Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Chladná říčka mu přehradila cestu. Erg se dal pěšinou. Slunce pronikalo zčeřenou, průzračnou vodu, takže připomínala vlnitou zlatou síť, vrženou na pestré oblázky u dna. Ve vodě plavaly nepatrné kousíčky mechu i vodních řas a pod nimi ubíhaly po dně modré stíny. Za říčkou se ve větru nakláněly veliké fialové zvonky. Pach vlhké louky a rudého podzimního listí sliboval člověku radost z práce, nebol v koutku duše se každému zahnízdila zkušenost prvobytného oráče.

Na větvi se usadila jasně žlutá žluva a spustila posměšný sebejistý křik.

Čisté nebe nad cedry se pokrylo záplavou stříbrných beránků. Erg Noor vstoupil do lesního šera, kde vonělo nahořklé cedrové jehličí a pryskyřice, přešel les a vystoupil na pahorek, utíraje si vlhkou nepokrytou hlavu. Přírodní háj kolem nervové kliniky nebyl široký a Erg brzy vyšel na cestu. Říčka plnila kaskádu bazénů z mléčného skla. Ze zátočiny vyběhlo několik mužů a žen v plavkách a uháněli po cestě mezi pestrými květy. Podzimní řeka jistě nebyla teplá, ale běžci se navzájem povzbuzovali smíchem a žerty, vrhli se do bazénu a ve veselém houfu odplouvali. V některém místním závodě nebo farmě nastala zřejmě doba odpočinku…

Ještě nikdy se mu rodná planeta nezdála tak nádherná, jemu, který prožil větší část svého života v těsném hvězdoletu. Erg překypoval vděčností ke všem lidem, k pozemské přírodě, ke všemu, co mělo podíl na záchraně jeho rusovlasé astronavigátorky, jeho Nizy! Dnes mu sama přišla naproti do zahrady! Po poradě s lékaři se rozhodli, že pojedou společně do polárního nervového sanatoria. Jakmile se podařilo rozetnout paralytický řetěz a odstranit trvalý útlum mozkové kůry, způsobený nábojem v chapadlech černého kříže, Niza byla docela zdravá. Bylo jen třeba vrátit jí bývalou energii po tak dlouhém kataleptickém spánku. Niza, živá, zdravá Niza! Erg měl dojem, že na to nikdy nebude moci pomyslit bez radostného zatrnutí v nitru.

Uviděl proti sobě ženskou postavu, která šla rychlým krokem od rozcestí. Poznal by ji mezi tisíci — byla to Veda Kong. Veda, na niž dříve tolik myslil, pokud nebylo jasné, že se jejich cesty rozcházejí. Erg Noor, zvyklý na diagramy počítačů, představil si v duchu oblouk vzlétající prudce k nebi to byl jeho cíl — a pak Vedinu životní cestu a práci, která byla na planetě a nořila se do hlubin její minulosti. Obě čáry se rozcházely a vzdalovaly daleko jedna od druhé.

Erga, který znal dopodrobna Vedinu tvář, překvapila její podoba s Nizou. Týž úzký obličej s očima daleko od sebe a s vysokým čelem, s dlouhým, rozčepýřeným obočím a něžným posměškem kolem velkých úst. Dokonce i nosy měly obě maličko zvednuté a měkce zaoblené, úplně jako sestry. Jenže Veda hleděla vždycky přímo a zamyšleně, zatím co Niza často pohazovala neústupnou hlavičkou v mladistvém zápalu.

„Prohlížíte si mě?“ divila se Veda.

Vztáhla k Ergovi obě ruce, a ten si je přitiskl ke tvářím. Veda sebou trhla a vyprostila dlaně. Astronaut se pousmál.

„Chtěl jsem poděkovat rukám, které pomáhaly uzdravit Nizu… Ano… Vím všechno! Byla nutná nepřetržitá služba a vy jste se zřekla zajímavé expedice. Dva měsíce…!“

„Nezřekla, ale zpozdila jsem se čekáním na Tantru. Stejně bylo pozdě, a pak, vaše Niza je kouzelná! Na první pohled jsme si téměř podobné, ale ona je pravou družkou pro přemožitele vesmíru a železných hvězd, je oddaná a zahleděná k nebi…“

„Vedo…!“

„Já nežertuji, Ergu! Cítíte, že teď není na žerty čas? Je třeba, aby všechno bylo jasné.“

