Robert Heinlein - Friday

Vickie řekla: „Marjo, kéž by to tak nebylo. Takový propletenec lží, to může ohrozit tvou nesmrtelnou duši.“

„Nemám žádnou duši. Vždyť jsem ti o tom vykládala.“

„Hele, nech už toho. Narodila ses v Seattlu. Tvůj otec byl elektrotechnik. Tvoje matka byla dětská lékařka. Přišla jsi o ně při zemětřesení. Vyprávěla jsi nám o tom všem. Ukazovala jsi nám přeci fotografie.“

„Moje matka je zkumavka, skalpel je můj otec. Vickie, určitě existuje milión a víc umělých lidí, jejichž rodné listy byly zničeny při zkáze Seattlu. Už to nikdo nikdy nespočítá. Samozřejmě, pokud jejich lež nevyjde najevo. Potom, co se stalo právě tento měsíc, spousta lidí jako já se narodí v Acapulcu. Musíme přece najít zadní vrátka, abychom unikli perzekuci a předsudkům.“

„To jako myslíš, že tě nějak perzekuuji a mám proti tobě předsudky?“

„Myslím tím jenom, že jsi sladká holčička, která musela strávit spoustu lží starších členů rodiny. Pokusím se to napravit. Když ti nepasují boty, tak je přeci vyměníš.“

Zmlkla jsem. Vickie mně nedala polibek na dobrou noc. Trvalo dost dlouho, než jsme usnuly.

Druhého dne jsme obě předstíraly, že jsme včera debatovaly o něčem nepodstatném. Vickie se o Ellen už nezmiňovala. Já jsem zase nemluvila o umělých lidech. Ale ten pěkný výlet už byl stejně pokažený. Nakoupily jsme a chytly večerní člun domů.

Neudělala jsem to, na čem jsme se dohodly. Jen co jsme dorazily domů, měla jsem zavolat Ellen. Ale na Ellen jsem nezapomněla. Jednoduše jsem si myslela, že počkám na vhodnou chvilku, která přijde sama. Myslím si, že to vlastně byla zbabělost.

Krátce poté mě Brian pozval, abych s ním šla na obhlídku našeho pozemku pro nějakého klienta. Byla to dlouhá, příjemná jízda s obědem ve venkovském hotelu. Maso účtovali jako vepřové, ačkoliv to bylo většinou skopové máčené v měkké konvici. Jedli jsme venku pod stromy.

Po zákusku, byl to koláč z lesních plodů, docela dobrý, řekl Brian: „Marjo, Victorie mi vyprávěla takový divný příběh.“

„Co? O čem?“

„Drahoušku, věř tomu, že sám bych s tím nezačínal, kdyby Vickie tak neotravovala.“

Čekala jsem.

„Tvrdí, že jsi jí říkala něco v tom smyslu, že jsi živý artefakt maskovaný jako lidská bytost. Je mi hrozně líto, že to takhle říkám, ale já ji jen cituju.“

„Ano, říkala jsem jí to. Ale ne těmito slovy.“

Nic jsem nevysvětlovala. Brian se hned citlivě zeptal: „Mohu se zeptat, proč?“

„Briane, Vickie mně řekla pár hloupostí o Tonganech a já jsem chtěla. aby sama pochopila, že je to hloupé i špatné zároveň. Tím přece Ellen škodí. Když jsem přijela domů, upozornil jsi mě na celou věc a já byla pěkně zticha. Ale být zticha déle už jsem prostě nemohla. Briane, co uděláme s Ellen? Je to přece tvoje i moje dcera. Nemůžeme dělat, že nevidíme, jak se jí ubližuje. Co teda budem dělat?“

„Vůbec nesouhlasím s tím, abychom v tomhle něco podnikali, Marjo, ale nevytáčej se. Vickie je docela nešťastná. Pokoušel jsem se jí to nedorozumění vysvětlit.“

Odpověděla jsem: „Nevytáčím se. Bavíme se přece o křivdě na Ellen a nepřestanu s tím. Existují nějaké důvody, proč je Ellenin manžel nežádoucí? Jiné než ten předsudek, že je z Tongy?“

„O ničem takovém nevím. I když si osobně myslím, že to od Ellen byla zbrklost. Vzít si muže, kterého dosud ani nepředstavila rodině. Tím jenom ukázala, že si vůbec neváží lidí, co ji milují a co se o ní celý život starali.“

„Počkej, Briane. Vickie tvrdí, že Ellen ho k nám domů pozvala, stejně jako mě, ale že Anita to nedovolila. Načež se Ellen za něj provdala. Mám pravdu?“

