Robert Heinlein - Friday

„Ne. Ale pochybuju, že dokáže uživit manželku. Přitom Ellen ho živit nemůže, protože sama nedostudovala. Nemá diplom… On dělal mořskou biologii.“

„Aha. Tak to asi boháč nebude a Anita si váží peněz. Nicméně, za chvilku si může výrazně polepšit. Pravděpodobně z něho bude profesor v Aucklandu nebo v Sydney… Dneska mohou zbohatnout i biologové. Může navrhnout novou rostlinu nebo zvíře, které mu přinese pohádkové bohatství.“

„Drahoušku, ty tomu pořád nerozumíš.“

„Doopravdy asi ne. Tak mi to už řekni.“

„Dobrá… Ellen se měla vdát za jedno z jejích vlastních dětí.“

„Co to má znamenat, Alberte? Měla si vzít někoho z Christchurchu?“

„To by věci pomohlo.“

„A co? Peníze?“

„To nebylo nutné a ani to Anita nekladla jako požadavek. I když je vždycky lepší, když peníze nejsou jen na jedné straně. Kluci z polynéských pláží se žení s bílými dědičkami, jak jen ucítí peníze.“

„Ale, ale! Takže nemá ani cent a právě dává dohromady peníze na rodinný podíl. Mám pravdu?“

„Ne tak docela. Zatraceně, to si nemohla vzít nějakého bělocha? Vychovali jsme ji pro někoho lepšího.“

„Bertie, co je to za svět? Připadá mi to jako když Dán mluví o Švédovi. Myslela jsem si, že tady na Novém Zélandu lidé tak neuvažují. Vzpomínám si, jak mi Brian zdůrazňoval, že Maorové jsou po všech stránkách politicky a sociálně rovnoprávní s Angličany.“

„To jsou. Ale tohle není totéž.“

„Asi jsem hloupá.“

Nebo byl hlupák Brian? Maorové jsou Polynésané stejně jako Tongané. Tak kde je tedy ten zakopaný pes?

Nechala jsem toho. Neabsolvovala jsem celou cestu z Winnipegu proto, abych se bavila o zeti, kterého jsem nikdy neviděla. Zeť, to je ale hloupost! Vždycky mě strašně potěší, když mi někdo z maličkých řekne místo Marjo mámo. Ale nikdy jsem nepřemýšlela o možnosti, že někdy budu mít zetě. A teď ho podle novozélandských zákonů doopravdy mám…

A ani nevím, jak se jmenuje! Byla jsem hezky zticha, zkoušela si pročistit mozek a nechala na Bertiem, aby mě doma přivítal jaksepatří. V tom byl fakt dobrý.

Potom, co jsem mu pro změnu dokazovala zase já, jak jsem doma šťastná, jsem na tu nevítanou epizodu rychle zapomněla.

Příštího rána před tím, než jsem vstala, jsem se rozhodla, že o Ellen a jejím manželovi nebudu sama začínat, ale počkám si, až to udělá někdo jiný. Koneckonců, nebylo by dobré zaujímat předem nějaké stanovisko a nevědět o věci úplně všechno. Ovšem jen tak jsem toho nechat nechtěla. Ellen byla přeci taky moje dcera. Ale abych to neuspěchala, rozhodla jsem se počkat, až se Anita uklidní.

Vhodná příležitost ne a ne přijít. Prožívala jsem pomalu ubíhající sladké dny. Pro toho, koho nezajímají oslavy narozenin a rodinné pikniky, nemá cenu je popisovat. Zvlášť když jste to sami neprožili.

Vickie a já jsme spolu jednou jely do Aucklandu na večerní nákupy. Když jsme se ubytovaly v Tasmanově paláci, řekla mi Vickie: „Marjo, umíš zachovávat tajemství?“

„Určitě,“ přikývla jsem. „Tuším, že to bude něco pikantního. Nějaký přítel? Nebo dva?“

„Kdybych měla třeba jen jednoho přítele, podělila bych se o něj s tebou. To je tutovka. Chci si popovídat s Ellen a nechci se hádat s Anitou. A tohle je první příležitost. Můžeš na to zapomenout?“

„Ne tak docela. Protože sama si taky chci s Ellen popovídat. Když ale nechceš, Anitě neřeknu, že jsi s Ellen mluvila. Co je za tím, Vickie? To, že Anitu mrzí Ellenin sňatek, už vím. Ale cožpak si myslí, že my ostatní o Ellen ani nešpitneme? O naší vlastní dceři?“

„Bojím se, že se teď chová jako kdyby to byla její vlastní dcera. V tomhle jí to vůbec nemyslí.“

