Robert Heinlein - Friday

Kdokoliv z „lidí“ mohl klidně udělat to, co on — vždyť si dokonce nenechal vystavit ani patent. Tyto přírodní zákony jsou přece volně dostupné každému, včetně neandrtálců, choulících se chladem a zabíjejících blechy.

V tomto případě problém „práva lidí vědět“ silně připomíná „právo“ každého být klavírním virtuosem — ale bez toho, aby cvičil.

Ale já jsem zaujatá, nejsem člověk a nikdy jsem neměla žádná práva.

Ať už dám přednost nasládlé verzi společnosti nebo neoficiální vitriolové verzi, základní fakta o Danielu Shipstoneovi a Shipstoneově korporaci jsou dobře známá a mimo jakýchkoliv pochybností. Když jsem se začala prohrabávat vlastnictvím, managementem a řízením, překvapil a šokoval mě jeden poznatek.

Poprvé jsem byla udivena už z toho základního seznamu. Uviděla jsem totiž, jaké společnosti byly v seznamu jako součásti Shipstoneovy korporace, přestože neměly „Shipstone“ ve svém názvu. Jestliže to chybí u Coly… se Shipstoneovými je ale sranda.

Ian mi vyprávěl, že Inteworld nařídil zničení Acapulca — to znamená, že trusty Daniela Shipstonea nařídily zabít čtvrt milionu nevinných lidí? Jsou to ti samí lidé, kteří tryskem staví po celém světě nejlepší nemocnice nebo školy pro postižené děti? A Sears Montgomery, proboha, sama vlastním jejich nějaké kmenové akcie. A podílím se tak vlastně na vyvraždění Acapulca?

Naprogramovala jsem stroj tak, aby zobrazil, jak představenstva společností v rámci Shipstoneovy korporace do sebe zapadají a jaké ředitelství v ostatních společnostech bylo v držení ředitelů Shipstoneových společností. Výsledky mě tak překvapily, že jsem požádala počítač, aby vypsal seznam kmenového vlastnictví jednoho nebo více procent základního kapitálu ve všech Shipstoneových společnostech.

Příští tři dny jsem strávila probíráním, přeskupováním a hledáním lepších způsobů zobrazení dat, což přineslo odpověď na ty dvě předcházející otázky.

Nakonec jsem si vypsala tyto závěry: a) Shipstoneova korporace je všechno jedna společnost. Ale tváří se jako dvacet osm oddělených organizací. b) Ředitelé nebo akcionáři v Shipstoneově koncernu vlastní nebo kontrolují všechny velké a důležité věci ve všech hlavních teritoriálních národech v sluneční soustavě. c) Shipstone je možným zárodkem celoplanetární (nebo kosmické) vlády. Nemohla jsem z dat určit, zda to působí jako kontrola nebo ne, pokud se to tu vůbec projevovalo. Ale mohlo by to fungovat pomocí společností, o nichž veřejnost nevěděla, že patří k Shipstoneovu impériu. d) To mě vystrašilo.

Něco, čeho jsem si všimla ve spojení s jednou Shipstoneovou společností (Morganovou Spojenou), způsobilo, že jsem rozeběhla průzkum kreditních společností a bank. Nebyla jsem překvapena, ale zdrcena, když jsem poznala, že společnost, která se mi stará o úvěr (kalifornský MasterCard), byla pod vlivem stejné společnosti jako ta, která zaručuje platby (Ceres and South Africa). Podobně měly své stínové paralely Maple Leaf, Visa, Credit Quebec či ostatní. Tohle není nic novéno. Pokud si dobře pamatuju, prohlašovali to už i peněžní teoretici. Ale praštilo mě, když jsem viděla vzájemnou propojenost jejich představenstev s vlastníky.

Nato jsem se impulsivně zeptala počítače: „Kdo tě vlastní?“ Zpátky jsem dostala: „Nemít program.“

Zopakovala jsem to, přibližujíc se co nejopatrněji jeho jazyku. Počítač, dostupný tímto terminálem, byl stroj, který značně slevoval z nároků kladených na operátora a byl nezvykle vnímavý. Obyčejně mu něco jako neformální programování nevadilo. Ale existují omezení, která můžete při kladení ústních otázek počítači očekávat. Instinktivní otázky, jako je tato, by se měly klást sémanticky přesně.

