Robert Heinlein - Friday

„Obávám se, že ne.“

„Opravdu? Ani se o to nepokusíte?“

„Lituji. Kapitán Tormey odstoupil. Nechal si dokonce vyplatit penzi. Rozumím tomu tak, že si koupil nějaký dům a šel za lepším. Vím, že jediná adresa, kterou tu na něj máme, je adresa jeho švagra na sydneyskou univerzitu. Ale lidem, co u nás nepracují, nemůžeme poskytnout adresu našeho zaměstnance.“

Řekla jsem: „Myslíte profesora Frederrica Farneseho z katedry biologie na tamější univerzitě?“

„Máte pravdu. Jak vidím, asi je znáte.“

„Ano. Freddie a Betty jsou mí staří přátelé. Znám je z doby, kdy ještě žili v Aucklandu. Dobrá, zkusím se dovolat z domu Freddiemu a přes něj Ianovi. Díky za vaši pomoc.“

„Rádo se stalo. Když budete mluvit s kapitánem Tormeyem, prosím, pozdravujte ho od druhého pilota Pamely Heresfordové.“

„Vyřídím.“

„Když budete chtít být doma brzo, mám pro vás dobrou zprávu. Jízdní řád do Aucklandu už vůbec neplatí. Posledních deset dnů jsme vozili jenom náklad a teď už víme, že našim lodím nehrozí sabotáž. Nabízíme čtyřicetiprocentní slevu na všechny druhy jízdného. Chceme, aby naši staří přátelé zase jezdili jenom s námi.“

Znovu jsem jí poděkovala, ale řekla, že když jsem v Las Vegas, měla bych jet z Vanderbergu. Potom jsem zavěsila, abych nemusela improvizovat nějaké další lži.

Opět jsem si sedla a přemýšlela. Když lodě zase jezdí, co kdybych jela nejdříve do Sydney? Obvykle jezdil týdenní trajekt z Káhiry do Melbourne a obráceně. Kdyby nebyl v provozu, mohla bych jet metrem a vznášedlem přes Singapur, Rangún, Dillí, Teherán, Káhiru, potom dolů do Nairobi. Ale bylo by to drahé, dlouhé a nejisté. S tlačenicí při každém přestupu a taky s pravděpodobností, že cesta ztroskotá na nějakém místním problému. Bez peněz na cestu na Beanstalk bych se mohla v Keni motat dost dlouho.

Poslední východisko z nouze. Poněkud zoufalé.

Zavolala jsem Auckland a už mě nepřekvapila zpráva počítače, že Ianovo číslo nefunguje. Zkontrolovala jsem si, jaký čas je teď v Sydney, potom zavolala na univerzitu. Ale ne jako obvykle přes centrálu na děkanátu, ale rovnou na katedru biologie, na číslo, co jsem získala před měsícem.

Poznala jsem důvěrný přízvuk australské angličtiny. „Tady je Marjorie Baldwinová, Ireno. Ještě pořád se pokouším najít svou ztracenou ovečku.“

„Moje řeč! Lásko zkoušela jsem mu doručit tvou zajímavou zprávu. Ale profesor Freddie se nevrátil do své pracovny. Opustil nás. Je fuč.“

„Fuč? A odešel kam?“

„Nevěřila bys, kolik lidí by to rádo vědělo. Neměla bych ti říkat ani tohle. Někdo uklidil jeho pracovní stůl. V jeho bytě nezůstal ani vlásek — je fuč! Nemohu ti říci víc než tohle, protože nikdo nic neví.“

Po tomhle děsivém hovoru jsem stále seděla a přemýšlela, pak zavolala winnipegskou bezpečnostní službu Wehrwolfy. Šla jsem vysoko jak to jen šlo, až k muži, který se představil jako pobočník velitele. A po pravdě mu řekla, kdo jsem (Marjorie Baldwinová), kde jsem (v Las Vegas) a co chci (dostat se ke svým přátelům). „Vaše společnost hlídala jejich dům před tím, než ho prodali. Můžete mi říci, kdo ho koupil, nebo aspoň který agent to zprostředkoval, nebo oboje?“

Snad dostanu nejen obraz, ale i zvuk. Odpověděl: „Podívej, sestro, poznám poldu po čichu dokonce i přes terminál. Vrať se a řekni svému šéfovi, že už posledně z nás nedostal nic a že nedostane ani teď.“

Ovládla jsem svůj temperament a tiše odpověděla: „Nejsem fízl, ačkoliv vím, proč si to myslíte. Jsem opravdu v Las Vegas, jak se můžete přesvědčit tím, že mi zavoláte zpět na účet volaného.“

„To mě nezajímá.“

„Tak dobře, kapitán Tormey vlastnil sehraný pár Morganových vraníků. Můžete mi říct, kdo je koupil?“

„Zmiz, policajte.“

Ian prokázal skvělý úsudek: Werwolfové byli doopravdy loajální ke svým klientům. Kdybych měla dost času a peněz, mohla bych schrastit něco, jak se dostat do Winnipegu nebo do Sydney. A zkusit, co jde zjistit. Kdyby tak přání měla křídla… Zapomeň na to, Friday. Nakonec jsi úplně sama, ztratila jsi je.