„Vypadá to tak. Dobrá, nedopustím, aby mě Anita od Ellen oddělila. Bývala bych jí zavolala už dřív, ale nevěděla jsem kam. To ti hned řeknu. Teď jí zavolám a můžeš si zapsat číslo. Je to…“

„Počkej,“ zadržela jsem ji. „Nedotýkej se klávesnice terminálu. Přece nechceš, aby se to Anita dozvěděla.“

„To nechci, proto volám odsud.“

„A částku za telefon připíší na náš hotelový účet a ty ho proplatíš svou úvěrovou kartou a… Cožpak Anita neprohlíží každý účet, který přijde domů?…“

„To ano, Marjo. Já jsem ale hloupá husa.“

„Ale ne, jsi jen upřímná. Anita to klidně zaplatí, ale určitě si všimne kódu nebo vytištěných písmen, která označují zámořský hovor. Půjdeme na poštu a zavoláme odtamtud. Zaplatíme v hotovosti. Ne, ještě líp, použijeme mou úvěrovou kartu, kterou Anita neplatí.“

„Určitě. Marjo, z tebe by byl dobrý špión.“

„Ale ne, to není nic pro mě. Je to nebezpečné. Používám jen praktických úskoků mé matky. Našpicujeme uši a proklouzneme na poštu. Vickie, co je to vůbec s Elleniným manželem? Má dvě hlavy nebo co?“

„Ale ne, je to Tongan. Ty to nevíš?“

„Pochopitelně, že to vím. Ale být Tongan snad ještě není nemoc. A na prvním místě je to Ellenina věc. A taky její problém. Jinak to nevidím.“

„Ale Anity se to dost dotklo. Když už se to stalo, tak jediná věc, co se s tím dá dělat, je ukázat jí to z lepší stránky. Ale smíšená manželství jsou vždycky nešťastná. Zvlášť když se dívka sňatkem vlastně zahodí. Jako Ellen.“

„Zahodí! Jediné, co jsem o něm slyšela, je to, že je z Tongy. Tongané jsou vysocí, hezcí, pohostinní a snědí asi tak jako já. Vzhledem se od Maorů přece neliší. Kdyby byl ten mladý muž Maor z dobré rodiny, s význačným postavením ve svém kmeni, se spoustou půdy?“

„Nemyslím si, že by se to Anitě líbilo, ale na svatbu by šla a hostinu by asi uspořádala. K sňatku s Maory dochází už strašně dlouho a lidé to respektují. Ale nikde není psáno, že se nám to musí líbit. Míchání ras nikdy nedopadne dobře.“

Vickie, Vickie, znáš lepší způsob, jak zbavit svět toho nepořádku, který v něm je?

„Co? Vickie, vezmi si, jak jsem opálená. Víš, kde jsem k tomu přišla?“

„No samozřejmě, říkala jsi nám o tom. Jsi Indiánka. Říkala jsi, že z kmene Čerokézů, Marjo! Neurazila jsem tě? Promiň, miláčku. Tak to přece vůbec není. Každý ví, že Indiáni ze Severní Ameriky jsou… jako běloši. Do těch nejmenších detailů.“

To určitě. A „někteří mí přátelé jsou židé“. Ale já nejsem Čerokéz, pokud vím. Moje malá Vickie, kdybys tak věděla, že jsem umělý člověk. Jsem v pokušení ti to říci. Ale nesmím tě moc šokovat.

„Ne, protože jsem přemýšlela, proč tomu tak je. Prostě to nemůžeš znát líp než já. Nikdy jsi nikde nebyla a pravděpodobně jsi dostávala rasismus už v mateřském mléce.“

Vickie zrudla. „To je ale od tebe podraz. Marjo, když šlo o to, zda budeš členem naší rodiny, zastávala jsem se tě. Hlasovala jsem pro tebe.“

„Mám takový dojem, že to všichni… Protože jinak bych asi nebyla přijata. Mám si myslet, že můj čerokézský původ byl jedním z bodů vaší diskuse?“

„Ano, bylo to tam zmiňováno.“

„Kým a s jakým výsledkem?“

„Ale, Marjo, to jsou přece neveřejná zasedání. Prostě to tak musí být, nemohu ti o tom vykládat.“

„Hm, to chápu. Bylo už neveřejné zasedání o Ellen? Když ano, klidně mi o tom můžeš říci, protože mám plné právo tam být a hlasovat.“

„Nebylo. Anita říkala, že ani není nutné. Že prý odvážným lovcům věna nevěří. Protože už předtím vzkázala Ellen, že nemůže Toma představit rodině, nedalo se s tím už nic dělat.“