Robert Heinlein - Friday

Ředitel lodi Forward firmy Hyper Space zve s potěšením jménem společnosti slečnu Marjorie Friday na přátelské posezení u vína v kapitánově salónku v 19.00. Pouze pro zvané

Byla jsem překvapena, ale Šizuko ne. Už vyndala a upravovala moje večerní šaty. Celou mě ustrojila a já ještě nikdy předtím nebyla tak nemravně oblečená.

Šizuko mě nenechala přijít včas. Do kapitánova salónku mě přivedla tak, že jsme po nezbytném rituálu představování s řadou lidí měly sedmiminutové zpoždění. Hlavní hosteska už znala moje tehdy užívané jméno a kapitán se mi uklonil. Takže si myslím, že je přece jen lepší dělat na takové lodi vysoce postavenou osobu než strážního důstojníka.

„Posezení u vína“ zahrnovalo whisky se sodou a ledem, koktejly, islandskou Black Death, Spring Rain z Říše (smrťák, ani se toho nedotýkejte), dánské pivo, lehčí pití z Fiddlerovy Zelené a nepochybovala jsem, že kdybyste o to požádali, dostali byste i Panther Sweat. Jak jsem spočítala, byl tady třicet jeden druh skvělých pochoutek, které jste mohli jíst rukama. Měla jsem důvěru pana Sikmaa. Skutečně jsem si vzala jen lehké víno a jenom skleničku a kdykoli mně nabízeli, brala jsem zase a zase a zase těch jednatřicet pokušení.

Dobře, že jsem odolala. Jak jsem si už předtím spočítala, na lodi jste si mohli nacpat nácka osmkrát za den: ranní káva skutečně hned po ránu (včetně pečiva a zákusků), snídaně, dopolední přesnídávka, lehký oběd v asijském stylu, odpolední svačina (čaj, sendviče a hodně pečiva a zákusků), koktail se studenou mísou (to bylo těch jednatřicet hříšných lákadel), večeře (pokud to vydržíte, tak sedm chodů), lehký půlnoční banket. Ale když se pořád cítíte hladový, můžete si vždycky posloužit sendviči a studenou mísou z lodní přípravny.

Loď měla dva bazény, tělocvičnu, turecké lázně, švédskou saunu a lékařskou kliniku na snižování nadváhy. Dvakrát nebo třikrát se projít po hlavním korzu, to je kilometr. Nemyslím, že by to bylo nějak moc. Někteří spolucestující se cpou celou cestu. Mým hlavním problémem bylo dostat se do hlavního města Říše tak, abych byla schopná ještě najít svůj pupek.

Dr. Jerry Madsen, zástupce hlavního lékaře, nevypadal na starého zkušeného felčara. Vysvobodil mě z té masy lidí a pak na mě po večeři počkal. Nejedl u kapitánova stolu nebo dokonce v jídelně pro cestující, ale spolu s dalšími mladými důstojníky v důstojnické jídelně. Vzal mě do Galactic Lounge, kde jsme tancovali, a pak tam byl kabaret: zpěv, tanec, žonglér, co navíc kouzlil. A já začala myslet na holuby a na Goldie a náhle jsem cítila splín a melancholii, ale překonala jsem to.

Pak se ještě víc tančilo a dva další mladí důstojníci, Tom Udell a Jaime Lopez, se střídali s Jerrym a nakonec kabaret zavřeli a všichni tři mě vzali do malého kabaretu, zvaného Černá Díra a já se solidně opila, ale tancovala jsem, kdykoli jsem byla požádána. Doktor Jerry usadil ostatní a asi hodinu po večerce mě dovedl zpátky do kajuty. Ale podle floridského času, podle něhož jsem ráno vstávala, to zas tak pozdě nebylo.

Šizuko na mě čekala a měla na sobě krásné slavnostní kimono, hedvábné střevíce a silný make up, což obvykle nepoužívala. Uklonila se nám, což naznačilo, že si máme sednout na konec pohovky, protože ložnice byla oddělena zástěnou, a podávala nám čaj a koláčky.

Zakrátko Jerry vstal, popřál mně dobrou noc a odešel. Pak mě Šizuko svlékla a uložila do postele.

S Jerrym jsem neměla žádné přesné plány, ale bezpochyby by mě umluvil, kdyby mě zpracovával, natolik se zase znám. Ale oba jsme si byli rozhodně vědomi, že Šizuko tady seděla se složenýma rukama, čekala a naslouchala. Jerry mě dokonce ani nepolíbil na dobrou noc.

