Robert Heinlein - Friday

Zdržela jsem se toho dne na Mailu, protože Goldie byla opět v noci na tahu. Když se ráno vrátila domů, přinesla jsem jí snídani, uložila ji asi v deset do postele a doufala, že bude spát aspoň do šesti večer… Potom jsem lelkovala, dokud nezačali zavírat kanceláře na Mallu. Když jsem se dostala domů, v našem domě se nesvítilo, což mě docela potěšilo, protože jsem si myslela, že Goldie vyspává. Když budu mít štěstí, mohla bych spořádat její snídani, ještě než se probudí. Takže jsem byla zticha jako myška… a zjistila, že dům je prázdný. Nechci se pokoušet o nějakou vědeckou definici, ale sami dobře víte, že prázdný dům má jinou vůni, jiný zvuk a jinou chuť a jinak na vás působí než ten, kde spí nějaká osoba. Šla jsem přímo do ložnice. Prázdná postel. Prázdná koupelna… Rozsvítila jsem a hned našla to, co pro mě vytiskla tiskárna terminálu:

Nejdražší Friday, už to tak vypadá, že mě doma nezastihneš. A to je asi dobře, protože bychom to obě prořvaly a to není žádné řešení. Získala jsem dobré místo, ale ne tak, jak jsem čekala. Vyplatilo se, že jsem byla pořád ve styku s mým dřívějším šéfem. Doktor Krasny mě zavolal těsně předtím, než jsem šla spát. Je teď velící důstojník zbrusu nové polní nemocnice a ošetřovny, sloužící Sam Houston Scouts. Každý prapor je vlastně kádrová záloha pro bojový tým na atentáty, kdy více střelců střílí z různých míst současně na jeden terč, nebo pro jízdní brigádu. Nemyslím, že bych ti měla vykládat, kde se vyzbrojujeme, nebo kam pojedeme, ale (spal tenhle dopis, až si ho přečteš!) když pojedeš západně od Plání, mohla bys nás dojet v Llanos Estacados.

Kam teď právě jedeme? To je doopravdy důvěrná informace. Ale když nenapadneme Ascención, pár manželek bude brát vdovský důchod. Volala jsem Anně a Burtovi. Čekali na mě v El Pasu deset minut po šesté večer. („18.10“? Potom Goldie je už v Texasu? Drahoušek!) Protože mě dr. Krasny ubezpečil, že když se neobjeví nějaké právní kličky, mohli by dostat práci, ať už v bojové jednotce, nebo v pomocném zdravotnickém sboru. Je tady práce i pro tebe, drahoušku. V bojové jednotce, pokud bys chtěla. Nebo tě zařadím jako zdravotnického technika třetího stupně a použiju tě sama a povýším tě na vrchního seržanta ve zdravotnické administrativě bez průtahů, protože znám tvoje kvality a taky je zná plukovník Krasny. Bylo by dobré, kdybychom všichni čtyři, chci říci všech nás pět, bylo zase pohromadě.

Ale nechci se ti plést do života. Vím, že máš starost o své kanadské přátele, co zmizeli. Jestliže sama cítíš, že by ses měla po nich podívat, měj se fajn a hodně štěstí. Ale když bys chtěla jít do malé akce se slušnou prémií, přijeď rovnou do El Pasa. Adresa je: Panhandle Investmens, pobočka El Paso, úřadovna pro terénní operace (sekce životního prostředí), do rukou Johna Krasnyho, hlavního inženýra. A nesměj se tomu. Zapamatuj si to a hned to znič. Protože tahle operace je ve zprávách, můžeš kohokoli z nás zastihnout bez konspirace prostřednictvím houstonské úřadovny Zvědů. Ale právě teď jsem „vedoucí osobního oddělení“ v „Sekci životního prostředí“.

Ať tě chrání milostivý Bůh! Tvá milující Goldie.

Okamžitě jsem to spálila. Pak jsem si šla lehnout. Neměla jsem vůbec chuť na jídlo. Ráno jsem šla do zprostředkovatelny práce, vyhledala pana Fawcetta, náboráře Hyper Space Lines, a řekla mu, že se chci nechat najmout jako strážný důstojník, nevoják.

Ten namyšlený dacan se mně vysmál. Rychle jsem mrkla na jeho asistentku, aby mě morálně podpořila, ale ta odvrátila zrak.

