Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Dar Veter se nahnul nad cívkou kursografu. Úzký pruh mapy se rychle otáčel a zaznamenával jejich pohyb. Patrně se dostali příliš daleko na sever. Už dávno přeťali šedesátou rovnoběžku, přeletěli soutok Irtyše a Obu a přiblížili se k prohoří, zvanému Sibiřská vysočina.

Za čtyři měsíce práce na vykopávkách starověkých kurhanů v parných stepích altajského předhoří si oba cestovatelé už zvykli na rozsáhlá stepní prostranství. Při zkoumání minulosti jako by se badatelé pohroužili do časů, kdy se po jižních stepích projížděly je řídké oddíly ozbrojených jezdců.

Veda seč točila a rukou mlčky ukázala dopředu. V proudech prohřátého vzduchu tam plul temný ostrůvek, jako by odtržený od povrchu země. Za několik minut se vrtulník přiblížil k nevysokému kopci. Byla to zřejmě halda po bývalém rudném dole. Z konstrukcí šachet ne neuchovalo nic, zbyl tu jen pahorek, porostlý hustým višňovým sadem.

Letící kulatá plošinka se náhle prudce naklonila.

Dar Veter automaticky zachytil Vedu v pase a vrhl se ke zvednutému kraji paluby. Vrtulník se na zlomek vteřiny vyrovnal jen proto, aby se plochou stranou zřítil na úpatí kopce. Tlumiče začaly pracovat a zpětný náraz vymrštil Vedu i Dara na svah, přímo do středu hustého křoví. Po chvíli mlčení se v tichu stepi rozlehl Vedin hluboký hrudní smích. Dar Veter si představil svůj překvapený poškrabaný obličej a přidal s k Vedě z bezděčné radosti, že se jí nic nestalo a že havárie dopadla tak šťastně.

„Zbytečně se vrtulníkům nezakazuje létat výš než osm metrů,“ pronesla Veda trochu zadýchaně. „Teď už chápu…“

„Stroj při poruše okamžitě padá a jedinou nadějí jsou tlumiče. Nedá se nic dělat, je to nutná daň za lehkost a malé rozměry. Pravděpodobně nás čeká ještě další trest za všechny šťastné lety,“ řekl Dar Veter s poněkud předstíranou lhostejností.

„A to…?“ zvážněla Veda.

„Bezvadný chod stabilizátoru předpokládá velmi složitý mechanismus. Bojím se, že budu potřebovat hodně času, abych se v něm vyznal. Musíme se z toho dostat po způsobu našich nejubožejších předků.

Veda s jiskřivými plaménky v očích vztáhla ruku, a Dar Veter pomohl mladé ženě lehce na nohy. Sešli ke spadlému vrtulníku, potřeli si škrábance hojicím roztokem a zalepili roztrhané šaty. Daru uložil Vedu do stínu keře a sám začal zkoumat příčiny havárie. Jak předpokládal, stalo se něco s automatickým stabilizátorem, jehož blokující zařízení vypnulo motor. Sotva Dar Veter otevřel kryt přístroje, bylo mu jasné, že z opravy nebude nic, musil by příliš dlouho vnikat do nesmírně složité podstaty elektroniky. S rozmrzelým povzdechem narovnal unavená záda a pohlédl na keř, pod nímž se Veda důvěřivě schoulila. Horká step byla úplně liduprázdná, kam oko dohlédlo. Dva velcí draví ptáci pomalu kroužili nad tetelícím se modravým oparem…

Z poslušného stroje se stal neživý disk, který bezmocně ležel na suché zemi. Dara Vetra prostoupil divný pocit osamělosti a odtrženosti od celého světa.

A v té chvíli se ničeho nebál. Jen co nadejde noc, uvidí neozbrojené oko mnohem dál; určitě zahlédnou nějaká světla a vydají se k nim. Letěli jenom nalehko a nevzali s sebou ani radiotelefon, svítilnu či jídlo.

Kdysi mohl člověk ve stepi zahynout hladem, nevzal-li s sebou větší zásoby potravin… A vodu! — přemýšlel bývalý vedoucí kosmických stanic, přivíraje oči před prudkým sluncem. Zpozoroval, že vedle Vedy vrhá višňový keř kousek stínu, a natáhl se bezstarostně na zem. Cítil, jak ho přes lehký oděv píchají suchá travní stébla. Vedro a tichý šelest větru ukolébávaly duši do zapomnění; myšlenky pomalu plynuly, v paměti se beze spěchu střídaly obrazy dávno minulých dob. V dlouhé řadě šly pradávné národy, rasy i jednotlivci… jako by odtud, z minulosti, tekla ohromná řeka událostí, postav i odění, střídajících se každou vteřinu.

„Vetře!“ uslyšel závojem dřímoty volat milovaný hlas; procitl a posadil se.

Rudý sluneční kotouč se už dotýkal temné čáry horizontu, nehybným vzduchem nezavál ani sebemenší vánek.

