Robert Heinlein - Friday

Šéf si udělal poznámku. „Probereme to později. Jaké jsou příznaky nakažené kultury?“

„Šéfe, prokristapána. Ještě se stále prokousávám Shipstoneovým koncernem.“

„Nikdy ho nepoznáš celý. Proto jsem ti dal dva úkoly najednou, aby sis mohla odpočinout při změně tématu. Nevyprávěj mi, že ti nedalo, aby sis nepromyslela i to druhé.“

„Promyslela, ale to je všechno, co jsem udělala. Četla jsem Gibbona a studovala francouzskou revoluci. Také Smithovo Z Yalu na dno propasti.“

„Velmi doktrinářské pojednání. Přečti si také Pennovy Poslední dny sladké zemi svobody.“

„Ano, pane. Už jsem si začala dělat čárky. Je to zlé znamení, když lidé určité země přestanou cítit se svou zemí a začnou se ztotožňovat s nějakou skupinou. S rasovou skupinou. Nebo s náboženstvím. Nebo s jazykem. S něčím, co už není veškerá populace.“

„Velmi zlé znamení. Partikularismus. Jednou to bylo považováno za španělskou neřest, ale může tím být zasažena jakákoliv země.“

„Španělsko doopravdy neznám. Jedním ze symptomů bude nadvláda mužů nad ženami. Domnívám se, že by to mohlo být naopak, ale zatím jsem na to v žádné historii, kterou jsem slyšela, nenarazila. Proč, Šéfe?“

„Zpovídám já tebe, tak pokračuj.“

„Už dlouho slýchávám o tom, že předtím, než může přijít revoluce, obyvatelstvo musí ztratit obavy z policie i ze soudů.“

„Základy. A dál?“

„Jo… je důležité, aby byly vysoké daně, a stejné je to s inflací měny a s poměrem produktivních lidí k těm na veřejné výplatní listině. Ale to je stará písnička. Každý ví, že jestliže příjmy a výdaje nejsou v určité rovnováze, je stát v úpadku. A to přesto, že existuje nekonečná řada pokusů to odstranit legislativně. Ale já jsem začala hledat náznaky, nazývané symptomy mizerného roku. Věděl jste například, že je tady nezákonné být nahý mimo svůj vlastní dům? Dokonce i ve svém vlastním domě, pokud vás někdo může vidět?“

„Bojím se, že je poněkud obtížné to prosadit. Vidíš v tom nějaké důležité hledisko?“

„Aha, neprosadí se to. Ale taky to nemůže být zrušeno. Konfederace je přecpána takovými zákony. Zdálo se mi, že jakýkoliv zákon, který se neprosadí a nemůže být prosazen, slábne jako všechny ostatní zákony. Šéfe, věděl jste, že Kalifornská konfederace si vydržuje kurvy?“

„Nevšiml jsem si toho. Z jakého důvodu? Pro své ozbrojené síly? Pro obyvatele věznic? Nebo pro veřejnou potřebu? Uznávám, že mě to poněkud překvapilo.“

„No, takhle to vůbec není. Vláda je platí za to, že oficiálně nikomu nedají. Jen zkuste úplně zrušit tenhle trh. Jsou cvičeny, přezkušovány — a shromažďovány do zásoby. Jenomže to nefunguje. Tyhle „přebytečné umělkyně“ vycucávají státní subvence… pak se jdou přímo na ulici prodávat. Těžko předpokládat, že to dělají jen tak pro zábavu, takže to nabourá trh s nepodporovanými děvkami. A tak unie prostitutek, která původní legislativu finančně podporovala, nyní zkouší vypracovat systém kupónů, který by měl ucpat mezery v subvenčním zákoně. To taky nebude fungovat.“

„Proč to nebude fungovat, Friday?“

„Šéfe, zákony, které ruší to, co je zaběhnuté, nikdy nejsou účinné. Přesně tohle říkal Král-Bič. Jistě to znáte.“

„Chtěl jsem se ujistit, že to víš i ty.“

„Myslím, že jste mě urazil. V Kalifornské konfederaci je protizákonné odmítnout úvěr osobě jenom proto, že tato osoba zbankrotovala. Úvěr je občanské právo.“

