Robert Heinlein - Friday

Burt naříkavě řekl, „Nemrač se na mě, milá dámo. Přišel jsem jenom proto, abych se schoval před deštěm.“

„Nemračila jsem se,“ odpověděla rozvážně, „jen jsem se pokoušela dostat se kolem rohu postele k terminálu, aniž bych vás dva vzbudila. Chci objednat snídani.“

„Objednat pro nás pro všechny?“ zeptala jsem se.

„Jistě. Co chcete?“

„Od všeho trochu a smažené brambory k tomu. Anno, miláčku, vždyť mne znáš — když to nebude mrtvé, zabiju si to sama a sním to syrové, včetně kostí a všeho ostatního.“

„A to samé pro mě,“ souhlasil Burt.

„Jste dost hluční sousedi.“ Mezi dveřmi stála zívající Goldie. „Zpátky do postele, treperendy jedny.“ Pohlédla jsem na ni a došly mi dvě věci: nikdy předtím jsem si ji neprohlédla, ani na pláži. A za druhé, kdyby se Anna na mě zlobila, že jsem se vyspala s Burtem, asi bych jí to nevymluvila. Zato Goldie vypadala spíše až neslušně přesycená.

„Vypadá to na 'Šel pštros s pštrosicí…',“ řekla Goldie. „A fakticky by to mělo být v uvozovkách, protože to nikdo neumí vyslovit nebo hláskovat. Ale není to tak těžký jazykolam jako je jméno paní Tomosawové — potom, co jsem snad čtyřikrát špatně vyslovila její jméno, požádala mě, abych ji říkala Gloria.“

Dosnídali jsme a obě moje kamarádky si povídaly s Glorií, která jim přečetla závěť, a obě dvě (a k mému i svému překvapení také Burt) byly od nynějška o trochu bohatší a připravení odjet do Las Vegas. Tři z nás kvůli obstarání práce a Anna jednoduše proto, aby zůstala s námi, dokud neodletíme.

Anna se pak chystala do Alabamy. „Možná mě to flákání unaví. Ale slíbila jsem své dceři, že bych měla jít do důchodu a teď je přesně ten správný čas. Budu se muset znovu spřátelit se svými vnoučaty dřív, než vyrostou.“

Anna, a babička? A pak, že někoho dobře znáte.

Las Vegas je blázinec s přežitky minulosti.

Takové místo mě baví jen chvíli. Potom, co jsem viděla všechna show, se dostanu do stádu, kdy světel, hudby, hluku a frenetické aktivity mám tak akorát. Čtyři dny je dost.

Dorazili jsme do Vegas okolo desáté. Přestože každý z nás toho měl k zařizování vcelku dost, vyjeli jsme trochu pozdě. Všichni, ale zejména já, jsme si dávali do pořádku finanční záležitosti kolem Šéfovy závěti a já navíc i uložení svého odstupného na konto MasterCard. Už jsem s tím začala, ale náhle přestala, když pan Chambers řekl: „Přejete si provést příkaz tak, abychom zaplatili vaši daň z příjmu?“

Daň z příjmu? Co je to za špinavý návrh! Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Co jste to říkal, pane Chambersi?“

„Daň z příjmu pro vaši Konfederaci. Pokud nás požádáte, abychom to vybavili — tady je formulář — naši experti to připraví, my to zaplatíme a srazíme vám to z konta a nebudete se muset o nic starat. Účtujeme jenom nominální poplatek. Jinak si to budete muset propočítat sama a zpracovat všechny ty formuláře. Sklapnete podpatky a zaplatíte to.“

„Když jsem si u vás otvírala konto, nic takového jste neříkal.“

„Ale to byla přeci výhra národní loterie. Ta byla vaše a naprosto osvobozená od daně — to je demokracie! Kromě toho v průběhu loterie dostává vláda výtěžek v určité výši.“

„Chápu. Kolik si vláda odšmikne?“

„Tuhle otázku, slečno Baldwinová, byste měla adresovat spíše vládě, a ne mně. Kdybyste se tady dole jenom podepsala, zbytek vyplním.“

„Moment. Kolik je 'nominální poplatek'? A jaká je daň?“ Odešla jsem bez uložení svého odstupného a chudák pan Chambers se zase na mě zlobil. Přestože bruiny jsou tak inflační, že jich musíte mít pěknou hrst už když si chcete koupit jen Big Mac, nepovažuje tisíc bruinů za 'nominální — je to více než gram zlata, třicet sedm britskokanadských dolarů. Se svými osmi procenty daňové přirážky navrch by MasterCard dostával dost tučnou sumu na to, že jednal jako nastrčená loutka Konfederační služby doživotních důchodů.

