Robert Heinlein - Friday

Jsem zvědava, jestli před lety, když jsem prvně přišla dělat pod jeho vedením, věděl, jak rychle bych šplhala do jeho klínu, kdyby mi to naznačil. Asi to věděl. A asi to tak bude, protože i přesto, že jsem nikdy nestiskla jeho ruku, byl jediným otcem, kterého jsem kdy měla.

Velká zasedačka byla přeplněna. Polovinu přítomných jsem nikdy u jídla neviděla a pár tváří jsem neznala vůbec. Usoudila jsem, že těch pár bylo narychlo povoláno a že byli připraveni opět rychle odjet. U stolu v přední části místnosti seděla Anna s úplně neznámou ženskou. Měla hrozivě velké fascikly papíru a potřeby, co mívají sekretářky. Ona neznámá byla žena asi tak stejně stará jako Anna, ale s přísným kantorským pohledem namísto hřejivého Annina.

Dvě vteřiny po deváté neznámá hlasitě promluvila: „Ticho, prosím! Jmenuji se Rhoda Wainwrightová. Jsem výkonná místopředsedkyně této společnosti a právní vykonavatelka po zesnulém dr. Baldwinovi. Takže tímto jsem nyní předsedkyní a pokladníkem pro účely likvidace našich záležitostí. Je vám jistě známo, že každý z vás byl ke společnosti vázán osobní dohodou s dr. Baldwinem…“

Podepisovala jsem někdy takovou smlouvu? To „po zesnulém dr. Baldwinovi“ mě překvapilo. Bylo to jeho skutečné jméno? Jak je možné, že Šéfovo jméno souhlasí s tím, co jsem nejčastěji používala v terénu? Zvolil ho on? Bylo to už asi velmi dávno.

„…proto jste nyní všichni volnými agenty. Jste elitní personál a dr. Baldwin předvídal, že každá volná společnost v Severní Americe by si přála posílení z našich řad, proto vás svou smrtí propustil. V každé z malých konferenčních místností a v hale jsou agenti lanaři. Jak budeme vyvolávat vaše jména, vystupte kupředu, obdržíte a podepíšete svůj spis. Pak si ho hned zkontrolujte, ale nezůstávejte, opakuji nezůstávejte stát u tohoto stolu a nepouštějte se do diskuse. Nato si musíte počkat, dokud všichni ostatní neobdrží svůj balíček na rozloučenou. Prosím, berte na mě ohled. Byla jsem celou noc vzhůru…“

Hned se dát najmout další volnou společností? Musela jsem to udělat? Byla jsem tak na mizině? Asi ano, s výjimkou toho co bylo utraceno z těch dvě stě tisíc bruinů, které jsem vyhrála v té pitomé loterii — a většinu z nich jsem asi dlužila

Janet na její Visa kartu. Řekněme, že jsem vyhrála 230,4 gramů čistého zlata uložených na Master Card jako 200000 bruinů, ale úrokovaných jako zlato při tehdejším denním kursu. Už jsem si vybrala třicet pět gramů zlata v hotovosti a musím taky přičíst svoje další účty, jeden přes Imperial Bank v Saint Louis. Janet jsem dlužila peníze na hotovosti i na kreditní Visa kartě. A Georges mě měl nechat zaplatit polovinu…

Někdo vyvolal moje jméno.

Byla to Rhoda Wainwrightová a vypadala rozzlobeně. „Dávejte, prosím, pozor, slečno Friday. Tady je váš spis a zde podepište, že jste ho přijala. Pak si stoupněte stranou, abyste si vše zkontrolovala.“

Vzhlédla jsem od potvrzení. „Podepíšu, až to zkontroluju.“

„Slečno Friday! Zdržujete ostatní.“

„Stoupnu si stranou. Podepíšu, až si ověřím, že spis souhlasí se seznamem na stvrzence.“

Anna řekla konejšivě: „Je to v pořádku, Friday. Kononolovala jsem to.“

„Díky. Ale budu s tím zacházet právě tak, jako ty zacházíš s označenými dokumenty — podívat se a orazítkovat.“ Wainwrightová, ta ženská jedna, byla připravena mě usmažit na oleji. Postavila jsem se o pár metrů stranou a začala kontrolovat balíček slušné velikosti: tři pasy na tři jména, kolekce osobních dokladů a návrh smlouvy pro „Marjorii Friday Baldwinovou“ sepsanou pro Ceres and South Africa Acceptances v Luna City na sumu 0,999 gramů zlata. To mě zneklidnilo, ale ne natolik jako další položka: dokumenty Hartleye M. Baldwina a Emmy Baldwinové o adopci děvčete Friday Jonesové, přejmenované na Marjorii Friday Baldwinovou, vystavené v Baltimoru, stát Maryland, Atlantická unie. Nic o Landsteinerově dětském domově nebo Universitě Johna Hopkinse, ale bylo tam datum shodné se dnem, kdy jsem opouštěla Landsteinerův děcák.