„Mám za to, že to nefunguje. Ale co se děje, když neuposlechneš?“

„To jsem ještě nevypátrala, Šéfe. Ale myslím, že nýmand by byl při pokusu podplatit soud v nevýhodě. Uvedu jen jasné příznaky nakažené kultury: Násilí. Přepady. Odstřelování ze zálohy. Žhářství. Bombové útoky. Terorismus ve všech podobách. Samozřejmě výtržnictví. Ale bojím se, že malé projevy násilí, které útočí na lidi den za dnem, poškozují kulturu dokonce více, než výtržnictví, která vzplanou a pak utichnou. Mám dojem, že je to všechno. Aha, branná povinnost, otroctví, despotický nátlak všeho druhu a uvěznění bez možnosti kauce a bez okamžitého výslechu — ale tyhle věci jsou zřejmé. Všechny dějinné epochy je mají na seznamu.“

„Friday, myslím, že jsi postihla všechny nejvíc alarmující příznaky.“

„Já? A nechystáte se mi něco povědět? Nebo budu muset dál tápat ve tmě?“

„Hm. Jednou ti to řeknu. Ale teď se vrať a pátrej po tom. Zkoušej to. Nakažené kultury vykazují soubor příznaků, právě takových, jaké jsi jmenovala… ale nějaké obarvování kultury, ať na růžovo nebo na černo, svědčí o lidské nevzdělanosti. O špatných mravech. O nedostatku soudnosti k ostatním v méně důležitých záležitostech. Ztráta slušnosti a dobrého vychování je mnohem důležitější než výtržnictví.“

„Skutečně?“

„Pffí, měl jsem tě přinutit, aby ses k tomu dokopala sama. Pak bys to uznala. Tenhle symptom je zvlášť vážný, protože málokdo o něm uvažuje jako o příznacích špatného zdraví, ale jako o důkazu vlastní síly. Hledej to. Nastuduj to. Friday, už je příliš pozdě zachraňovat tuhle kulturu — tuto celosvětovou kulturu, ne jenom groteskní show tady v Kalifornii. Proto musíme už nyní připravovat kláštery pro nadcházející Dobu temna. Elektronické záznamy jsou příliš křehké. Musíme mít zase knihy ze stabilizovaného inkoustu a trvanlivého papíru. Ale ani tohle nemusí stačit. Zdroje pro příští renesanci mohou možná přijít z oblohy.“ Šéf se zastavil a těžce dýchal. „Friday…“

„Ano, pane?“

„Pamatuj si tohle jméno a adresu.“ Jeho ruce se pohnuly k řídícímu stolu. Odpověď se objevila na obrazovce nad ním. Zapamatovala jsem si ji.

„Máš ji?“

„Ano, pane.“

„Mám ji pro jistotu opakovat?“

„Ne, pane.“

„Jseš si jistá?“

„Když chcete, tak ji opakujte, pane.“

„Hm. Friday, byla bys tak laskavá a udělala mi předtím, než půjdeš, hrníček čaje? Zjišťuji, že se mi dneska nějak klepou ruce.“

„S potěšením, pane.“

Ani Goldie, ani Anna se příštího dne u snídaně neukázaly. Jedla jsem sama a proto pěkně rychle. U jídla lelkuju pouze tehdy, když mám společnost. Právě jsem dojídala a vstávala od stolu, když se v dorozumívacím systému ozval Annin hlas.

„Pozor, prosím. Mou smutnou povinností je vám oznámit, že během noci umřel náš Šéf. Na jeho přání nebude žádný vzpomínkový obřad. Tělo bylo spáleno. V devět nula nula bude ve velké zasedací místnosti setkání, týkající se likvidace záležitostí společnosti. Žádám každého, aby byl na určeném místě včas.“

Čas do srazu jsem proplakala. Proč? Předpokládám, že díky vlastnímu pocitu provinění. Jsem si jista, že by si Šéf pomyslel to samé. Necítil by se provinile sám za sebe ani za mne. Často mně za sebelítost vynadal. Sebelítost, řekl by, je zlozvyk, který tě nejvíc demoralizuje.

V duchu jsem se mu omluvila. Vždycky jsem se s ním tak trochu dohadovala a ohlédnu-li se zpět, tak dokonce i tehdy, když zrušil moje smlouvy a udělal ze mě svobodného člověka, i když jsem předtím od něho utekla. Poznala jsem, že lituju každé chvíle, kdy jsem na něj byla hubatá a častovala ho různými „pěknými“ jmény.

Připomněla jsem si, že by mě Šéf neměl tak rád, kdybych se mu chtěla vlichotit a chovala se poníženě, bez vlastního názoru. Musel být takový, jaký byl a já musela být taková, jaká jsem byla. Žili jsme v těsném kontaktu, který nikdy, opravdu ani jednou, nepřipustil dokonce ani stisk rukou. A to je, Friday, co říci. Nikdy jsem se nezajímala o to, abych se, co se týká mužských, musela hlídat.