loď, ještě menší než ostrov, ale nekonečný oceán je už jiný. Loď s hrstkou soudruhů, to už je zvláštní svět, mířící k dostupným, pokorným dálkám. Stejné je to s hvězdoletem, který je vesmírnou lodí. Jsme v něm se silnými a statečnými soudruhy! Ale samota před vesmírem…“ Veda se zachvěla. „Tu člověk stěží dovede snést!“

Niza se přimkla k Vedě těsněji.

„Jak správně jste to řekla, Vedo! Proto já chci všechno hned…“

„Nizo, zamilovala jsem si vás. Teď už lépe chápu vaše rozhodnutí. Připadalo mi nerozumné.“

Niza stiskla Vedě mlčky ruku a zabořila jí nos do tváře, chladné od větru.

„Ale vydržíte, Nizo? Je to tak hrozně těžké!“

„O jaké těžkostí mluvíte, Vedo?“ obrátil se Erg Noor, když zaslechl její poslední slova. „Smluvili jste se s Darem Vetrem? Už půl hodiny mě přemlouvá, abych své zkušenosti astronauta věnoval mládeži a nevydával se na cestu, z níž není návratu.“

„Nu, a dokázal vás přesvědčit?“

„Ne. Mé zkušenosti v astronautice jsou potřebnější k tomu, abych dovedl Labuť k cíli, tam,“ Erg ukázal na jasnou bezednou oblohu, kde pod Malým Magellanovým Mračnem, pod Tukanem a Vodním hadem by měl svítit zářivý Achernar. „Abych ji vedl cestou, kterou dosud neproletěla žádná raketa Země ani Okruhu!“