Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Ještě několik manipulací na řídící desce, a před diváky se v mlhavé záři objevila kostra neznámého tvora. Široké tlapy s dlouhými drápy se křivily pod trupem, dlouhý ohon byl stočen do kolečka. Do očí bila neobvyklá síla a masívnost kostí s širokými skroucenými konci a s výrůstky pro upevnění mohutných svalů. Lebka se zavřenou tlamou cenila veliké přední zuby. Byla vidět shora a vypadala jako těžký kostěný balvan s nerovným rozrytým povrch. Ljao Lan změnil hloubku ohniska a zvětšil obraz tak, že celou obrazovku zabírala hlava pravěkého plaza, žijícího tu před dvěma sty milióny let na březích někdejší řeky.

Vrchní část lebky tvořily podivuhodně silné kosti o tloušťce dobrých dvaceti centimetrů. Nad očnicemi čněly kostěné výrůstky. Stejné výběžky přikrývaly shora spánkové prolákliny i vypoukliny lebečních oblouků. Na zátylku se zvedal veliký kužel o otvorem pro ohromné temenní oko. Ljao Lan hlasitě vydechl nadšením.

Dar Veter bez ustání hleděl na těžkou, neohrabanou kostru pravěkého tvora. Zvětšená síla svalů vyvolala u skeletu zbytnění kostí, vystavených velkému zatížení, ale zvyšující se váha kostry žádal opět nové zesílení svalstva. Taková přímá závislost v archaických organismech zavedla vývoj mnoha živočichů do slepé uličky, dokud nějaké důležité fyziologické zdokonalení nedovolilo odstranit staré protiklady a pozvednout se na vyšší stupeň evoluce. Zdálo se neuvěřitelné, že takoví tvorové se mohli vyskytnou mezi předky člověka, jehož nádherné tělo dovoluje tak jedinečnou pružnost a přesnost pohybů.

Dar Veter se díval na tlusté nadočnicové výrůstky, hovořící o tupé sveřeposti permského netvora, a vedle sebe viděl svižnou Vedu s jasnýma očima v inteligentní, živé tváři. Jaký obrovský rozdíl v organizaci živé hmoty! Bezděky stočil oči, aby rozpoznal Vediny rysy pod přilbou, a když je znovu zvedl k obrazovce, byl na ní už jiný obraz. Viděl širokou, jako talíř ploskou hyperbolickou hlavu pravěkého mloka. Obojživelník byl odsouzen ležet v teplé, kalné vodě perských močálů a čekat, až se na dosah přiblíží něco k snědku. Pak prudký výpad, široká tlama zaklapla a… znova nekonečné trpělivé, nesmyslné ležení. Dara cosi dráždilo, skličovaly ho důkazy o nesmírně dlouhém a krutém vývoji života. Narovnal se, a Ljao Lan, který uhodl jeho rozpoložení, navrhl, aby si šli do domku odpočinout. Nezkrotně zvídavá Věda se stěží odtrhla od pozorování, když viděla, že vědci zapínají elektronové automaty na fotografování a současný zvukový záznam, aby zbytečně neztráceli silný proud.

Veda brzy ulehla na pohovku v pokoji pro hosty ženského domu. Dar Veter se ještě nějakou dobu procházel před domem a v mysli přebíral své dojmy.

Severské ráno omylo rosou přes den zaprášenou trávu. Nevzrušitelný Ljao Lan se vrátil z noční směny a navrhl svým hostům, aby se svezli malým akumulátorovým automobilem „elfem“ na nejbližší leteckou základnu. Letiště odrazových reaktivních letadel bylo všeho všudy sto kilometrů odtud na jihozápad, v nížině při ústí řeky Trom — Jugan. Veda požádala, aby ji spojili s její expedicí, ale na vykopávkách nebyl dostatečně silný rádiový vysílač. Od dob, kdy naši předkové pochopili škodlivost rádiového záření a zavedli přísný režim, vysílání směrovým zářením vyžadovalo daleko složitější zařízení, zvláště pro dálkové hovory. Kromě toho se citelně snížil počet stanic. Ljao Lan se rozhodl spojit se s nejbližší pozorovací věží chovatelů dobytka. Věže se mezi sebou domlouvaly směrovým vysíláním a mohly svěřit všechno potřebné ústřední stanici ve své oblastí. Mladá praktikantka, chystající se řídit „elf“, aby ho mohla přivézt zpátky, radila jim, ať se cestou staví na věži a sami se domluví televizofonem. Dar Veter i Veda rádi souhlasili. Silný vítr vířil po straně řídký prach a pohazoval hustými ostříhanými vlasy řidičky. Stěží se směstnali na úzkém třímístném sedadle; objemné tělo bývalého vedoucího kosmických stanic tísnilo obě spolucestující. Na čisté modré obloze byla vidět štíhlá silueta pozorovací věže. Brzy „elf“ zastavil u jejího úpatí. Zeširoka rozkročené kovové nohy podpíraly přístřešek z plastické hmoty, pod nímž stál právě takový „elf“. Středem přístřešku procházely vodicí tyče výtahu. Nepatrná kabinka je po ředě všechny vytáhla kolem obytného poschodí až na vrchol, kde je vítal opálený, polosvlečený mladík. Z náhlých rozpaků sebevědomé řidičky Veda pochopila, že důvtipnost krátce ostříhané paleontoložky má hlubší kořeny…

