Robert Heinlein - Friday

Takhle jsou ony hvězdy rozmístěny na noční obloze Země. Abyste je mohli vidět všechny, musíte být dost daleko na jihu, třeba na Floridě nebo v Hong Kongu, ale i tehdy pouhým okem rozeznáte nejvýše Alfu Kentauri.

Alfa Kentauri (Rigil Kentaurus) však opravdu září.

Třetí nejjasnější hvězda pozemského nebe. Ve skutečnosti jsou to vlastně hvězdy tři. Zářící hvězda je dvojčetem slunce, nedaleko ní je další, už ne tak jasná a kolem obou obíhá ve vzdálenosti asi jedné patnáctiny světelného roku malý, temný společník. Před lety byla Alfa Kentauri známá jako Proxima. Pak se někdo obtěžoval změřit vzdálenost k onomu nezajímavému třetímu ze sousedů a zjistil, že je o chloupek blíže, takže titul Proxima (Nejbližší) byl přidělen tomuto neužitečnému kusu hmoty. Později, když jsme založili kolonii na třetí planetě Alfy Kentauri A (dvojčete slunce), kolonisté nazvali svou planetu Proxima.

Nakonec všichni astronomové, kteří titulem Proxima ověnčili temnou hvězdu, vymřeli a kolonistům nestálo nic v cestě. Což je nakonec v pořádku, protože i když je dnes temná hvězda o kousek blíže, brzy zas bude o něco dále, stačí jen na pár tisíc let zatajit dech. Vzhledem k „balistické vazbě“ všech tří hvězd je totiž jejich průměrná vzdálenost od Země stejná.

Podívejte se teď na druhý náčrtek — ten s rektascenzí nahoře a světelnými lety po straně.

Jsem zřejmě jediná mezi stovkami pasažérů na lodi, která nevěděla, že naší první zastávkou nebude Proxima. Pan Lopez (ten, který mi ukazoval můstek) se na mne podíval, jako bych byla opožděné dítě, které se právě dopustilo dalšího prohřešku proti dobrým mravům. (To však koneckonců nevadí, protože moje inteligence ho nezajímá.) Neodvážila jsem se mu vysvětlovat, že mě na palubu šoupli na poslední chvíli, to by zničilo moje krytí. Zlatka Povětrná ostatně nemusí být žádný génius.

Loď na Proximě staví obvykle cestou tam i zpět. Pan Lopez mi vysvětlil, že tentokrát nemají pro Proximu dost nákladu a cestujících na to, aby se vyplatilo přistát. Proto musí náklad i cestující počkat do příštího měsíce, kdy odstartuje Maxwell, a my se na Proximě zastavíme až cestou zpět se zbožím a snad i pasažéry z ostatních sedmi přístavů. Vysvětloval mi také (stejně jsem to nepochopila), že let prostorem do vzdálenosti mnoha světelných let nestojí téměř nic — jen příděly pro cestující — ale každá zastávka u planety je příšerně drahá; a proto musí mít na závěrečném účtu své opodstatnění.

Při naší cestě poletíme tedy takto (viz opět druhý náčrtek): nejdřív na Hlídku, poté k Botanickému Zálivu, pak k Říši a dál po trase Prostřední, Ledňáček, Les, Fiddlerova Zelená, Proxima (až nakonec!) a pak domů k Zemi.

Nikterak mne to nezarmucuje, ba naopak! Svého „nejcennějšího nákladu v galaxii“ se zbavím ani ne za měsíc od startu ze Stacionární a celá další dlouhá cesta domů pro mne bude opravdový turistický výlet. Žádné starosti a samá zábava! Budu mít spoustu času na to, abych si prohlédla všechny kolonie, zatímco mne budou dychtivě obletovat vždy zdvořilí a voňaví mladí důstojníci. Jestliže Friday (alias Zlatka Povětrná) nedokáže z takového programu vykouzlit pořádný flám, můžete mne rovnou zpopelnit — budu totiž mrtvá.

