Robert Heinlein - Friday

Předtím, než byly tvoje záznamy zničeny, jsem jednou ze zvědavosti pročítal zdroje tvých genů. Takřka všechny si vybavuji a tady jsou:

Fin, Polynésan, americký Indián, Inuit, Dán, zrzavý Ir, Swazijec, Korejec, Němec, Hind, Angličan — a střípky a kousky odevšad, protože nikdo z nich není rasově čistý. Nikdy si nemůžeš dovolit být rasistkou; jinak by ses mlátila do svého vlastního ocasu! Tohle všechno znamená, že bez ohledu na zdroje byl na tvoji konstrukci vybrán ten nejlepší materiál. Je to učiněné štěstí. Proto vypadáš tak hezky.

[„Hezky“! Šéfe, mám zrcadlo. Bylo možné, že si to opravdu myslel? Jasně, jsem fajn stavěná; a to je taky příčina, proč mám tak rušný život. Je to samozřejmě důsledek toho, že jsem byla plánována, a nikoli jen zrozena. Dobrá, je prima, že si skutečně myslel, že kdyby… ale je to jenom hra. A já jsem já.]

V jednom bodě ti dlužím vysvětlení, kdoví jestli ne omluvu. Uvažovali jsme o tom, že bys měla být vychovávána předem vybranými rodiči jako jejich vlastní dítě. A ještě když jsi nevážila víc než pět kilo, poslali mě do vězení. Ačkoliv jsem byl schopen zmizet, nemohl jsem se na Zemi vrátit dřív než po Druhém atlantickém povstání. Vím, že důsledky téhle skutečnosti máš doposud v sobě. Doufám, že se někdy sama zbavíš svého strachu a uvěříš skutečným lidem. Nic z toho nemáš a ještě z toho budeš mít mindráky. Někdy a nějak musíš citově poznat to, co znáš rozumově; stejně jako ty jsou připoutáni ke Kolu osudu.

Co ti říci na konec téhle poslední zprávy? Touhle nešťastnou souhrou okolností přichází mé přiznání ve špatnou chvíli. Když tě teď opouštím, jsi příliš snadno zranitelná a příliš sentimentální. Drahá, musíš se naprosto sama vyléčit ze svého strachu, pocitu viny a studu. Myslím, že jsi vymýtila sebelítost (Zatraceně, že jo!) a pokud ne, budeš muset na tom pracovat. Myslím si, že jsi imunní vůči svodům náboženství. Jestli ale nejsi, nemohu ti pomoci nijak jinak, než tě odradit od získání návyku na drogy. Náboženství je někdy zdrojem štěstí a já bych nerad připravil kohokoliv o jeho štěstí. Pro slabého je náboženství značný luxus, ale ne pro silného — a ty silná jsi. Největší potíž náboženství — každého náboženství — spočívá v tom, že věřící, který přijal určitá tvrzení víry, je potom nemůže podložit důkazem. Člověk se smí těšit v teplém ohni víry anebo si vybrat život v bezútěšné nejistotě rozumu — ale nemůže mít oboje.

A teď poslední věc, kterou jsem ti chtěl pro vlastní uspokojení a pro svou vlastní pýchu sdělit. Jsem jeden z tvých „předků“ — nikoliv hlavní, ale pár genetických informací v tobě ožilo. Nejsi tedy pouze moje schovanka, ale jsi částečně taky moje vlastní dcera. Jsem na tebe moc pyšný.

Dovol mi ukončit tato slova tím, že ti toto nemohu říci, dokud jsem naživu…

S láskou

Dala jsem dopis zpátky do obálky, stočila se do klubíčka a povolila uzdu tomu nejhoršímu zlozvyku, sebelítosti, a hned měla v očích pořádný příval slz. Nevidím na pláči nic zlého: promazává psychiku.

Dostalo mě to úplně z rovnováhy, vstala jsem, umyla si obličej a docházelo mi, jak moc hodně jsem truchlila nad Šéfem. Byla jsem ráda a polichocena tím, že mne adoptoval, ohřálo mě vědomí, že trošku z něho samotného bylo použito tvorbě mé maličkosti — i když pro mě byl jednou provždy

Šéf. Myslela jsem si, že se lítostí znovu rozpláču a očistím se. Kdybych s pláčem nepřestala, určitě by se na mě zlobil. Moje vyčerpané kámošky dosud vypadaly jako dřeva, a tak jsem zavřela dveře. S potěšením jsem konstatovala, že se neozval žádný zvuk. Posadila jsem se k terminálu, vsunula svoji kartu do slotu a vyťukala kód Fonga, Tomosawy a tak dále. Ale předtím jsem ho musela přes výměnnou službu získat a pak jsem mohla kódovat přímo; tak je to levnější.

