Ivan Jefremov - Mlhovina v Andromedě

Dar Veter pochopil a srdce mu radostně zabušilo. Ale hned v příštím okamžiku potlačil své city a aby pomohl Vedě z rozpaků, zeptal se klidně:

„Myslíte vykopávky podmořského města ni jih od Sicílie? Viděl jsem pozoruhodné věci odtamtud v Paláci Atlantidy.“

„Ne, provádíme teď práce na východním pobřeží Středozemního moře, Rudého moře a u břehů Indie. Konáme průzkumy kulturních pokladů, které se uchovaly pod vodou, počínajíc kulturou krétsko-indickou a končíc nástupem Dob Temna.“

„To, co se ukrývalo, a ještě častěji prostě házelo do moře, když ostrůvky civilizace zanikaly pod náporem nových sil, které byly barbarsky svěží, nevědomé a bezstarostné — to chápu,“ pravil zamyšleně Dar Veter a dál pozoroval bělavou step. „Chápu i veliké ničení starověké kultury, když antické státy, silné ve svém spojení s přírodou, nedokázaly ve světě nic změnit, nedokázaly se vyrovnat se stále odpornějším otroctvím a příživnictvím nejvyšších společenských vrstev.“

„A lidé vyměnili antické otroctví za feudalismus a náboženskou tmu středověku,“ přidala se Veda. „Co vám tedy zůstalo nepochopitelné?“

„Prostě neumím si dobře přestavit krétsko-indickou kulturu.“

„Nevíte o nových bádáních. Stopy krétsko-indické kultury se nacházejí na obrovské rozloze od Ameriky přes Krétu na jih Střední Asie a Severní Indie až k západní Koreji.“

„Netušil jsem, že v tak dávných dobách už mohly existovat skrýše kulturních pokladů, jak tomu bylo u Kartága, Řecka nebo Říma.“

„Pojeďte se mnou, uvidíte,“ řekla tiše Veda.

Dar Veter šel mlčky vedle ní. Začalo pozvolné stoupání. Když došli k nejvyššímu místu úvalu, Dar se najednou zastavil.

„Děkuji za pozvání, pojedu…“

Veda poněkud nedůvěřivě pootočila hlavu, ale v šeru letní noci byly oči jejího průvodce temné a neproniknutelné.

Za průsmykem se ukázalo, že ohně jsou docel a blízko. Osvětlovací tělesa v polarizujících poklopech nerozptylovala paprsky, a proto se ohně zdály být mnohem díl, než ve skutečnosti byly. Soustředěné osvětlení svědčilo o tom, že se zde pracuje. Kontury průsvitných nosníků se stříbřitě blyštily pod vysokými jasně modrými lampami. Varovný křik je přinutil, aby se zastavili. Jeho původcem byl strážný robot.

„Nebezpečí, jděte vlevo, nepřibližujte se k řadě sloupů,“ řval neviditelný zesilovač.

Poslušně se obrátili ke skupině přenosných domků.

„Nedívejte se směrem k poli!“ nabádal automat dále.

Ve dvou domcích se současně otevřely dveře, vytryskly dva kužele světla, zkřížily se a ulehly na tmavou cestu. Hlouček mužů a žen pozdravil přátelsky poutníky a všichni se divili, že cestují tak nedokonalým způsobem a k tomu ještě v noci.

Malá kabinka s křižujícími se proudy aromatické vody, prosycené plynem a elektřinou a s veselou hrou elektrických nábojů bodajících do kůže, byla místem tiché radosti.

Osvěžení poutníci se sešli u stolu.

„Vetře, příteli, ocitli jsme se mezi kolegy!“

Veda nalila zlatistý nápoj do štíhlých pohárů, které se ihned orosily chladem.

„V tomhle je všechna síla,“ řekl Dar vesele a natáhl se pro svou číši.

„Milý přemožiteli býka, nějak ve stepi divočíte,“ zaprotestovala Veda. „Říkám vám zajímavé novinky a vy myslíte jenom na jídlo!“

„Tady že jsou vykopávky?“ zapochyboval Dar Veter.

„Jenomže ne archeologické, nýbrž paleontologické. Studují tu fosilní zvířata z permu, tj. z doby před dvěma sty milióny roků. Kampak s našimi ubohými tisícovkami…“

„Zkoumají je hned, aniž je vykopali? Jak to?“

„Ano, hned. Ale jak se to dělá, to jsem se nedozvěděla.“

Jeden ze spolustolovníků, hubený člověk žluté pleti, se vmísil do hovoru.