Nebyla jsem si vůbec vědoma toho, že bych díky těmto podivným kalifornským zákonům dlužila nějaké daně z příjmu — většinu těch peněz jsem v Kalifornii nevydělala a nemůžu pochopit, jaký má vůbec Kalifornie nárok na daně z mého platu. Chtěla bych to konzultovat s dobrým zkušeným právníkem.

Šla jsem zpátky do Cabaňa Hyatt. Goldie a Anna byly dosud venku, ale Burt byl uvnitř. Vyprávěla jsem mu o tom, co se stalo, protože jsem věděla, že studoval účetnictví a logiku.

„Je to diskutabilní,“ řekl, „všechny osobní pracovní smlouvy Předseda podepsal jako 'osvobozené od daně' a daný úplatek byl v Impériu dojednáván každý rok. V našem případě byl měl být úplatek zaplacen prostřednictvím pana Esposita — měl bych vlastně říci, prostřednictvím slečny Wainwrightové. Můžeš se jí zeptat.“

„Do prasečího voka.“

„Přesně. Měla informovat Důchodový úřad a po projednání zaplatit všechny daně, jestli mi rozumíš. Je ale možné, že sbírá jen smetanu a tohle nedělá, to nevím. Počkej — máš náhradní pas, že jo?“

„No jistě!“

„Potom ho tedy použij. Udělám to samé. Až budu vědět, kde budu dělat, pak si teprve převedu své peníze. Mezitím si je odskočím uložit na Měsíc.“

„Ty, Berte, jsem si skoro jistá, že si Wainwrightová nechala vyhotovit seznam každého, kdo má náhradní pas. Chceš snad říct, že nás stejně nebudou u východu kontrolovat?“

„I kdyby si Wainwrightová nechala ten seznam udělat, tak co? V ruce se jí ani neohřeje. Pochybuje, že měla čas se s nimi o tom dohodnout. Takže zaplať jenom řádnou provizi, zvedni hlavu pěkně nahoru a pochodem vchod přes překážky.“

Tomu jsem rozuměla. Byla jsem z té všivácké vyhlášky tak rozčilená, že jsem na moment přestala myslet jako kurýr.

Hranici do státu Las Vegas jsme překročili u Suchého jezera Kabina zastavila jenom na dobu nutnou k získání výstupního razítka. Všichni jsme použili druhý pas s obvyklým všimným, vloženým dovnitř pasu. Bez problému. A taky nebylo potřeba žádné vstupní razítko, protože Svobodný stát Las Vegas vás nestraší celníky, naopak každého solventního návštěvníka vítá.

O deset minut později jsme zastavili v Dunes, ubytovali se takřka stejně jako v San Jose. Naše pokoje předcházela pověst 'apartmá orgií'. Nechápala jsem proč. Zrcadlo na stropě, aspirin a Alka-Seltzerova sůl v kououlně nejsou pro takové označení dostatečné argumenty. Můj instruktor ve vědách kurevnických by se tomu bezpochyby s despektem zasmál. Mám za to, že většina takových šmouh na kráse by neměla pro pokročilé posluchače zmíněného oboru dohromady žádné výhody. Slyšela jsem, že řada lidí žádný obdobný formální výcvik neabsolvuje… Ze zvědavosti mě často napadlo, kdo je zaučuje? Jejich rodiče? Není krvesmilstvo mezi normálními lidmi přísné tabu jen při diskusích, ale ne v praxi?

Doufám, že jednoho dne těmto věcem přijdu na kloub, ale nikdy jsem neznala někoho, koho bych se mohla zeptat. Snad mi to řekne Janet. Jednoho dne…

Dohodli jsme se, že se sejdeme u večeře, Burt a Anna pak šli do baru nebo do kasina, zatímco Goldie a já jsme si vyšly ven do Průmyslového parku. Burt měl v úmyslu získat zaměstnání, ale jak se vyjádřil, měl v úmyslu to šíleně, ale šíleně roztočit, než se, do pekla, usadí. Anna neřekla nic, ale myslím si, že taky chtěla vychutnat trochu života před tím, než převezme roli babičky v domácnosti. Pouze Goldie byla toho dne smrtelně vážná, aspoň co se týče shánění zaměstnání. Já jsem taky pomýšlela na to, že si najdu práci, to ano — ale měla jsem vlastní představu, co udělám jako první.