Potom, co mě uložila do postele, si Šizuko sama lehla do postele na druhé straně zástěny, vlastně do lůžkovin, co vyndala ze skříně.

Nikdy předtím jsem nebyla pod tak přísným dozorem, dokonce ani v Christchurchu ne. Že by to byla součást nepsané smlouvy?

Vesmírná loď létající nadprostorem je neobyčejně zajímavá věc. Abyste pochopili princip jejího pohonu, museli byste velmi dobře ovládat vlnovou mechaniku a mnohorozměrnou geometrii. Já takové vzdělání nemám a asi nikdy mít nebudu, i když by mne možná i teď docela bavilo si tyhle věci prostudovat. Na obyčejných raketách není nic zvláštního, stačí znát Newtonovy zákony. Pokud jde o antigrav, ten byl záhadou jen do té doby, než ji vyřešil dr. Forward. Dnes se s ním můžete setkat na každém kroku. Jak ale může loď vážící okolo stovky tisíc tun (jak říká Kapitán) dosáhnout téměř osmnáctisetnásobku rychlosti světla, aniž by vás to probudilo ze spánku anebo rozlilo polévku?

To vám nevysvětlím. Tahle loď má největší pohonné jednotky, jaké jsem kdy viděla. Přesto mi druhý zástupce hlavního inženýra Tim Flaherty pověděl, že se vybijí už v polovině každého skoku a po zbytek cesty se využívá pouze 'parazitní' energie (lodní vytápění, kuchyně, pomocné služby atd.).

Připadá mi to jako porušení zákona o zachování energie. Učili mě nejenom pravidelně se koupat, ale taky počítat s tím, že ani kuře zadarmo nehrabe. Řekla jsem mu to. Trochu podrážděným tónem mě ujistil, že je to právě zákon o zachování energie, díky kterému to takhle běhá. Co vložíte, to dostanete zpátky — jako u lanovky.

Tak nevím. Nejsou tam žádná lana, lanovka to být nemůže. Ale funguje to.

Ještě nepochopitelnější je způsob lodní navigace. Vlastně tomu neříkají navigace, dokonce ani ne astrogace. Jmenuje se to „kosmonace“. Techničtí důstojníci si ze mě trochu utahují a tvrdí, že důstojníci na můstku (není to opravdový můstek) zabývající se kosmonací jsou tu jen pro parádu, protože všechnu práci místo nich dělá počítač. Druhý důstojník, pan Lopez, zase naopak říká, že počítač dělá všechno za techniky a ti jsou tu jen proto, že na tom trvají odbory.

Když neznáte matematiku, je to pro vás všechno jako přednáška v neznámém jazyce.

Zjistila jsem jednu věc: Kdysi v Las Vegas jsem se mylně domnívala, že při každém Velkém Okruhu letí loď po trase Země, Proxima, Hlídka, Fiddlerova Zelená, Les, Ledňáček, Prostřední, Říše a zpět k Zemi, neboť tak je to uvedeno v prospektech. Každá cesta se však plánuje zvlášť. Obvykle se loď zastaví u všech devíti planet, ale jediná stálá věc v jejich pořadí je Země na jednom konci a Říše, která je od Země vzdálena skoro sto světelných let (98.7+), na konci druhém. Ve zbylých sedmi zastávkách je možné přistát buď cestou tam nebo cestou zpět, a to při dodržení následujícího pravidla: cestou tam se musí vzdálenost od Země neustále zvětšovat a cestou zpět naopak zmenšovat. Není to zase tak složité, jak to vypadá. Jednoduše to znamená, že se vesmírná loď zbytečně nevrací — podobně jako byste se nevraceli vy, kdybyste plánovali nákup ve více obchodech.

Tohle pravidlo však ponechává dost prostoru pro manévrování. Devět hvězd, které jsou slunci těchto planet, leží téměř v jedné přímce. Podívejte se na náčrtek souhvězdí Kentaura a Vlka. Jak můžete vidět, při pohledu ze Země se všechny tyhle hvězdy nalézají buď v přední části Kentaura, nebo nedaleko v souhvězdí Vlka. (Vím, že Vlk nevypadá nejlépe, ale uvažte, že mu Kentaur už nějakou tu tisícovku let valchuje hřbet! Kromě toho jsem vlka v životě neviděla — toho čtyřnohého — a líp ho nakreslit neumím. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem nikdy neviděla ani Kentaura.)