Robert Heinlein - Friday

„Jste nemožná.“ Jeho obličej zmizel z obrazovky, ale nesmazal ji. Objevila se jeho asistentka: „Podívejte se,“ řekla. „To místo doopravdy hoří. Můžete na mě čekat na stanici u New Cortes, prosím? Dostanu se tam tak rychle, jak to jen půjde, a budu mít peníze na vaše jízdné a honorář.“

„Samozřejmě, drahoušku, s radostí.“

Zavolala jsem domácímu, řekla mu, že klíč je v lednici, a ať určitě nenechá zkazit jídlo.

Fawcett nevěděl, že od úmyslu jet na tu schůzku mě nic neodradí. Jméno a adresa byly stejné jako ty, které mě Šéf přinutil naučit se nazpaměť krátce před tím, než zemřel. Nikdy jsem po tom nepátrala, protože mi neřekl, proč chce, abych se to naučila nazpaměť. Teď aspoň uvidím.

Na dveřích byl pouze jeden nápis: VŠEOBECNÁ PÁTRACÍ—SPECIALISTÉ NA MIMOZEMSKÉ PROBLÉMY. Vešla jsem dovnitř a živá žena v předpokoji mně řekla: „Drahoušku, už mají plno. To místo jsem dostala já.“

„Divila bych se, kdybyste si ho udržela. Mám tady domluvenou schůzku s panem Mosbym:“

Pozorně si mne beze spěchu prohlédla: „Štětka na telefon?“

„Dík. Kde sis nabarvila vlasy? Koukni se, poslali mě sem z Hyper Space Lines, z úřadovny Las Vegas. Tvůj šéf už teď ztrácí každou vteřinu peníze. Jsem Friday Jonesová. Ohlas mě.“

„Nech tý legrace.“ Sáhla na řídící pult a řekla něco do domácího telefonu. Našpicovala jsem uši. „Franku, je tady nějaká děvka a říká, že má s tebou schůzku. Tvrdí, že je z Hypo ve Vegas.“

„Ksakru, už jsem ti říkal, abys mě tak v práci neoslovovala. Pošli ji sem.“

„Nemyslím, že je od Fawcetta. Nezahýbáš mně?“

„Drž hubu a pošli ji sem.“ Odstrčila telefon. „Sedni si. Pan Mosby je na konferenci. Řeknu ti, až bude mít chvilku čas.“

„Tohle ti neřekl.“

„Cože? Jak to můžeš vědět?“

„Říkal ti, abys ho v práci neoslovovala Franku, a mě poslala dovnitř. Trochu jsi odmlouvala, a tak ti řekl, abys držela hubu a poslala mě dovnitř. Takže já jdu. Bude lepší, když mě ohlásíš.“

Mosby vypadal na padesát a snažil se vypadat na pětatřicet. Měl drahé střevíce, drahý oblek, široký úsměv jak z reklamy na zubní pastu a chladné oči. Pokynul směrem k židli pro hosty. „Co vás zdrželo? Řekl jsem Fawcettovi, že vás chci vidět před polednem.“

Mrkla jsem na prst a pak na hodiny na stole. 12.04. „Od jedenácti jsem ujela 450 kilometrů a pak přes celé město. Mám jet zpátky do Vegas a jen tak zabíjet čas? Nebo přejdeme rovnou k věci?“

„Řekl jsem Fawcettovi, ať to zařídí tak, abyste chytla raketoplán v deset hodin. No dobrá. Jestli tomu rozumím, potřebujete práci.“

„No, hlad nemám. Říkám si, že možná potřebujete kurýra na práci mimo Zemi.“ Vyndala jsem kopie diplomů a doporučujících dopisů a podala mu je. „Moje kvalifikace. Prohlédněte si to a jestli jsem ten, koho hledáte, řekněte mi něco o té práci. Poslechnu si vás a pak vám řeknu, jestli mám nebo nemám zájem.“

Podíval se na seznam kvalifikací. „Mám zprávy, že máte hlad.“

„Jenom když je čas oběda. Seznam honorářů je tam taky. Vždycky je to věc dohody — samozřejmě směrem nahoru.“

„Jste pěkně sebejistá.“ Podíval se znova na seznam mých zaměstnání. „Jak se má Břicháč? Břicháč Baldwin.“

Co je to za zkoušku? Je snad všechno, co se stalo od snídaně ráno, jenom zkouška nervů? Jestliže ano, potom nervy jen tak neztratím. „Předseda System Enterprises byl dr. Hartley Baldwin. Nikdy jsem neslyšela, že by mu říkali Břicháč Baldwin.“