„Mně je i tak všechno jasné! Ale děkuji vám za Nizu, ne za sebe…“

„Neděkujte! Bylo by mi těžko, kdybyste Nizu ztratil…“

„Chápu, ale nevěřím, protože znám Vedu, které je podobná kalkulace úplně cizí. A moje vděčnost je namístě.“

Erg pohladil mladou ženu po rameni a vzal ji za předloktí. Šli vedle sebe po liduprázdné cestě a mlčeli, dokud Erg znovu nepromluvil:

„Kdopak je ten pravý?“

„Dar Veter.“

„Bývalý vedoucí kosmických stanic? Podívejme se!“

„Ergu, říkáte nějaká nevýznamná slova. Já vás nepoznávám…“

„Patrně jsem se změnil… Ale já si představuji Dara Vetra jen podle práce a myslil jsem, že je také ctitelem vesmíru.“

„To je správné. Ctitel hvězdného světa, který lásku ke hvězdám spojil s láskou k Zemi. Je to vědec s velkýma rukama prostého řemeslníka.“

Erg Noor maně pohlédl na svou úzkou dlaň s tvrdými prsty matematika a hudebníka:

„Kdybyste, Vedo, věděla, jak teď miluji Zemi…!“

„Po zážitcích ve světě tmy a dlouhé cestě s ochrnutou Nizou? Ovšem! Ale…“

„Chcete říci, že ona láska netvoří základ mého života?“

„Právě tak! Vy jste opravdový hrdina, a proto se nemůžete nabažit hrdinských činů. Vy i tu lásku ponesete jako naplněnou číši a budete se bát rozlít třeba jen kapku na Zem, abyste ji mohl celou odevzdat vesmíru. Ale zase jen kvůli Zemi!“

„Vedo, v dobách Temna by vás upálili na hranici!“

„To mi už říkali… Tak, a jsme na rozcestí. Kde máte boty, Ergu?“

„Nechal jsem je v zahradě, když jsem vám šel naproti. Budu se muset vrátit.“

„Na shledanou, Ergu. Má práce zde skončila. Teď je řada na vás. Kde se uvidíme? Či snad až před odletem nové rakety?“

„Ne, ne, Vedo. Odjedeme s Nizou na tři měsíce do polárního sanatoria. Přijeďte k nám a přivezte Dara Vetra.“

„Které je to sanatorium? Kamenné Srdce na severním pobřeží Sibiře? Nebo Podzimní Listí na Islandu?“

„Na severní polární kruh je už pozdě. Pošlou nás do Bílé Záře v Grahamově Zemi na jižní polokouli, kde brzy začne léto.“

„Dobře, Ergu. Přijedeme, nebude-li Dar musit hned odletět na stavbu družice 57. Nejdřív se asi musí připravit materiál…“

„Máte pěkného Pozemštana, bude skoro celý rok v nebi!“

„Nebuďte zlomyslný. Jeho nebe je blízko ve srovnání s vašimi nepředstavitelnými dálkami, které nás rozdělily.“

„Litujete toho, Vedo?“

„Proč se ptáte, Ergu? V každém člověku jsou dvě poloviny, z nichž jedna se dere k novému, druhá zase opatruje minulost a ráda se k ní vrací. To přece víte, a víte také, že návrat nikdy nevede k cíli.“

„Ale lítost zůstává… jako věnec na drahém hrobě. Vedo, drahá, polibte mě…!“

Mladá žena poslušně splnila jeho přání, lehce astronauta odstrčila a vykročila rychle k hlavní lince elektrobusů. Erg se za ní díval, až vůz s automatickým řízením zastavil a Vedro červený šat zmizel za průzračnými dveřmi.

I Veda hleděla skrze sklo na nehybného Erga. V hlavě jí vytrvale zněl refrén básníkových veršů z doby Rozděleného Světa, které přeložil a nedávno zhudebnil Ark Gir. Jednou jí řekl Dar Veter v odpověď na něžnou výčitku:

Tak volal dávný muž k hrozným silám přírody, které mu vzaly milovanou ženu. Muž nesmířený se ztrátou a odhodlaný nic osudu nedarovat!

Elektrobus se blížil k větvi Spirální Dráhy, a Veda, přeplněná světlým smutkem, pořád ještě stála u okna, držela se pevně leštěného opěradla a prozpěvovala si čarokrásnou romanci.

— Andělé, tak za starých časů věřící Evropané nazývali domnělé nebeské duchy, kteří hlásali vůli bohů. Také ve starořečtině „angelos“ znamená „posel“. Slovo bylo zapomenuto už před mnoha staletími…