Ovládla jsem se a řekla zdvořile: „Mohl byste mi vysvětlit, co je na mně k smíchu?“

Přestal chraptivě krákorat a řekl: „Koukni se, kočičko, strážný důstojník znamená, že je to chlap. I když bychom tě mohli najmout jako mistryni v nějakém jiném oboru.“

„Říkáte, že vaše heslo je dát všem stejné šance. Pod tím máte drobným písmem napsáno, že pojem číšník zahrnuje i číšnice, stevard stevardky a tak dále. Je to pravda?“ Fawcett se přestal smát.

„Naprostá pravda. Ale taky je tam napsáno: Fyzické předpoklady snášet běžnou službu profese. Strážný důstojník je na lodi vlastně policejní důstojník. Strážný důstojník, nevoják, to je polda, který umí udržet pořádek, aniž by sáhl po zbrani. Nedělá mu potíže rvát se a zabásnout hlavní výtržníky holýma rukama. Tohle asi neumíte. Takže mi tady nekecejte, že byste to zvládla.“

„Nebudu. Ale vy jste asi nečetl můj bezvadný životopis.“

„Nevím, co by to mohlo změnit. Ačkoliv…“ Lhostejně se kouknul na popsanou stránku papíru a rychle ji přečetl až dolů. „Píšete tady, že jste bojový kurýr.“

„To znamená, že když dostanu práci, nikdo mi v ní nezabrání. Když se o to někdo pokouší až moc, udělám z něho konzervu pro psy. Kurýr cestuje beze zbraně. Táhnu někdy s sebou laserový nůž nebo slzný plyn na jedno použití. Ale jsem závislá na svých rukou. Všimněte si mého výcviku.“

Prohlédl si to. „Oukej, takže jste byla ve škole vojenského umění. Ale to pořád nevysvětluje, jak byste dokázala zdolat velkého zápasníka těžšího než metrák a o hlavu vyššího než jste vy. Neokrádejte mě o čas, děvče. Vy byste nedala do vězení ani mě.“

Naklonila jsem se nad jeho stůl, pak jsem toho pyšného páva hodila ke dveřím a zase pustila, aniž si toho někdo zvenčí všiml. Dokonce ani jeho asistentka to nezaregistrovala a s největší pravděpodobností o tom vůbec ani nevěděla.

„Tohle dělám, abych nikoho nezranila. Ale chci, abych si to mohla vyzkoušet na tom největším chlapovi, co u vás dělá lodní stráž. Zlomím mu ruku, pokud mi neřeknete, abych mu i zlomila vaz.“

„Napadla jste mě, když jsem se nedíval!“

„Samozřejmě, že ano. Takhle zpracuji každého opilého výtržníka. Ale teď se díváte, takže si to můžeme dát znova. Jste připraven? Tentokrát bych vás měla zranit, ale ne zas moc. Žádnou kost vám nezlomím.“

„Zůstaňte, kde jste. To je směšné. Nenajímáme strážné důstojníky jenom proto, že mají výcvik v nějakých orientálních tricích. Najímáme velké chlapy, tak velké, aby budili respekt už svou velikostí. Nemusí ani bojovat.“

„Dobrá,“ řekla jsem. „Najměte mě jako tajného poldu. Dejte mi večerní šaty a říkejte, že jsem učitelka tance. Když někdo mé velikosti při tanci strčí v tlačenici toho vašeho velkého poldu do solaru, přestanu se tvářit jako dáma a dojdu si pro něho a poldu zachráním.“

„Naši strážní důstojníci nepotřebujou ochranu.“

„Možná. Opravdu velký muž je obvykle pomalý a nemotorný. O boji toho moc neví, protože nikdy nemusel doopravdy bojovat. Umí udržet pořádek na večírku pro zvané hosty. Anebo si poradí s jedním opilcem. Ale představte si, že kapitán doopravdy potřebuje pomoc. Nějaká výtržnost. Vzpoura. Pak potřebujete někoho, kdo umí bojovat. Mě.“

„Nechte přihlášku u mé asistentky. Nevolejte nám. My zavoláme vám.“

Šla jsem domů a přemýšlela, po čem jiném bych se mohla podívat. Anebo mám jet do Texasu? U pana Fawcetta jsem udělala stejnou hloupost. Neomluvitelnou chybu jako tehdy s Brianem… A Šéf by se za mě styděl. Místo toho, abych přijala jeho nabídku, měla jsem trvat na spravedlivé zkoušce. Ale nikdy bych ani malíčkem neublížila muži, kterého jsem předtím požádala o práci. To je hloupé, Friday, hloupé.