Chceš vidět, jak moc šeredně se Goldie zapletla do války ve východní Africe? Ale Goldie s tebou nechtěla zůstat, a tak nezůstala mimo tu africkou válku — nic ti to neříká?

Ano, to mi připomnělo něco, co vím. Ale co si nikdy nepřiznám. Vždycky potřebuju lidi víc než lidé potřebují mne. To je tvá stará nevýhoda, Friday, a víš, jak to vzniká a co si o tom myslel Šéf.

Dobrá, zítra pojedeme do Nairobi. Dneska popíšu ve zprávě pro Glorii a Mortensonovy Černou smrt. Pak si dám pořádný celonoční spánek a odjedu. Páni, jedenáctihodinový časový rozdíl! A pak zkuste brzo vstávat. Nedělejte si starosti o Janet a spol., dokud se nevrátíte z Beanstalku s hlavou plnou nápadů, kde začít s osídlením. Pak si můžete klidně dopřát utratit poslední gram zlata při vysilujícím pokusu sehnat své přátele… protože Gloria Tomosawová všechno zařídí, hned jak jí řeknete, kterou planetu jste si už vyhlédli.

Skutečně jsem celou noc prospala. Druhého dne ráno jsem si zabalila stejný lodní pytel a do něj jenom pár věcí. Okouněla jsem v kuchyni, vyhodila do smetí pár věcí a jiné uchránila s poznámkou pro mého pana domácího, pachtýře, když vtom zabzučel terminál.

Byla to ta pěkná ženská s šestiletým klukem z Hyper Space Lines.

„Jsem ráda, že jsem vás chytla,“ řekla. „Můj šéf má pro vás práci.“

Objevila se přihlouplá Fawcettova tvář: „Prohlásila jste o sobě, že jste kurýr.“

„Jsem jedna z nejlepších.“

„V tom případě to znáte: práce mimo Zemi. Dobrá?“

„Samozřejmě.“

„Zapište si: Franklin Mosby, Spojená pátrací, apartmá číslo 600, Shipstone Bulding, Beverly Hills. Teď si pospěšte. Chce s vámi provést vstupní pohovor ještě dopoledne.“

Nepoznamenala jsem si adresu. „Pane Fawcette, bude vás to stát sto doláčů a zpáteční jízdenku na metro. Dopředu.“

„Cože? To je k smíchu!“

„Pane Fawcette, obávám se, že jste zaujatý! Mohl byste narazit a poslat mě někam zbytečně a ztratit den a peníze na zpáteční jízdenku metrem do Los Angeles.“

„Jste legrační holka, stejně. Podívejte se, pro jízdné si můžete přijet sem do kanceláře — po vstupním pohovoru. Už jste měla odjet. A pokud jde o těch sto doláčů… Mám vám říci, co s tím budu dělat?“

„Nedělejte si starosti. Kdybych byla strážný důstojník, budu očekávat mzdu strážného důstojníka. Ale jako kurýr… Jsem nejlepší, a jestliže ten muž doopravdy chce nejlepšího, zaplatí mi honorář za vstupní pohovor bez uvažování.“ Dodala jsem: „Nejste seriózní, pane Fawcette, na shledanou!“

Vymazala jsem obraz. Zavolal zpátky za sedm minut. Mluvil, jako by mu někdo ublížil: „Vaše zpáteční jízdenka a kilo doláčů budou na stanici. Ale to kilo vám strhneme z platu a pokud nedostanete místo, zaplatíte to taky. Tak či tak, dostanu od vás provizi.“

„Za žádných okolností nezaplatím a vy ode mě nedostanete žádnou provizi, protože jsem vás nikdy nezplnomocnila, abyste dělal mého agenta. Možná, že od Mosbyho něco dostanete, ale i když ano, nepůjde to z mé mzdy, ani mého honoráře za vstupní pohovor. A nehodlám jet dolů na stanici a čekat a chodit dokola jako kluk, co loví bekasiny. Jestliže vám o ten obchod doopravdy jde, pošlete peníze sem.“