„Vetře, můj pane,“ poklonila se před ním Veda, napodobujíc starověké asijské ženy, „nechtěl byste se probudit a vzpomenout si na mne?“

Dar Veter učinil několik prostocviků a definitivně setřásl sen. Veda souhlasila s jeho plánem, aby vyčkali do noci.

Tma je zastihla v živém rozhovoru o minulé práci. Náhle Dar Veter zpozoroval, že se Veda chvěje. Ruce měla chladné a Dar se dovtípil, že ji lehké šaty nechrání před nočním chladem zdejších severních míst.

Letní noc na šedesáté rovnoběžce byla jasná a tak se jim podařilo nasbírat velkou hromadu roští.

Zapraskal elektrický náboj, který Dar Veter vytáhl z mohutného akumulátoru vrtulníku; brzy a rozeplála vatra a jasné plameny pohltily tmu kolem a pronikaly dvojici svým životodárným teplem.

Schoulená Veda se znovu narovnala jako květ pod sluncem a oba se oddali takřka hypnotické zádumčivosti. Kdesi hluboko v duši člověka za těch sto tisíc let, kdy mu oheň byl hlavním útočištěm a spásou, zůstal nevykořenitelný pocit útulnosti a bezpečí, jež oheň vyvolával v hodinách, kdy člověka obklopovala zima a tma…

„Vedo, co vás trápí?“ přerušil Dar Veter mlčení.

„Vzpomněla jsem si na tu dívku s šátkem…“ odpověděla potichu Veda a nespouštěla oči z uhlíků, které se rozsypávaly jako zlato.

Dar Veter pochopil okamžitě. V předvečer svého letu dokončili v přialtajských stepích vykopávky velkého skythského kurhanu. Uvnitř zachovalého dřevěného srubu byla kostra starého náčelníka, obklopená kostmi koní a otroků. Přikrýval je okraj mohylového náspu. Starý vůdce ležel s mečem, štítem a brněním a u jeho nohou se objevila skrčená kostra mladičké ženy. K lebce jí přiléhal hedvábný šátek, kdysi pevně omotaný kolem obličeje. Šátek se přes nejrozličnější operace nepodařilo uchovat. Ale těch několik minut, než se rozpadl, stačilo, aby lidé mohli rozpoznat rysy překrásné tváře, která se otiskla na tkanině před několika tisíciletími. Šátek prozradil ještě jednu strašlivou podrobnost: otiskl oči ženy, vylezlé z důlků; nepochybně ji tím šátkem zardousili, a pak i hodili do hrobu, aby provázela svého muže na neznámých cestách záhrobního světa. Nebylo jí víc než devatenáct let, a jemu bylo dobrých sedmdesát; to byl na tehdejší dobu velmi vysoký věk.

Dar Veter si připomněl debatu, která se rozproudila nad nálezem mezi mladými spolupracovníky Vediny expedice. Šla žena za svým mužem dobrovolně nebo ji k tomu donutili? A proč? Ve jménu čeho? Bylo-li to z velké oddané lásky, proč ji tedy zabíjeli, proč ji neochraňovali jako nejlepší památku po zemřelém v osiřelém světě živých?

Pak promluvila Veda Kong. Dlouho pohlížela rozhořelýma očima na temný pahorek kurhanu, jakoby duševním zrakem chtěla proniknout mocnou vrstvu dávných dob.

„Snažte se pochopit tehdejší lidi. Prostory pravěkých stepí byly skutečně bez hranic, neboť jedinými dopravními prostředky byli koně, velbloudi a býci. Na obrovských rozlohách žily jednotlivé skupiny kočovných chovatelů dobytka, které nejenže nic nespojovali, ale které žily ve věčném nepřátelství. Příkoří a zloba se přenášely z pokolení na pokolení. Každý přistěhovalec byl nepřítelem, každý kmen kořistí, slibující dobytek a otroky, to znamená lidi, kteří pracovali z přinucení, po hrozbou biče jako dobytek. Takové uspořádání společnosti neslo s sebou na jedné straně velkou, nám docela neznámou volnost jednotlivce v drobných vášních a přáních, a na druhé straně neuvěřitelnou uzavřenost ve vzájemném styku lidí i omezenost jejich cílů. Jestliže národ nebo kmen nebyl příliš početný a jeho příslušníci se mohli uživit lovem a sbíráním plodů, žili tito svobodní kočovníci v neustálém strachu, že je výbojní sousedé napadnou, zotročili nebo docela vyhladí. Když ale země byla izolovaná a měla velký počet obyvatel, kteří mohli vytvořit mocnou vojenskou sílu, pak lidé také dopláceli vlastní svobodou na to, že byli chráněni před válečnými nájezdy, neboť v tak silných státech se vždycky rozmáhaly despotismus a tyranie. Tak tomu bylo ve starém Egypte, v Asýrii i v Babylóně.