Robert Heinlein - Friday

Takže, Friday, nabij kanón a otevři třináctou komnatu. Napojila jsem se na „lokální jedničku“. „Tady je Friday, Šéfe. Co týče toho, co jsem vám řekla v noci, tak předstírám šílenství.“

„Nesmysl. Stav se v deset patnáct.“

Byla jsem naštvaná, že mám trávit příští tři hodiny čekáním na ortel. Ale byla jsem hluboce přesvědčena, že nikdo by neměl opustit tento svět, ani v případě jeho konce, bez vydatné snídaně… a svoje rozhodnutí jsem hned realizovala, protože speciálně to ráno byly čerstvé fíky se smetanou, haše z hovězí konzervy se ztracenými vejci, anglické vdolečky s pomerančovou marmeládou. Čerstvé mléko. Káva z kolumbijských velehor. To mi tak zvedlo náladu, že jsem strávila hodinu hledáním matematického vztahu mezi historií moru a datem, které jsem prorokovala svou spánkem zamlženou myslí. Nenašla jsem ho, ale začínal se rýsovat nějaký tvar křivky, když mě terminál varoval, že ho do tří minut zničím.

Ostříhat si vlasy a vyholit si krk na popravu jsem už nestihla, ale přesto jsem byla připravena na nejhorší. Vydala Visem se na kobereček. „Friday se hlásí, pane.“

„Posaď se. Proč Bombaj? Já bych myslel, že Kalkata by mohla být pravděpodobnější centrum.“

„To by možná mohlo mít něco společného s dlouhodobými předpověďmi počasí a monzuny. Blechy nemohou přežít horké, suché počasí. Osmdesát procent biomasy blešího těla je voda a když obsah vody klesne pod šedesát, blecha umírá. Takže horké a suché počasí zastaví epidemii. Ale, Šéfe, celá ta věc je nesmysl. Vzbudil jste mne uprostřed noci a pitomě se mě zeptal a já vám stejně pitomě odpověděla, aniž se fakticky probudila. Pravděpodobně jsem to vypálila ze snu. Já už mám z Černé smrti noční můry. Epidemie, která začala v Bombaji v roce 1896, byla opravdu strašlivá.“

„Nebyla tak hrozná jako její hongkongská fáze o tři roky později. Friday, analytická sekce operačního oddělení tvrdí, že další epidemie moru nezačne dřív než o rok později, než jsi předpověděla. A ne v Bombaji, ale v Jakartě a v Ho Či Minově městě.

„To je absurdní!“ Náhle jsem se zastavila. „Omlouvám se, pane, vsadím se, že už mám zase noční můru. Šéfe, nemůžu studovat něco příjemnějšího než blechy a krysy a černý mor? Ničí mi to spaní.“

„Můžeš. Stejně jsi studiem moru…“

„Huráá!“

„…nedosáhla nic jiného, než že sis pouze rozšířila svou intelektuálskou zvědavost, která způsobuje, že už v tom máš jasno. Tu věc teď dostane operační. Ale další akce bude vycházet z tvé předpovědi, a nikoliv z té matematických analytiků.“

„Musím to zopakovat. Má předpověď je nesmysl.“

„Friday, tvou největší slabinou je, že nevěříš své pravdě. Nevypadali bychom blbě, kdybychom záviseli na profesionálních analyticích a neštěstí nastalo o rok dříve, jak jsi předpověděla? Katastrofa. Ale začít s ochrannými opatřeními o rok dřív nemůže být na škodu.“

„A chystáme se to zastavit?“ Lidé bojují s krysami a blechami od nepaměti. Tak dlouho, že krysy a blechy jsou stále krok před námi.

„Nebesa, ne. Ale za prvé, nepodepíšu smlouvu, kterou nemohu splnit; tahle je přesně taková. Za druhé, takový úkol by pro tuhle organizaci byl příliš velké sousto. Za třetí, z přísně lidského hlediska, jakýkoli pokus zastavit procesy, jimiž se přelidněná města sama regulují, není laskavost. Mor je odporná smrt, ale rychlá. Vyhladovění je taky hnusná smrt… ale velmi pomalá.“

Šéf udělal grimasu a pak pokračoval. „Tahle organizace bude mít sama co dělat s kontrolou bakterie Pasteurella pestis, zvláště potom, co opustila tuto planetu. Jak bychom zvládli ještě tohle? Jen mi odpověz.“