„Myslím že nějaký doktorát měl. Ale všichni v branži mu říkali Břicháč. Ptal jsem se vás, jak se má.“

Měj se na pozoru, Friday! „Zemřel.“

„Vlastně ano, už vím. Divím se, že to víte. V naší branži je spousta sekáčů. Dobrá, podíváme se na vaši klokaní kapsu.“

„Promiňte, co jste to říkal?“

„Koukněte se, spěchám. Ukažte mi váš pupek.“

Tak kdo to vyzradil? Teda… ne, ten gang jsme zlikvidovali. Všechny — nebo aspoň Šéf si to myslel. To ale neznamená, že se to nemohlo provalit odsud předtím, než jsme je zabili. Nedá se nic dělat, je to venku… tak jak to Šéf říkal. „Chlapečku, když si chcete se mnou hrát na pupíčky, musím vás varovat, že ta odbarvená blondýnka poslouchá a skoro určitě nahrává.“

„Ne, neposlouchá. Má svoje pokyny.“

„Ty vyplní stejně jako váš zákaz, aby vám neříkala v práci Franku. Podívejte se, pane Mosby, začal jste mluvit o důvěrných věcech, aniž byste pro takovou debatu zabezpečil podmínky. Jestliže chcete, aby se zúčastnila téhle 'konference', vezměte ji dovnitř. A když ne, pošlete ji pryč. Ale ať už tady nikdo podobně neporušuje pravidla bezpečnosti.“

Zabubnoval prsty do stolu, pak náhle vstal a vešel do přední místnosti. Dveře nebyly absolutně zvukotěsné. Slyšela jsem tlumené vzrušené hlasy. Vrátil se a vypadal utrápeně. „Šla na oběd. A už nechte těch keců. Pokud jste, jak říkáte, Friday Jonesová, známá též jako Marjorie Baldwinová, dříve kurýr Břicháče, chci říci dr. Baldwina, výkonného ředitele System Enterprises, máte na břiše kapsu, zhotovenou plastickou chirurgií. Ukažte mně ji. Potvrďte svou totožnost.“

Přemýšlela jsem o tom. Požadavek, abych prokázala svou totožnost, nebyl nelogický. Identifikace pomocí otisků prstů je spíš jen taková legrace, přinejmenším v naší profesi. Jak je vidět, existence mé kurýrní kapsy už není tajemství. Už se nikdy nedala použít. S výjimkou toho, abych právě jako teď mohla prokázat, co jsem zač. Byla jsem to já? Tak či tak, zní to hloupě. „Pane Mosby, pohovor se mnou vás bude stát kilo doláčů.“

„To určitě! Ještě jste pro mě nic neudělala, ale srší to z vás pěkně.“

„Je mi to líto. Až dosud po mně nikdo nechtěl ukázat trik s pupkem, protože až dosud to bylo přísně střežené tajemství. Nebo aspoň jsem si to myslela. Jak je vidět, tak už to tajemství není, když o tom víte. Jestliže ta práce, co pro mě máte, vyžaduje, abych to použila, bude lepší, když mně to řeknete. Maličko vyzrazené tajemství je jako maličko těhotná dívka.“

„Dobrá… ano i ne. Ukažte mi to.“

Ukázala jsem mu to. V kapse jsem pořád nosila hladkou nylonovou kuličku, asi tak centimetr v průměru, takže se kapsa nesvraštila. Vyndala jsem ji, ukázala mu a pak ji dala nazpátek. Pak jsem ho nechala přijít na to, že se moje břicho neliší od normálního.

Pozorně je prohlížel. „Moc to nevydrží.“

„To byste si možná měl najmout spíš klokana.“

„Pro mé účely je moc velký. Upřímně řečeno, ponesete nejcennější náklad v téhle galaxii, ale nezabere moc místa. Zapněte se a upravte si šaty. Pojedeme na oběd a nesmíme, doopravdy nesmíme přijít pozdě.“

„O co jde?“

„Řeknu vám to cestou. Pospěšte si.“

Kočár už na nás čekal. Za Beverly Hills, kopci, které daly tomuto městu jméno, je prastarý hotel. A má svůj šmrnc. Smrdí penězi, a to je mi odporné. V době mezi požáry a Velkým zemětřesením byl několikrát přestavován, aby pořád vypadal jako předtím, ale jak jsem slyšela, naposled byl přestavěn tak, aby byl absolutně odolný proti požárům a zemětřesení.

Ze Shipstone Building do hotelu to trvalo asi dvacet minut jízdy, něco mezi klusem a cvalem. Mosby mě usadil dovnitř. „Jenom tady si můžeme být jisti, že nás nezaměřilo nějak Ucho…“