Znovu: „Nemít program.“

Rozhodla jsem se ho ošálit. Zeptala jsem se ho následující otázkou, která byla vytvořena krok za krokem přesně v souladu s jazykem počítače, počítačovou gramatikou, počítačovým protokolem: „Kdo vlastní informačně—procesní síť, která má terminály v celé Britské Kanadě?“

Odpověď se ukázala a několikrát probleskla, než zmizela — a smazala se bez mého příkazu: „Požadovaná data nejsou v mé paměťové bance.“

To mě poděsilo. Na den jsem s tím praštila a šla si zaplavat. Tuhle noc se mi moc zachtělo vyspat se s přítelem, a vůbec nečekat, až mě o to požádá. Nebyla jsem supernadržená, byla jsem superopuštěná. Pokušitel dobře věděl, proč chci blízko sebe teplé živé tělo, které by mě „ochránilo“ před inteligentním strojem, co mi odmítal odpovědět, kdo nebo co ho vlastní.

Během snídaně příštího rána mi Šéf poslal vzkaz, abych ho navštívila v deset nula nula. Asi abych podala zprávu. Zase nějakou mystifikaci, protože podle mého názoru jsem neměla dost času na to, abych dala dohromady své dva úkoly: Shipstone a příznaky nakažené kultury.

Ale když psem vešla, podal mi šéf dopis, takový staromódní, zapečetěný v obálce a osobně odeslaný, tak akorát do sběru.

Poznala jsem, komu jsem ho posílala — Janet a Ianovi. Ale byla jsem překvapena, že ho vidím v Šéfových rukou, protože zpáteční adresa na něm bylo pouze telefonní číslo. Podívala jsem se a uviděla, že adresa byla přepsána na právnickou firmu v San Jose, kterou jsem uváděla jako spojení, abych našla Šéfa.

„Můžeš mi to dát zpátky a já to pošlu kapitánu Tormeyovi… když vím, kde je.“

„Aha, když tedy víte, kde jsou Tormeyovi, napíšu zcela jiný dopis. Tenhle je už zbytečný.“

„To si zaslouží pochvalu.“

„Četl jste ho?“ (Zatraceně, Šéfe!)

„Čtu všechno, co má být doručeno kapitánu a paní Tormeyovým — a dr. Perraultovi. Na jejich žádost.“

„Chápu.“ (Zatraceně, nikdo mi to neřekl!) „Napsala jsem to tak, jak to je, falešné jméno a prostě všechno, protože policie ve Winnipegu to mohla otevřít.“

„A nepochybně otevřela. Myslím si, že jsi to zamaskovala přiměřeně. Lituju, že jsem tě neinformoval, že všechna pošta pro ně by měla jít přese mne. Friday, nevím, kde jsou Tormeyovi… Mám určitou možnost se s nimi spojit, ale můžu ji použít jen jednou. Když policie proti nim vystřílí všechno střelivo. Čekal jsem to už před pár týdny. Zatím se to nestalo. Z toho usuzuji, že policie ve Winnipegu chce uvalit na Tormeyovi vazbu v souvislosti se zmizením poručíka Dickeye. Jako kdyby šlo o vraždu. Zeptal bych se znovu: Mohou to tělo nalézt?“

Usilovně jsem přemýšlela a snažila si představit „nejhorší variantu“. Kdyby se už policie nastěhovala do domu, co by našli?

„Šéfe, byla policie už vevnitř?“

„Určitě. Prohledali ho den po tom, co majitelé odjeli.“

„V tom případě policie nenašla tělo toho rána, kdy jsem se tu hlásila. Kdyby ho našli nebo ho mohli najít někdy potom, věděl byste to?“

„Myslím, že je to dost pravděpodobné. Moje spojení na policejní velitelství nemůžu označit za přímo skvělá, ale nejvíc platím za nejčerstvější informace.“

„Nevíte, co se stalo se zvířectvem? Čtyři koně, kočka a pět koťat, prase a možná ještě další zvířata?“

„Friday, a co tvoje intuice?“

„Šéfe, nevím, jak je to tělo schované. Ale Janet, paní Tormeyová, je architektka, která se specializuje na dvojitou aktivní ochranu budov. Asi by mi neříkala o svých zvířatech, kdyby si myslela, že existuje sebemenší možnost, aby tělo bylo nalezeno.“