Ženu, která mi odpověděla, jsem poznala. Nahoře bez je při zdejší gravitaci určitě lepší než podprsenka; kdybych žila v Luna City, taky bych si oblékala pouze monokini. A pěkně bombasticky. Se smaragdem na pupíku. „Promiňte,“ řekla jsem. „Nějak se mi podařilo vyťukat Ceres and South Africa, i když jsem měla v úmyslu vyťukat kód Fonga, Tomosawy, Rotschilda, Fonga a Finnegana. Takovéhle kousky vyvádím asi podvědomě. Je mi líto, že jsem vás obtěžovala a děkuji za vaši pomoc před několika měsíci.“

„Ale, fíí!“ odvětila. „Nevyťukala jste nic špatně. já jsem Gloria Tomosawová. Když dědeček Fong odešel do důchodu, jsem tel společník ve firmě Fong, Tomosawa atd. Ale to mi nebrání, abych nebyla i vicepresidentkou firmy Ceres and South Africa Acceptances; jsme zároveň právní oddělení banky. A jsem také předsedkyní firmy, což znamená, že s vámi budu vést jednání. Tady je to každému líto, jak se po zprávě o Baldwinově úmrtí dá čekat, a já doufám, že to s vámi příliš neotřáslo, slečno Baldwinová.“

„Hej, dejte tam zpátečku a začněte znovu.“

„Pardon. Když lidé obvykle volají na Měsíc, dělají to z mnoha důvodů co možná nejstručněji. Chcete, abych to všechno opakovala, větu za větou?“

„Ne. Myslím, že už jsem se přizpůsobila. Dr. Baldwin mi zanechal zprávičku, v níž se praví, že bych měla být přítomna čtení jeho závěti nebo alespoň tam být zastupována. Nemůžu se zúčastnit. Můžete mi poradit, jak získat v Luna City někoho, kdo by mne zastupoval, až se závěť bude číst?“

„Bude se číst, jakmile obdržíme oficiální úmrtní list z Kalifornské konfederace, což by mělo být co nevidět, protože náš zástupce v San Jose už zaplatil správní poplatek. Někoho na vaše zastupování — mohla bych to být já? Snad bych ještě měla říct, že dědeček Fong byl řadu let zmocněnec vašeho otce v Luna City… zdědila jsem po něm firmu a nyní, když váš otec umřel, zdědila jsem i vás. Pokud mi neřeknete něco jiného.“

„Fakt byste to vzala? — slečno — paní Tomosawová — jste slečna nebo paní?“

„Asi bych měla být paní. A taky jsem. Mám syna tak starého, jako jste vy.“

„To není možné!“ (Tahle vítězka soutěže krásy, že je dvakrát starší než já?)

„Je to klidně možné. Tady v Luna City jsme všichni staromódní paďouři, ne jako vy v Kalifornii. Bereme se a máme děti a všechno pěkně po poradě. Neodvážila bych se být svobodnou matkou se synem tak vašeho věku, nikdo by mi nepomohl.“

„Přemýšlím nad tím, že máte syna stejně starého jako jsem já. Přece nemůžete mít dítě ve věku okolo čtyř, pěti let.“

Pobaveně se zasmála. „Říkáte miloučké věci. Proč sem nepřijedete a neprovdáte se za mého syna? Vždycky si přál dědičku.“

„A já jsem dědička?“

Vystřízlivěla. „Hm. Dokud je váš otec oficiálně mrtev na Zemi a ne pro nás v Luna City, nemůžu na závěti rozlomit pečeť. Ale bude to co nevidět a nemá smysl, abyste sem znovu volala. Koncipovala jsem tu závěť. Kontrolovala jsem ji, když jsem ji dostala po úpravách nazpátek. Pak jsem ji zapečetila a uložila ji do svého sejfu. Takže vím, co v ní je. To, co teď říkám, byste se nejpozději večer stejně dozvěděla. Jste dědička, ale profesionální lovci věna vás pronásledovat nebudou. V hotovosti nedostanete ani ň. Místo toho má banka pokyny — a banka, to jsem já — aby vám přispívala na cesty mimo Zemi. Když si zaskočíte na Měsíc, zaplatíme cestovné. Když se zastavíte na vzbouřené planetě, dáme vám skautský nůž a budeme se za vás modlit. Když si zajedete na nějaké velmi nákladné místo, jako Kaui nebo Ledňáček, naše firma vám zaplatí cestu a pomůže vám s počátečním kapitálem. Pokud nikdy neodjedete ze Země, vaše zůstatková konta propadají firmě na jiné účely. Ale abyste mohla vycestovat, je nutné, abyste alespoň napoprvé zavolala. Výjimka: Kdybyste se stěhovala do Olympie, budete si to platit sama. Firma nic nedá.“