„Máš. Ale Ellen je tvrdohlavá a zbrklá. Udělala to bez toho, aby to řekla nám ostatním rodičům. Nemyslím si, že je to tak správné. Docela mě to mrzelo.“

„Zkoušela s tebou mluvit? Pokoušel ses s ní domluvit ty?“

„Marjo, od chvíle, co to vím, na tom nesu svůj podíl viny.“

„To už jsem slyšela, Briane. Od té doby, co jsem se dostala domů, jsem pořád doufala, že mi někdo pořádně vysvětlí, co se vlastně stalo. Vickie mi prozradila, že od té doby nezasedala žádná rodinná rada. A Anita přece nedovolila, aby Ellen přivedla svého nastávajícího domů. Zbylí rodiče buď o tom nevěděli, anebo jednoduše s tou Anititou surovostí souhlasili. Ano, to je přece surovost. Načež se to dítě vdalo. A Anitě to nestačí a klidně se na Ellen dopustí další hrozné nespravedlnosti. Odmítla Ellen její základní právo dané už jejím narozením. Odmítla jí dát podíl ze zisku rodiny. Je to všechno pravda?“

„Marjo, ty jsi tady nebyla. My ostatní, teda šest ze sedmi, jsme se snažili v téhle obtížné situaci jednat co možná nejrozumněji. Nemyslím si, že je to od tebe úplně správné, když přijdeš až po všem a hned kritizuješ, co jsme udělali. To si doopravdy nemyslím.“

„Drahoušku, nechtěla jsem tě nějak napadnout. Ale ve skutečnosti vás šest neudělalo vůbec nic. Anita úplně sama spáchala na Ellen takové křivdy. A vy všichni jste zůstali hezky zticha a nechali ji, aby dosáhla svého. To přece není rozhodnutí rodiny, to je rozhodnutí Anity. Jestli je to pravda, Briane, a klidně mě oprav, pokud se mýlím, pak jsem nucena požádat o svolání všech manželů a žen, abychom celou věc dali do pořádku. Tím, že pozveme Ellen a jejího manžela na návštěvu k nám domů. Tu druhou nespravedlnost napravíme tak, že Ellen vyplatíme její skutečný podíl na zisku rodiny, nebo jí přinejmenším přiznáme dluh, pokud to nemůžeme ukončit najednou. Co si o tom myslíš?“

Brian zabubnoval prsty na desku stolu. „Marjo, ty to vidíš moc jednoduše. Uznáš aspoň, že mám Ellen rád a že mám na mysli její dobro stejně jako ty?“

„Určitě, miláčku.“

„Díky. Plně s tebou souhlasím v tom, že Anita neměla právo zakázat Ellen pozvat svého přítele k nám domů. Ovšem kdyby ho Ellen přivedla ukázat a bylo to proti zvyklostem naší rodiny, mohla by si nakonec sama uvědomit, že se k ní vlastně nehodí. Anita si zařadila Ellen mezi taková ta bláznivá manželství… A já jsem jí to tak i řekl. Ale tu věc přece nespravíme hned tím, že ji sem pozveme. To musíš sama uznat. Budeme souhlasit s tím, aby je Anita přijala srdečně a přívětivě. Ale bůh ví, že to neudělá, to bychom jí museli asi pěkně chytnout za krk.“

Usmál se na mě a já se přinutila, abych mu to oplatila. „Anna umí být okouzlující… A umí být neuvěřitelně chladná, drsná, když to potřebuje a když se jí to hodí.“

Brian pokračoval: „Navíc za několik týdnů budu mít příležitost jet na Tongu a informovat se. Bez toho, abych měl Anitu za patami.“

„No to je výborné. Vezmi mě s sebou, prosím tě.“

„Annu by to mrzelo.“

„Briane, Anita mě hrozně naštvala. Proto od návštěvy Ellen neustoupím.“

„Hm… Ustoupíš aspoň od něčeho, co by nám všem mohlo uškodit?“

„Když mě na to předem upozorníte. Mohu přeci po vás žádat vysvětlení.“

„Budeš je mít. Pojďme se teď bavit o tom druhém. Ellen určitě dostane to, co jí patří, do posledního haléře. Ale musíš uznat, že to zas tolik nespěchá. Manželství z trucu obvykle netrvají moc dlouho. A i když pro to nemám žádný důkaz, je docela možné, že Ellen narazila na odvážného lovce věna. Chvilku počkáme a uvidíme, jestli se ten mladík třese na peníze. To je rozumné, ne?“