Kruhovitý pokojík s křišťálovými stěnami se znatelně pohupoval a lehká věž monotónně zněla jako napjatá struna. Malba stropu i podlahy měla temný tón. Pod okny stály nízké stoly s dalekohledy, počítacími automaty a poznámkovými sešity. Z výšky devadesáti metrů se dala přehlédnou ohromná část stepi, až k hranicím viditelnosti ze sousedních věží. Zde se nepřetržitě pozorovala stáda a sestavovaly se podrobné soupis zásob krmiva. V zelených soustředných kruzích ležely na stepi dojící stanice, jimiž se dvakrát za čtyřiadvacet hodin proháněla stáda dojnic. Mléko, které jako u afrických antilop nekysalo, slévalo se a mrazilo hned na místě v podzemních lednicích a mohlo se skladovat velmi dlouho. Stáda se honila z místa na místo pomocí „elfů“, které měla každá věž k dispozici. Vědečtí pracovníci se mohli v době služeb učit, neboť většina z nich byli studenti s neukončeným vzděláním. Mladík zavedl Vedu i Dara točitým schodištěm do obytného poschodí, které viselo mezi zkříženými nosníky o několik metrů níže. Místnosti zde měly zvukotěsné stěny a cestovatelé se ocitli v úplném tichu. Jenom nepřetržité pohupování připomínalo, že se pokojík nachází ve výšce, která by se při sebemenší neopatrnosti mohla stát osudnou.

Druhý mladík pracoval právě u rádia. Složitý účes a světlé šaty jeho společnice na obrazovce svědčily o tom, že navázal spojení s ústřední stanicí, neboť lidé pracující ve stepi nosili vzdušné a krátké kombinézy. Dívka na obrazovce se spojila s pásmovou stanicí a zakrátko se v televiozofonu objevila smutná tvář a drobná postava Miiko Ejgoro, hlavní Vediny pomocnice. V temných očích, šikmých jako u Ljao Lana, objevil se jí radostný úsměv a malá ústa se pootevřela překvapením. Ale okamžik nato hleděla na Vedu a Dara chladná tvář, vyjadřující jen věcnou pozornost. Dar Veter vystoupil nahoru, kde zastihl mladou paleontoložku v živé debatě s prvním mladíkem, a vyšel na kruhovou plošinu, vroubící skleněný pokoj. Vlahá ranní svěžest už dávnou ustoupila parnému poledni, které setřelo s povrchu země třpytivé barvy a drobné nerovnosti. Široko daleko se volně prostírala step pod žhavým čistým nebem. Dar Veter si znovu připomenul svůj nejasný stesk po severní studené zemi svých předků. Opíraje se lokty o houpavé zábradlí plošinky, pocítil jako nikdy předtím zmařené sny pravěkých lidí. Lidská ruka odsunula nemilosrdnou přírodu daleko na sever a životodárné teplo se rozlilo po rovinách, které kdysi mrzly pod chladnými mraky.

Veda Kong vstoupila do křišťálové místnosti a oznámila, že dále je poveze radiooperatér. Krátce ostříhaná dívka poděkovala historičce dlouhým pohledem. Průzračnou stěnou bylo vidět záda Dara Vetra, který tu stál bez hnutí a rozjímal.

„Přemýšlel jste o mně?“ zaslechl za sebou.