Podívejte se teď na třetí náčrtek s deklinací nahoře a světelnými lety po straně. Trasa letu na něm vypadá docela rozumně, ale když se podíváte ještě jednou na druhý obrázek, zjistíte, že dráha od Botanického Zálivu k Hlídce, která na třetím náčrtku vypadá, jako kdyby protínala fotosféru Slunce planety Les, toto slunce ve skutečnosti míjí ve vzdálenosti mnoha světelných let. Ke znázornění trasy našeho letu jsou opravdu třeba tři rozměry. Chcete-li, můžete údaje z náčrtků a následující tabulky zadat vašemu terminálu a získat názorný, trojrozměrný hologram. Na můstku jeden takový máme — je fixovaný, takže si ho můžete prohlédnout podrobně. Pan Lopez, který tyhle náčrtky vlastnoručně nakreslil (až na Joe Kentaura a schlíplého vlka), mne upozornil, že třírozměrná kosmonace s plochými výkresy prostě nevystačí. Pomůže vám však, když si náčrtky představíte jako nárys, půdorys a bokorys na stavebním plánu budovy. Je to přesně to samé.

Když mi pan Lopez předával výtisk téhle tabulky, upozornil mě, že uvedená čísla nejsou příliš přesná. Když udaným směrem zaměříte teleskop, uvidíte sice správnou hvězdu, ale ve vědě a v kosmonaci potřebujete větší počet desetinných míst. Navíc musíte ještě provést tzv. korekci na „epochu“, což je slangový výraz pro skutečnost, že čísla je třeba přepočítávat s ohledem na vlastní pohyb hvězd. Nejpomaleji se pohybuje slunce Hlídky — jeho rychlost představuje v této části galaxie jen slabý průměr. Avšak hvězda Fiddlerovy Zelené (Nu[2]Luppi) se vesmírem řítí s vektorem 138 kilometrů za vteřinu — dost rychle na to, aby se Fiddlerova Zelená mezi dvěma návštěvami Forwardu v rozmezí pěti měsíců posunula o více než I.5 miliardy kilometrů. To může působit problémy a podle pana Lopeze dokonce připravit kapitána o práci, protože to, zda cesta vykáže zisk, závisí na tom, jak blízko cílové planety se velitel dokáže vynořit z nadprostoru, aniž by přitom o něco zavadil (třeba o hvěždu!). Je to stejné, jako kdybyste řídili energomobil se zavázanýma očima!

Já ale nikdy nebudu pilotovat vesmírnou loď a Kapitán van Kooten vypadá solidně a spolehlivě. Dnes při večeři jsem se ho na to zeptala. Pokýval hlavou a prohlásil „My ze zdrefíme. Jen jednou sme muzeu pozlat chlapce v modulu dolů, aby se ztavili v pekárně a zepdali se přitom na ceztu.“

Nevím, jestli čekal, že se budu smát nebo předstírat, že mu věřím, a tak jsem se ho zeptala, co v tom pekařství koupili. Otočil se k dámě po levici a dělal, že mě neslyší. (Pekárna tady na lodi vyrábí nejlepší pečivo, jaké jsem kdy ochutnala. Měli by ji zavřít na zámek.)

Kapitán van Kooten je jemný, rozšafný muž. Přesto si ho docela dobře dokážu představit, jak s pistolí v jedné a s šavlí ve druhé ruce zadržuje tlupu vzbouřených hrdlořezů. S ním se na lodi cítím v bezpečí.

Šizuko není jediná, která mne hlídá. Myslím, že jsem odhalila další čtyři a zajímalo by mne, jestli jich není ještě víc. Téměř určitě je, protože občas, když jsem se rozhlédla, neviděla jsem žádného z nich, přestože je zřejmě jejich povinností mít mě neustále pod kontrolou.

Jsem paranoik? Vypadá to tak, ale ujišťuji vás, že nejsem. Jsem profesionál, který zůstal naživu jen díky tomu, že vždycky zaslechl falešný tón. Na téhle lodi je kromě šesti set dvaatřiceti cestujících v první třídě asi šedesát důstojníků ve zvláštních stejnokrojích, uniformovaná posádka a pak zaměstnanci ředitelství letu, což jsou hostesky, průvodci, partneři k tanci, lidé starající se o zábavu atd. Ti se oblékají jako ostatní cestující, ale jsou mladí, usměvaví a jejich jedinou starostí je pečovat o blaho pasažérů.

Pokud jde o cestující: Na téhle lodi je pasažér první třídy pod sedmdesátku vzácností — například já. Mimo mne jsou tu ještě dvě dívky a jeden chlapec pod dvacet, dvě mladé ženy a jeden zámožný párek na svatební cestě. Všichni ostatní jsou zralí pro domov důchodců. Jsou velmi staří, velmi bohatí a extrémně zahledění do sebe — až na hrstku, která dokázala zestárnout, aniž zahořkla.