„Naše skupina za okamžik vystřídá druhou. Právě jsme skončili přípravu a začínáme prosvěcovat.“

„Tvrdým zářením?“ napadlo Dara Vetra.

„Nejste-li příliš unaveni, radím vám, abyste se na to podívali. Zítra stěhujeme tábor dál, to už nebude zajímavé.“

Veda i Dar Veter potěšeně souhlasili. Vlídní hostitelé se zdvihli od stolu a vedli je k sousednímu domku. Ve výklencích, označených číselníky indikátorů, viseli ochranné obleky.

„Ionizace z našich mocných zapalovačů je velmi silná,“ říkala s omluvným přízvukem vysoká, trochu nahrbená žena, když pomáhala Vedě obléci silnou látku s průzračnou přílbou a připevňovala jí na záda kabelu s bateriemi.

V polarizovaném světle vynikal zřetelně každý trs na hrbolaté stepní půdě. Za obrysem čtvercového pole, ohrazeného tenkými tyčemi, bylo slyšet tlumený hluk. Půda se vzdula, zapraskala a sesypala se do trychtýře, v jehož středu zazářil válec s ostrou špicí. Kolem leštěných stěn se mu vinul spirálovitý hřeben, na předním konci se otáčela složitá fréza z modrého kovu. Válec se nahnul přes okraj trychtýře, obrátil se, vzadu se mu rychle zakmitaly lopatky, pak zabořil lesklou špici téměř kolmo do země a začal se znovu zarývat několik metrů od trychtýře.

Dar Veter zpozoroval, že za válcem se táhnou dva kabely; jeden byl izolovaný, druhý svítil leskem obnaženého kovu. Veda se dotkla jeho rukávu a ukázala dopředu na hrazení z magnéziových tyčí. Tam se vyhrabal ze země právě takový válec, jediným pohybem se převrátil nalevo, vklouzl do země jako do vody a zmizel.

Člověk se žlutou pletí jim dal znamení, aby si pospíšili.

„Poznala jsem ho,“ zašeptala Veda, když dohonili skupinu před sebou.“ Je to paleontolog Ljao Lan, který rozluštil záhadu osídlení asijské pevniny v prvohorách.“

„Není původem Číňan?“ zeptal se Dar Veter, když si připomněl učencovy tmavé, trochu šikmo položené, úzké oči. „Stydím se to přiznat, ale neznám jeho práce.“

„Vidím, že o paleontologii vůbec málo víte. Zřejmě jste obeznámen lépe s paleontologií cizích hvězdných světů.“

Dar Veter uviděl v duchu mihnout se nesčetné formy života: milióny podivných koster v horninách různých planet jako památka dávno minulých dob, ukrytá v půdních vrstvách každého obydleného světa. Památka, kterou vytvořila i sama zapsala příroda, dokud se neobjevila myslící bytost, která nejen že měla schopnosti si pamatovat, ale i rekonstruovat to, co bylo dávno zapomenuto.

Ocitli se na malé plošině, připevněné na konci strmého průsvitného půloblouku. Uprostřed plošiny byla velká matná obrazovka. Všech osm lidí usedlo v tichém očekávání na nízké lavice kolem obrazovky.

„Naši ‘krtci’ hned skončí práci,“ promluvil Ljao Lan. „Jak jste se už dovtípili, prošívají vrstvy hornin holým kabelem a tkají kovovou síť. Kostry vymřelých zvířat jsou uloženy v drolivém pískovci čtrnáct metrů pod povrchem. Doleji, v sedmnácti metrech, je celá plocha podložena kovovým pletivem, zapojeným na silné indikátory. Vytváří se odrazové pole, jež vrhá rentgenové paprsky na obrazovku, kde vznikají obrazy zkamenělých kostí.“

Dvě veliké kovové koule se otočily na mohutných podnožích. Rozsvítily se reflektory a řev sirény ohlásil nebezpečí. Stejnosměrný proud o miliónu voltů zavanul svěžím ozónem a způsobil, že všechny svorky, izolátory a závěsy vydávaly jasně modrou záři.

Ljao Lan nenuceně otáčel a tiskl knoflíky na řídící desce. Veliká obrazovka zářila stále silněji a v hloubce na jejím pozadí pomalu míjely jakési nezřetelné obrysy, roztroušené sem a tam v zorném poli. Pohybu ustal, nejasné kontury veliké skvrny zaplnily téměř celou obrazovku a zaostřily se.