Směšné! Každé ministerstvo zdravotnictví by mělo tváří tvář takovéto otázce ustavit studijní tým soutěžící o modrou stuhu prvenství, trvat na dostatečném výzkumném fondu, plánu, na rozumném čase — pěti nebo více let — na řádný vědecký výzkum. Odpověděla jsem okamžitě. „Vyhodit je do povětří.“

„Co, osady ve vesmíru? To vypadá na drastické řešení.“

„Ne, blechy přece. Ve světových válkách dvacátého století kdosi objevil, že je možné vybít blechy a vši tím, že je vezmete do velké výšky. Explodují, úplně je to roztrhá. Asi v pěti kilometrech, jak si vybavuji, ale dá se to ověřit pokusem. Přemýšlela jsem o tom, protože jsem si všimla, že Beanstalk na Mount Kenya je nad kritickou výškou — a dneska prakticky všechen vesmírný provoz začíná na Beanstalku. Pak je tu jednoduchá metoda tepla a sucha — funguje, ale ne tak rychle. Ale klíč k tomu, Šéfe, je nepřipustit absolutně žádnou výjimku. Jenom jediný případ diplomatické imunity nebo jedna důležitá osoba by narušily zaběhnutý systém a máte to. Jeden pejsek. Jeden pískomil. Jedna lodní zásilka laboratorních myší. Kdyby to nabralo plicní formu, L-5 by bylo za týden město duchů. Nebo Luna City.“

„Kdybych pro tebe neměl další práci, nechal bych tě na tom vyřádit. A co krysy?“

„Nechci další práci, mám toho už takhle dost. Šéfe, zabít krysu není problém. Nacpete ji do pytle. Mlátíte sekerou do pytle. Pak ji zastřelíte. Pak ji utopíte. Zapálíte pytel. Mezitím její kámoška vrhla další mláďata a máte teď namísto jedné celý tucet krys. Šéfe, jediné, co jsme vždycky byli schopni s krysami podniknout, je bojovat s nimi nerozhodně. Nikdy nezvítězíme. A pokud toho na chvíli necháme, krysy zase budou mít náskok.“ Dodala jsem kysele. „Myslím, že jsme dvojky.“ Tenhle problém moru mne ničil.

„Vysvětli mi to.“

„Když to Homo sapiens udělá — a on se neustále snaží vybít sám sebe — jsou tu krysy, které jsou připraveny zaujmout jeho místo.“

„Kecy. Nesmysl vypadlý ze změklého mozku. Friday, jsi ustrašená, že by lidstvo mělo vymřít. Celé generace jsme měli prostředky spáchat racionální sebevraždu a tyto prostředky byly a jsou nadále v řadě rukou. Ale neudělali jsme to. Za druhé, aby nás krysy nahradily, musely by jim narůst abnormálně větší lebky, muselo by se jim vyvinout k tomu odpovídající tělo, musely by se naučit chodit po dvou, musely by jim přeměnit přední tlapy na jemné manipulační orgány a narůst více šedé kůry mozkové, aby tohle všechno mohly řídit. Aby jiné plemeno nahradilo člověka, musí se stát opět člověkem. Zapomeň na to. Ještě než opustíš tenhle námět, jaké závěry jsi dosáhla, co se týče teorie spiknutí?“

„Ta představa je hloupost. Specifikoval jste šesté, čtrnácté a sedmnácté století… a to znamená plachetnice nebo karavany a žádné znalosti bakteriologie. Tak tady máme zlověstného dr. Fu Manchu se svými úkryty; ve kterých odchoval milion krys, zamořených blechami. To je snadné. Krysy a blechy jsou infikovány bacilem — což je dokonce možné i bez teorie. Ale jak se strefit do cílového města? Lodí? Za pár dní milion krys pojde a tak by zbývala posádka. Dokonce ještě těžší je to udělat po souši. Vytvořit takovou konspirační práci v té době by vyžadovalo moderní vědu a pořádný stroj času. Šéfe, kdo vymyslel tuhle pitomou otázku?“

„Já.“

„Myslela jsem si, že to popoháníte vy. Proč?“

„Přinutilo tě to prostudovat problém do mnohem větší hloubky, než bys byla jinak ochotna, že ano?“

„Úúh… Strávila jsem mnohem více času studiem odpovídající politické historie než studiem nemoci samotné. Asi ano.“

„To víš, že ano.“