A také dva rodné listy: jeden byl vystaven na Marjorie Baldwinovou, narozenou v Seattlu, a jeden byl pro Friday Baldwinovou, narozené Emmě Baldwinové v Bostonu, v Atlantické unii.

Měla jsem jistotu, že všechny dokumenty byly zvukové a na každý se dalo spolehnout. Šéf nikdy nedělal věci polovičatě. „Souhlasí, Anno“ a podepsala jsem.

Anna ode mne přijala stvrzenku a tiše dodala: „Zastav se pak u mě.“

„Platí. Kde?“

„Uvidíme se u Goldie.“

„Slečno Friday! Vaši kreditní kartu, prosím!“ Zase Wainwrightová.

„Aha.“ Dobře, jasně, po Šéfově odchodu a rozpuštění společnosti bych nemohla užívat nadále svou Saint Louiskou kreditní kartu. „Tady ji máte.“

Sáhla pro ni. Zastavila jsem se. „Okamžik, prosím. Co s ní chcete dělat?“

„Potom, co zkontroluju čísla, spálím ji spolu s kartami ostatních.“

„Slečno Wainwrightová, když už se mám vzdát kreditní karty — já to udělám, nic proti tomu — tak ať je znehodnocena přímo přede mnou.“

„Jste hrozně únavná! Věříte vůbec někomu?“

„Ne.“

„Pak musíte počkat tady, dokud všechny nevyřídíme.“

„No; mám dojem, že nemusím.“ Vím že MasterCard of California používá skelný laminát. Myslím, že jejich karty jsou tuhé, jak kreditní karty musí být. Byla jsem opatrná, abych jí neukázala, co neměla vidět. Ne proto, že by to bylo důležité, ale protože to není slušné. Tohle byla zvláštní okolnost. Přetrhla jsem kartu vedví a podala jí zbytky. „Sériové číslo si můžete ještě zjistit.“

„Jistě!“ Zaznělo to tak otráveně, že jsem to vycítila. Otočila jsem se a měla v úmyslu odejít. Chňapla po mně, „Slečno Friday! Vaše další karta, prosím!“

„Jaká karta?“ Divila bych se, kdyby někdo z mých přátel nebyl tak náhle zaskočen touto naprostou nutností moderního života, platnou kreditní kartou, že by odešel jen tak se smlouvou a pár drobnými v kapse. Cítila jsem, že tohle Šéf nenaplánoval.

„MasterCard… of… California, slečno Friday, založená v San Jose. Odevzdejte ji.“

„S touto kartou nemá společnost nic co do činění. Tenhle úvěr jsem si zřídila sama.“

„Obávám se, že tomu těžko uvěřím. Váš úvěr na ní je garantován společností Ceres and South Africa — takže se dá říct, že společností, jejíž záležitosti jsou nyní likvidovány. Odevzdejte tu kartu.“

„Mýlíte se, slečno radová. Dokud se platby provádějí přes Ceres, úvěr v ní vedený je můj vlastní. A vůbec to není vaše záležitost.“

„Brzy poznáte, čí je to záležitost. Vaše konto bude zrušeno.“

„Na vaše vlastní riziko, slečno radová. Jestli toužíte po soudní při, pak skončíte pořádně oškubaná. Líp si prověřte fakta.“ Otočila jsem se, neschopná říct vzteky jediné slovo. Rozčílila mě tak, že jsem na okamžik necítila ani smutek nad Šéfovou smrtí.

Rozhlédla jsem se a zjistila, že Goldie už byla vyřízena. Seděla a čekala. Zachytila jsem její pohled. Poklepala na prázdnou židli vedle sebe. Přisedla jsem. „Anna mi říkala, abych se u tebe zastavila.“

„Jasně. Rezervovala jsem v Cabaňa Hyatt v San Jose pokoj pro Annu a pro mě a řekla jim, že možná budeme tři. Nechceš jet s námi?“

„Už teď, tak brzy? Máš zbaleno?“ Co bych si musela zapakovat? Moc ne, moje zavazadla z Nového Zélandu byla zatím v celním uzávěru v přístavu ve Winnipegu. Měla jsem podezření, že policie ve Winnipegu je určitě označila — a tak tam zůstanou, dokud Janet a Ian nebudou omilostněni. „Původně jsem tu chtěla zůstat přes noc, ale fakticky jsem o tom vlastně nepřemýšlela.“